Starý Mistr o prvopočátcích naší lidské nezdolnosti

V průběhu posledních dvou desítiletí, kdy se intenzívně zabývám překládáním a možnou interpretací různých textových verzí Tao te ťingu (道德經), mě zaujala skutečnost, že Starý Mistr, známý též pod jménem Lao-c´ (老子), ve svém známém textu opakovaně předjímal dvě témata, která se stávají tolik aktuální v podmínkách současného světa. Jsou jimi jednak otázka „trvalé udržitelnosti“, ale současně i všemožné aspekty lidské „resilience“ (nezdolnosti). Příkladem toho, jak je „resilienční myšlení“ hluboce usazeno v myšlenkovém světě Starého Mistra může posloužit například rozbor 20. kapitoly Tao te ťingu, která se – jak se zdá – dotýká samotných prvopočátků naší lidské resilience.

 

Dvacátá kapitola Tao te ťingu je podle komentátorů a překladatelů běžně považována za výpověď o tom, čím se Lao-c‘ liší od ostatních běžných lidí (Sehnal 2013), či řečeno obecněji, čím se liší taoisté od těch ostatních (Jingwei 2011). Rozeberme si však text této kapitoly trochu podrobněji. Začíná již dost překvapivým vstupem:

 

絕學无憂 jué xué wú yōu

 

Ten lze přeložit jako:

 

„Dost bylo učení, teď už žádné nářky!“

 

Hned poté ale následují dvě poněkud matoucí otázky:

 

唯與呵亓相去幾何 wĕi yŭ hē qí xiāng qù jĭ hé

美與亞亓相去何若 mĕi yŭ yà qí xiāng qù hé ruò

 

„Zřejmý souhlas a úlisné přikyvování – jak to od sebe vlastně odlišit? 

Nebo to, co je dokonalé a co podřadné – jak se to od sebe vůbec rozpozná?“

 

A první část 20. kapitoly Tao te ťingu je pak uzavřena trochu překvapivým konstatováním:

 

人之所畏亦 rén zhī suŏ wèi yì

不可以不畏人 bù kĕ yĭ bù wèi rén

 

„Ovšem jsou-li věci, kterých se lidé obávají,

tak se zrovna tak nedá ani nebát lidí.“

 

Pro interpretaci tohoto textu by pro nás mohlo být podstatné pochopit, kdo je vlastně mluvčím celé 20. kapitoly, a jakou konkrétní situaci tato kapitola svým textem popisuje. Z úvodního textu se zdá, že obsahem dosavadního sdělení je, že čas vymezený pro učení už prostě skončil, a dále že mluvčí 20. kapitoly není z nějakých důvodů schopen rozlišit, čím se liší skutečné přitakávání od úlisného přikyvování a dokonalé od podřadného, ale že zase současně vnímá, že existují i lidé, ze kterých nelze nemít hrůzu. O jaké situaci mluvčího by to asi mohlo vypovídat?

 

Další text ale jako by náhle přeskočil na úplně jiné téma:

 

朢呵 wàng hē

亓未央才 qí wèi yāng cái

 

„Ach, kéž by už!

Jenže to stále nemá konce!“

 

Jde o touhu, aby již konečně něco skončilo? Jenže o co by mělo konkrétně jít?

Bezprostředně následující text to zřejmě nijak blíže neupřesňuje, když namísto toho popisuje, čemu všemu se věnuje spousta lidí:

 

眾人巸巸 zhòng rén xī xī

若鄉於大牢 ruò xiāng yú dà láo

而春登臺 ér chūn dēng tái

 

„Ty spousty lidí tam, jsou celí nadržení,

tak jako venkovan na obětního býka,

tak jako vášeň stoupající na nejvyšší míru.“

 

V protikladu k tomu však hovoří mluvčí 20. kapitoly vzápětí o úplně odlišné vlastní situaci:

 

我泊焉 wŏ bó yān

未佻 wèi tiáo

若嬰兒未咳 ruò yīng er wèi hái

 

„Jen já jsem tu upoután,

dosud bez příznaků,

jako to novorozeně, jež dosud nevydalo hlásku.“

 

Ale kde jsem to uvázán, dosud bez jakékoliv známky změny? A co je to za zvláštní obraz novorozeněte, jež dosud nevydalo ani hlásku? O čem tu mluvčí 20. kapitoly vlastně hovoří? A vzápětí k tomu ještě dodává:

 

纍呵 lèi hē

佁无所歸 ăi wú suŏ guī

 

„Ach, je to tak únavné!

