Možnosti a meze přepisování jednoho strachu aneb Paměti dělníka Chu An-jena
„Překvapivý mezinárodní bestseller“ – stojí na zadní stránce obálky prvotiny čínského spisovatele Chu An-jena. Ta kniha se jmenuje Rozvážím balíky po Pekingu, vydal ji Host v překladu Denise Molčanova a žánrově prý jde o „memoáry čínského námezdního dělníka“. Čtenář jde s chutí do toho, téma se zdá nosné! Notabene s reklamní motivací v dalším podtitulu knihy: „Život v čínské gig economy.“ Jenže co se zdá nosné navenek, překvapivě rychle mizí při první konzumaci – a zmizí ještě daleko před koncem knihy. Proč? Čím to? A dá se z toho něco vyvodit?
Na An-jenově próze, vydané v originálu v roce 2023, se dá dobře rozlišit, demonstrovat trojí hodnota textu, respektive jakéhokoli díla: umělecká, estetická – a dokumentární.
Zaprvé: Novátorské, převratné, objevné? Po zkušenosti s literaturou realismu, notabene naturalismu přelomu předminulého a minulého století, třeba se Zolou a Flaubertem, ale i Čapkem-Chodem nebo Šlejharem, asi sotva.
Zadruhé: Skvěle napsané, výjimečně atmosférické, jazykově i stylisticky suverénně postavené dílo? An-jenův text není ani novelou, ani románem, je spíš pozorováním, popisem; sledem dost nahodile poskládaných zápisů z blogu, postupně rozepisovaných a montovaných dohromady. Skáče se tu z času do času, z místa na místo, z jednoho typu písma do druhého, aby se ty vrstvy textu odlišily – anebo propojily.
Takže zatřetí: O čem vypovídá ta osobní zkušenost s víc jak desítkou manuálních prací, vesměs otřesně placených, kterými autor dobrovolně prošel zhruba v posledních dvou dekádách?
Odpověď je jasná, dá se poskládat vlastně apriori. Námezdní pracant v dnešní Číně se má asi jako za feudalismu. Jakýkoli nárok z jeho strany je problém, málem zločin; jakékoli utažení šroubu ze strany zaměstnavatele je vždycky ospravedlnitelné, vždycky v zájmu věci. Rozvrácený denní režim, totální únava, hlad a žízeň, nemoc, venkovní mráz anebo naopak vedro, víc jak sedmdesát hodin dřiny týdně – nic z toho zaměstnavatele nezajímá, nic z toho u zaměstnance neřeší. Ať jde o práci na benzince, manipulanta v překladišti, hotelového zřízence, kurýrní službu. I když An-jen vyzkoušel i vyšší posty: kreslil mangu, dělal redaktora v časopisu o anime; na čas se taky osamostatnil, provozoval stánek s módními hadry. Různý čitatel se ale vždycky poskládal do stejného jmenovatele. V roce 2007 jako 2021. V Nan-ningu, Šanghaji, Pekingu, a dokonce v sousední Hanoji.
Jediné napětí a jisté očekávání, jak se to dál vyvine, vnáší do textu samotný autorský typ. Jeho vztah k rodičům, ke schematickému světu, pro nějž dře do úmoru, a postupně čím dál víc k sobě – to vše se ozřejmuje právě přes psaní, jako nečekaně nalezenou metodu jistého ozdravení, možná rovnou znovuzrození.
An-jen se v textu zrcadlí jako nekonfliktní dobrák. Možná ještě míň, jako osobnost deformovaná jak obecně čínským státním kolektivismem, tak konkrétně jeho uťáplými, pasivními rodiči. Ta osobnost vykazuje, jak čteme v řádcích i mezi řádky, „lehké známky asociálnosti“, „strach ze společnosti“. Hrdina mluví málo, druhé si drží na distanc. Práce ho postupně obere o všecko: sebeúctu i životní elány. Soukromí a svobodu. Lidskou jedinečnost, rozmanitost, osobnostní individualitu. Zbude základní mechanismus, stroj, který chce přežít. Zaměnitelná součástka v kolektivním těle.
Následující hroucení a počínající depresi ale autor zvládne „přepsat“. Trochu těch životních elánů si vezme zpátky. V tom je jistě nadějnější než Zola, Flaubert, Čapek-Chod anebo Šlejhar. Pracuje s reflexí – a sebereflexí. Začíná chápat, že „ničemu, co souvisí s kreativitou, se stejně naučit nedá“, stejně jako že „valná většina z nás vnímá svět pouze ze svého úhlu pohledu a na ostatní kašle“. Poznání mu vrátí, přesněji nově naformátuje podstatný kus sebe.
Už není ve věci po krk, dokáže svou slabost (nekonfliktní dobráctví) proměnit v pocit „duchovní realizace“, najít na rubu své zdrženlivosti hodnoty jako sebedůvěra a vytrvalost. Je sice fajn, neslyšet jednou z literatury to zoufalé kníkání, jak je svět zlý, osud nespravedlivý a můj génius nemá šanci globálně zazářit, protože mi zlovolný stát nedláždí k tomu sukcesu cestu náležitou finanční výztuží – ale ta prvotní pochyba ohledně samotného An-jenova textu tím nemizí. Aby to gesto náležitě vyznělo, muselo by se stát ještě něco.
Buď by text potřeboval trochu neslitovnějšího redaktora, aby ho prořezal, přeskupil, zlinearizoval, pointoval. Prostě z té výchozí montáže vykutal jasnější příběh. Anebo je tu druhá možnost, kterou v příbuzném tematickém rámci nedávno vyzkoušel současný český spisovatel Petr Šesták. Jeho novela Vyhoření (vydaná mimochodem ve stejném roce jako originál An-jenovy prvotiny, čili 2023) má typově podobného hrdinu, kurýra v sedle kola, v němž doutná lehce neomarxisticky motivovaný vztek: na své mrzké sociální postavení, na zbohatlíky, kterým posluhuje, prostě na všecky a na všecko. Než to v něm jednoho dne komplet bouchne – a začne se mstít.
Dokumentární background je tady protažený do fikce. Šestákův text sice taky není bůhvíjak umělecky převratný, ale reálné kulisy a jejich typičtí aktéři tady celkem zdárně slouží literární nadstavbě. Jakkoli je ten ventil nahromaděné agrese samozřejmě sporný. A jistě vypovídající. Nejvíc asi o rozdílu mezi kolektivní mentalitou Východu a individualistickou mentalitou Západu. Teď jen rozlišit, co je lepší, co horší, co víc, co míň – vyhořet, anebo dál rozvážet balíky po Pekingu?
Radim Kopáč, kulturní publicista
Titulní obrázek: Baidu