Poselství svatého Ignáce o vytrvalosti

Bolestivá katarze šviháka a sukničkáře tím ale neskončila. Kosti mu špatně srostly, a tak se musely znovu zlámat a srovnávat, a to při vědomí, protože anestezie se tehdy neužívala. Upoután na lůžko, měl Ignác v následujících týdnech ke čtení v dosahu jen životopisy Ježíše a svatých, a tím snad začalo jeho studium.

Později se svěřil i s jeho viděním Panny Marie s Ježíškem. Jeho vnitřní přerod pokračoval zejména během pobytu v klášteře Montserrat u Barcelony, kde odevzdal meč k nohám Panny Marie a přijal „meč Ducha, jímž je slovo Boží“. Rozdal osobní majetek a vykonal cestu do Svaté země, studoval filozofii a teologii na univerzitě Alcalá (Madrid), v Salamance, Barceloně, Paříži a jedna z jeho cest vedla i do Londýna. Po celou dobu Ignác rozvíjel jeho „exercicie“, meditace a duchovní cvičení, ústící do mystických zážitků.

Pro následný Montmartrský slib čistoty a chudoby, složený Ignácem a jeho šesti druhy 15. srpna 1534 v pařížském kostele Sv. Diviše, si nemohli vybrat symboličtější místo. Svatý Diviš (francouzsky Denis) byl totiž pařížským biskupem, kterého ve 3. století sťali pohanští Keltové, ale on prý k úžasu všech urputně šel s uťatou hlavou několik kilometrů až na místo dnešní baziliky. Slibem sedmi odhodlaných tehdy vznikla „Ježíšova obec“ (Societas Iesu), řád Jezuitů, vnímaný však naším českým prostředím značně rozporuplně.

Řeholní řád Tovaryšstva Ježíšova měl od začátku „vojenskou“ organizaci, stavěl na spojení mystiky a poslušnosti k papeži a v jeho čele byl a je „generál“ řádu. Jezuité sice usilovali o zastavení úpadku katolické církve, vyplývajícího hlavně z její světské moci, ale to šlo velmi pomalu. Řád současně od svého vzniku důsledně omezoval reformační hnutí „odpadlíků“ katolické církve, což mu ale v protestantských zemích oblibu teprve nezískalo.

Jezuité souběžně šířili křesťanství do mimoevropských „pohanských“ oblastí, Ignácův baskický druh František Xaverský (1506-1552), zvaný „apoštol Dálného východu“, byl misionářem v Indii (od 1542), v malajské Malace, indonéských Molukách a v Japonsku, ale nakonec zemřel na čínském ostrově Shangchuan, jižně od města Kanton, nejspíše na malárii při marném čekání na vstup do Číny.

Přes historické křivdy, které české země s jezuity utrpěly, ale výsledky řádu stejně budí respekt. Přestože bylo Tovaryšstvo v letech 1773-1814 pod politickým tlakem absolutistických vlád v podstatě rozpuštěno, od obnovení v roce 1814 funguje dodnes. Má 16 tisíc členů a provozuje po světě přes 800 vzdělávacích institucí, včetně univerzit, které má i v Asii, například po dvou v Japonsku či Indonésii a nejvíce – osm – je jich pochopitelně na katolických Filipínách. Také v České republice působí Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova.

Do Asie jezuité sice často přicházeli s koloniální správou, ale vedle misijní činnosti přinášeli i vzdělanost a vědu. Skromnost, píle a železná disciplína proměnila mnoho z nich v prvotřídní učence. Například v Číně je nejslavnějším misionářem italský jezuita Matteo Ricci (1552-1610), který s Michelem Ruggierim vytvořil vůbec první slovník (1583-1588) mezi čínštinou a evropským jazykem (portugalštinou).

Francouzský jezuita Alexandre de Rhodes (1591-1660) zase latinizoval vietnamštinu, dříve zapisovanou čínskými znaky, v podstatě do její dnešní podoby. Náš Jiří Josef Camel zase při pobytu na filipínském Luzonu prozkoumal botanický rod Camelia, za což jej zvěčnil v názvu Carl Linné.

I čeští jezuité dosáhli věhlasu, nejvíce se psalo o Karlu Slavíčkovi, ovšem nejslavnějším byl Ignác Sichelbarth (1708-1780), od roku 1766 hlavní dvorní malíř a vysoký dvorní hodnostář u císaře Qianlonga. Ale ani Václav Pantaleon Kirwitzer (1588-1626), Florián Bahr (1706-1771) či Jan Walter (1708-1759) se neztratili. Vedle množství zvládnutých jazyků vynikali často v matematice, astronomii, malbě, hudbě a do čínského prostředí přinášeli dovednosti z topografie a oprav složitých hodinových strojků.

Jejich pamětní stély dnes stojí spolu se stélou Mattea Ricciho na jezuitském hřbitově, paradoxním během dějin umístěném ve stranické škole v Pekingu. Mé výzvy k návštěvě a uctění jezuitské památky v zahradě stranické školy tak mnoho českých hostů obvykle považuje za vtip. 

Ono tiché, ale úporné prosazování vlastní přinesené věrouky na úkor domácího pojetí světa bývalo stínem pastorační činnosti misionářů a leckdy ústilo až do kulturní genocidy a násilného převychovávání, které prakticky dodnes neskončilo. Jezuitská minulost tak může dost připomínat naši současnost a tlak, se kterým se náš „západní svět“ snaží vnutit jediný universálně správný model cizorodým kulturám kdekoliv po světě.

V něčem však jezuité zůstávají výjimeční, ale také velmi vzdálení našemu dnešku. Oni totiž za prosazování vlastní víry „ručili vlastním životem“ a jejich činy byly totožné s jejich slovy. Vedle intenzivního studia a práce žili skromně a obětavě pro druhé, tím naplňovali Ježíšův odkaz a také smysl křesťanství – lásku a odpuštění všem kolem nás.

Byl jsem pokřtěn v beskydském kostele Svatého Ignáce na Borové, po příchodu do Prahy jsem pak léta přestupoval na Karlově náměstí pod barokní dominantou dalšího kostela Svatého Ignáce a konečně čtvrtstoletí jezdím za prací do Šanghaje, kde je z naší kanceláře jen kousek do katedrály – Svatého Ignáce na Xujiahui. Nic lidského není dokonalé, ale jezuitská píle v poznávání cizích kultur a Ignácova houževnatost a spiritualita jsou inspiracemi, které má smysl dnes sdílet.

Vít Vojta, sinolog a etnolog