Jenže jednou počaté, se nemá už kam vrátit.“

 

Co by mělo být míněno tím konstatováním, že pro to, co jednou bylo počato, už není návratu? Co by se mohlo skrývat za takovouto tezí? Text nicméně pokračuje dále rychlým „střihem“ zpět k tomu, čemu se údajně věnuje spousta lidí:

 

眾人皆有餘 zhòng rén jiē yŏu yú

 

„Všechny ty davy tam holdují nadbytku!“

 

A opět hned další „střih“ na to, co naopak „já“, coby mluvčí 20. kapitoly:

 

我獨遺 我愚人之心也 wŏ dú yí  wŏ yú rén zhī xīn yĕ

 

„Jen já jsem tu ponechán sám, a mé poblázněné srdce.“

 

Pak ovšem (po caesuře, označené tu partikulí 也 yĕ) přichází jakási nečekaná, možná zásadní změna! Text však prozrazuje jen toto:

 

沌沌呵 dùn dùn hē

 

„Ach, to je nápor!“

 

Ale hned následuje další srovnání toho, co všechno „oni“, a co naproti tomu „já“:

 

鬻人昭昭  我獨若悶呵 yù rén zhāo zhāo  wŏ dú ruò mèn hē

鬻人察察  我獨閩閩呵 yù rén chá chá  wŏ dú mĭn mĭn hē

 

„Té čeládce tam je všechno hned jasné, ale já sám, abych se tu udusil!

Ta holota tam se do všeho hned hrne, ale já sám jsem z toho tady celý pryč!“

 

A poté již výše avizovaná zásadní změna nabírá dalších a dalších obrátek:

 

忽呵  其若海 hū hē  qí ruò hǎi

朢呵  其若无所止 wàng hē  qí ruò wú suǒ zhǐ

 

„Ach, a najednou!! A je to jako moře!!

Ach, kéž by už!! A je to k nezastavení!!!“

 

Zdá se, že se tu opravdu něco zcela zásadně mění… Jenže o co má jít? Namísto vysvětlení je však v textu ještě jednou nastoleno srovnání toho, co „všichni ostatní“, a toho co naopak „já“:

 

眾人皆有以 zhòng rén jiē yŏu yĭ

我獨門元以鄙 wŏ dú mén yuán yĭ bĭ

 

„Všichni ti lidé kolem jsou tu k něčemu,

jen já sám – zrovna ve dveřích – jsem tu jaksi na nic!“

 

Přichází úplný závěr 20. kapitoly. A ten by snad měl přinést nějaké rozuzlení! Stojí v něm toto:

 

我欲獨異於人而貴食母  wŏ yù dú yì yú rén ér guì shí mŭ

 

„Dychtím být sám a jiný než ti lidé,

čeho si nejvíc cením, to je matka, jež mě živí.“

 

Přinesl nám ale závěr 20. kapitoly opravdu to kýžené rozuzlení? A sdělil nám je se vším všudy?

 

Leží tu před námi stále velká spousta otázek. Zkusme však – ve snaze pochopit poselství celého textu – nějaké provokativní otázky ještě cíleně přidat:

 

Co je to za obraz Matky-Živitelky (食母 shí mŭ), jenž se objevuje v samotném závěru kapitoly? Má tu jít opravdu o nějakou tajemnou Matku, jež vše živí (Krebsová 1971, Král 1971, Král 2020, Feng & English 1972, Lynn 1999, Chohan and others 2002, Čarnogurská & Bondy 2005, Klaus 2009, Čarnogurská 2009, Jingwei 2012, Sehnal 2013, etc.)?

 

Není možná nějaká jiná, možná i méně spekulativní alternativa? Nemohlo by tu kupříkladu jít o označení zcela konkrétní situace matky, živící novorozeně mateřským mlékem, či – ještě dříve před tím – živící plod skrze pupeční šňůru?

 

A nemohli bychom pak ale i třeba mnohokrát opakující se srovnání „oni“ a „já“ ve 20. kapitole pojmout jako protiklad toho, co „oni“ tam, tj. venku, versus „já“ tu, tj. uvnitř? Tu, uvnitř – míněno ještě v nitru matčina lůna? Nakonec na situaci plodu těsně před porodem odkazuje i obraz „novorozeněte, jež ještě nevydalo hlásku“ (嬰兒未咳 yīng er wèi ké).

 

A nemohly by obraty jako „jen já jsem tu upoután a zatím bez příznaků“ (我泊焉未佻 wŏ bó yān wèi tiáo) vypovídat přímo o situaci plodu před porodem? A nemohlo by v tom případě spojení „zatím bez příznaků“ (未佻 wèi tiáo) popisovat vlastně situaci rodičky, která je „dosud bez kontrakcí“?

 

A podobně nemohly by obraty jako „Ach, je to nápor!“ (沌沌呵 dùn dùn ā), „A je to jako moře!“ (其若海 qí ruò hǎi) nebo „A je to k nezastavení!“ (其若无所止 qí ruò wú suǒ zhǐ) vypovídat vlastně o počínajícím porodu?

 

A nemohli bychom pak i výpověď „jen já sám – zrovna ve dveřích – jsem tu jaksi na nic“ (我獨門元以鄙 wŏ dú mén yuán yĭ bĭ) interpretovat situačně ve smyslu „jen já sám – zrovna v brance lůna – jsem tu jaksi na nic“.

 

A mohli bychom v podobných otázkách dále pokračovat. Nezodpovězenou však zatím stále zůstává zásadní otázka: Proč Starý Mistr toto téma vůbec nastoluje?

 

Výzkumy prováděné v posledních desítiletích potvrzují, že psychologická, fyziologická, emocionální i spirituální resilience jedince jsou klíčovým způsobem určovány událostmi, ke kterým dojde v průběhu těhotenství a porodu dítěte, neboť otevírají udržitelné adaptivní nervové programy, jež podporují přežití druhu (Mandel 2003), a to včetně nervových mechanismů, jež jsou například základem pro stresovou resilienci (Franklin & others 2012). Řada odborníků se krátce řečeno domnívá, že to, co se děje v prostředí dělohy před naším narozením, může být dokonce významnějším faktorem než naše vlastní geny, či než prostředí, ve kterém jsme posléze vychováváni (Kristof 2010, Paul 2011 etc.).

 

Nechceme na tomto místě tvrdit, že Starý Mistr přímo předjímal závěry, ke kterým dochází současná věda o fetálních zdrojích (the science of fetal origins) nebo prenatální a perinatální psychologie. Přesto však je v současnosti již neoddiskutovatelné, že právě toto prenatální a perinatální období resilienci jako předpoklad úspěšného přežití a zachování udržitelnosti zásadně podmiňuje. A o zachování udržitelnosti vize šlo přeci Starému Mistrovi vždy na prvním místě (srv. Fellner 2011a, 2011b).

 

Možná trochu šokující exkurs do nitra lůna, jenž předložením alternativní interpretace textu 20. kapitoly Tao te ťingu na tomto místě přinášíme, je opravdu jakousi „školou resilience“. Pokusme se na text podívat ještě jednou z tohoto pohledu. Vždyť ve chvíli, kdy se blíží porod, končí pro plod období veškerého prvotního učení se o světu. Text 20. kapitoly k tomu ve vstupní sekvenci říká: „Dost bylo učení, teď žádné nářky!“ Jde tu vlastně o první životní akceptování skutečnosti, že nic není provždy, což je ovšem i jedna z postulovaných zásad tzv. resilienčního myšlení (Grohol 2011).

 

Ale i když jsou věci, které se v ochraně matčina lůna třeba mohou jevit jako relativní (viz v hned následujících sekvencích uváděné „přitakávání“ či „vyhrožování“, nebo co je „překrásné“ či „podřadné“), jsou i věci, které je dobré včas v životě rozpoznat (například „lidé, kterých se nelze nehrozit“). V konfrontaci „oni“ a „já“, kterou tak barvitě 20. kapitola zachycuje, je ostatně schopnost umět reálně hodnotit svou vlastní pozici další ze základních zásad resilienčního myšlení.

 

Text 20. kapitoly pak dále přináší řadu svědectví o přicházejících těžkostech: „Je to tak únavné!“, „Já sám, abych se tu udusil!“, „Já sám jsem z toho tady celý pryč!“. Jenže jistý tlak nepříznivých událostí bývá často současně i faktor, jenž buduje dovednosti a schopnosti, jak takovéto události překonávat. A to je současně i další z kroků budování prvotní resilience. Porodní zátěž nadto představuje první zatěžkávací stresovou zkoušku, se kterou se setkal již v prenatálním stádiu v různé míře každý z nás.

 

Není jiný zdroj jistoty než matka, k níž jsem připoután pupeční šňůrou. „Matka, která mě živí“, jak říká závěr 20. kapitoly. Za brankou matčina lůna čeká každé novorozeně již budování zcela nových kontaktů, a postupně i rozpoznávání nejrůznějších životních problémů a cílů. Ale do chvíle přeříznutí pupeční šňůry je garantem veškeré udržitelnosti jen a jen matka. Období než je plod porozen a dítě spatří světlo světa, než je matka začne kojit, a rovněž než dostane své jméno, to je tedy to, oč tu běží. A tím již jsme opět u klasického tématu Starého Mistra, které tak nekompromisně otevřel již v 1. kapitole Tao te ťingu, kde říká:

 

道可道也 非恆道也

Po té cestě se dá putovat,

Leč to ještě není ta trvale udržitelná cesta.

 

名可名也 非恆名也

Tak jako jméno, kterým se dá pojmenovat,

ještě není tím trvale udržitelným jménem.

 

無名萬物之始也

Vždyť je-li cokoliv počato,

nemá to jméno.

 

有名萬物之母也

Všechno své jméno dostává

až když to matka začne kojit.

 

(text podle verze Ma-wang tuej – verze z hrobky v lokalitě Ma-wang tuej nejpozději z  r. 168 př.n.l, nalezená v Chu-nanu v roce 1973)

 

Cesta (vize), o kterou Starému Mistrovi jde (恆道 héng dào), tak odkrývá ve 20. kapitole Tao te ťingu své – zdá se – nejprimárnější zdroje. Ty zdroje, které jsou v poslední době označovány například odborným termínem „psychofysiologická resilience“ (Mandel 2003). Ty zdroje, jejichž formování se kryje zcela zásadním způsobem s prenatálním, případně perinatálním obdobím vývoje jedince.

 

Namísto závěru

Všechno podstatné, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce, píše Robert Fulghum (1988). Všechno podstatné, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil od matky, která mě živí, glosuje Starý Mistr. Toho času již hlavou v brance lůna. Copak si nenosíme to, čím jsme natrvalo vybaveni pro cestu životem, již právě v takovéto chvíli se vším všudy v sobě?

 

Namísto úplného závěru si pak připomeňme ještě jednou naši alternativní a nikoliv zrovna tradiční intepretaci 20. kapitoly Tao te ťingu ve verzi Ma-wang tuej (viz Mǎwángduī Hàn mù bóshū 1980):

 

JSA PŘIPOUTÁN PUPEČNÍ ŠŇŮROU

 

絕 學 亡 懮

Dost bylo učení, teď už žádné nářky!

 

唯 與 呵 其 相 去 幾 何

Zřejmý souhlas a úlisné přikyvování –

jak to od sebe vlastně odlišit? 

 

美 與 亞 其 相 去 何 若

Nebo to, co je dokonalé a co podřadné –

jak se to od sebe vůbec rozpozná?

 

人 之 所 畏 亦 不 可 以 不 畏 人

Ovšem jsou-li věci, kterých se lidé obávají,

tak se zrovna tak nedá ani nebát lidí.

 

朢 呵 其 未 央 才

Ach, kéž by už!

Jenže to vůbec nemá konce!

 

眾 人 巸 巸

若 鄉 於 大 牢

而 春 登 臺

Ty spousty lidí tam, jsou celí nadržení,

tak jako venkovan na obětního býka,

tak jako vášeň stoupající na nejvyšší míru.

 

我 泊 焉 未 佻

若 嬰 兒 未 咳

Jen já jsem tu upoután, dosud beze stahů,

jako to nemluvně, jež dosud nevydalo hlásku.

 

纍 呵 佁 无 所 歸

Ach, je to tak únavné!

Jenže jednou počaté se nemá už kam vrátit.

 

眾 人 皆 有 餘

Všechny ty davy tam holdují nadbytku!

 

我 獨 遺

我 愚 人 之 心 也

Jen já jsem tu ponechán sám,

a mé poblázněné srdce.

 

沌 沌 呵

Ach, to je nápor!

 

鬻 人 昭 昭

我 獨 若 悶 呵

Té čeládce tam je všechno hned jasné,

ale já sám, abych se tu udusil!

 

鬻 人 察 察

我 獨 閩 閩 呵

Ta holota tam se do všeho hned hrne,

ale já sám jsem z toho tady celý pryč!

 

忽 呵 其 若 海

朢 呵 其 若 无 所 止

Ach, a najednou!! A je to jako moře!!

Ach, kéž by už!! A je to k nezastavení!!!

 

眾 人 皆 有 以

我 獨 門 元 以 鄙

Všichni ti lidé kolem jsou tu k něčemu,

jen já sám – teď zrovna v brance lůna – jsem tu jaksi na nic!

 

我 欲 獨 異 於 人

而 貴 食 母

Dychtím být sám a jiný než ti lidé,

čeho si nejvíc cením, to je matka, jež mě živí.

 

Rostislav Fellner, poustevna BACÍN, sinolog a mykolog

 

Text je zčásti převzat z článku „Is Resilience the Precondition for Retaining the Sustainability of a Vision According to the Old Master? (A Case Study of Lao-tzu: Dao De Jing, Chapter 20).“ In Xíngdào lì dé jìshì lì rén 行道立德济世利人, The Third International Taoist Forum Dì sān jiè guójì dàojiào lùntán lùnwén jí 第三届国际道教论坛论文集 (Yingtang, Jiangxi, November 25-26, 2014), Bĕijīng: Zōngjiào wénhuà chūbǎnshè, pp. 399-414, 2014.

Opírá se rovněž o poslední verzi skript „Čínština podle Tao te ťingu“, 20. kapitola, kompletovanou pro účastníky kurzu „Tao te ťing krok za krokem“ v říjnu 2024 v Zámeckém dvoru ve Všeradicích (56 s.).

 

LITERATURA 

Čarnogurská, Marina. 2009. Lao c´ a proces vzniku Tao Te ťingu. Bratislava : Veda, 2009.

Čarnogurská, Marina; Bondy, Egon. 2005. Lao- c’. Tao Te ťing. Kánon o Tao a Te. Bratislava - Pezinok: Agentúra Fischer & Formát, 2005.

Chohan, Chou-Wing, Bellenteen, Abe & Brant, Rosemary. 2002. Lao Tzu. Tao Te Ching. The cornstone of Chinese culture. Hod Harashon: Astrolog Publishing House. 2012.

Fellner, Rostislav. 2011a. Sustainability retainable only in the heart (A case study Lao-tzu: Dao De Jing, 1st - 9th chapter). In Zūn dào guì dé héxié gòngshēng 尊道贵德和谐共生, International Taoist Forum Guójì dàojiào lùntán lùnwén jí 国际道教论坛论文集 (Hengyang, Hunan, October 23-25, 2011). Bĕijīng: Zōngjiào wénhuà chūbǎnshè, p. 346-365.

Fellner, Rostislav. 2011b. Trvalá udržitelnost v podání Starého Mistra (Lao-c’): případová studie Lao-c’, Tao te ťing, 1.- 9. kapitola. – Old Master (Laozi) on Sustainability: a case study from of Laozi, Dao De Jing, 1st – 9th chapter. In Fellner R. (ed.), Trvalá udržitelnost v podání Starého Mistra. - Laozi on Sustainability“. Internat. Symposium, December 2011, Svatý Jan pod Skalou. – Fragmenta Ioannea Collecta, Suppl. 2011/3, p. 153-355.

Feng, Gia-fu & English, Jane. 1972. Lao Tsu: Tao Te Ching. New York: Vintage Books, 1972.

Franklin, Tamara B., Saab, Bechara J. & Mansuy, Isabelle M. 2012. Neural mechanisms of stress resilience and vulnerability. – Neuron, vol. 75, p. 747-761.

Fulghum, Robert. 1988. All I really need to know I learned in kindergarten: Uncommon thoughts on common things. New York: Random House, 1988.

Grohol, John. 2011. 5 steps to a more resilient you. Psych Central. see Grohol. Com blog 2011 and www.apa.org/topics/resilience 2022.

Guójiā wénwù jú gǔ wénxiàn yánjiū shì biān 國家文物局古文獻研究室, ed. (1980). Mǎwángduī Hàn mù bóshū 馬王堆漢墓帛書. Vol. 1. Běijīng: Wénwù.

Henricks, Robert G., 1989, Lao-tzü Te-Tao Ching, A New Translation Based on the Recently Discovered Ma-wang-tui Texts. Ballantine: Ballantine Books, 1989.

Jingwei (景維). 2012. Laozi. Quest for the Ultimate Reality. An Appreciation of the Dao De Jing. Singapore: Jingwei. 2012.

Klaus, Hilmar. 2009. The Tao of Wisdom. 老子 Lǎozĭ – 道德經 Dàodéjīng. Aachen: Druck & Verlagshaus Mainz GmbH, 2009.

Král, Oldřich. 1971. Tao – texty staré Číny. Praha: Československý spisovatel, 1971.

Král, Oldřich. 2020. Laozi. In Základní texty východních náboženství. 4. Čínský, japonský a korejský taoismus, ed. Král O. & Beran J. Praha: Argo, 2020, p. 18-37.

Krebsová, Berta. 1971. Lao- c’. Tao te ťing. O tao a ctnosti. Praha: Odeon, 1971. (2. a 3. vydání, Praha: Dharma Gaia, 1997, 2003.)

Kristof, Nicholas D. 2010. At risk from the womb. – The New York Times, October 2, 2010. Retrieved on August 14, 2014, from http://www.nytimes.com/2010/10/03/opinion/03kristof.html.

Lynn, Richard J. 1999. The classic of the Way and Virtue: A new translation of the Tao-te ching of Laozi as interpreted by Wang Bi. New York: Columbia University Press. 1999.

Mandel, Dorothy M. 2003. Psychophysiological resilience: A theoretical construct based on threat perception and early programming of restorative and arousal based adaptive mechanisms. – Birth Psychology, vol. 17, p. 235-251.

Mǎwángduī Hàn mù bóshū 1980 – viz Guójiā wénwù jú gǔ wénxiàn yánjiū shì biān 1980.

Paul, Annie M. 2011. Origins: How the nine months before birth shape the rest of our lives. New York: Free Press, 2011.

Sehnal, David. 2013. Kniha Laozi. Překlad s filologickým komentářem. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2013.