Malíři čínského “rokoka” a nepřizpůsobivost čínských elit

Malíři čínského “rokoka” a nepřizpůsobivost čínských elit
3 / 3 / 2021 Martin Kváča

V době rokoka se evropské umění přiblížilo čínskému tak, jako nikdy předtím a asi nikdy poté. Pozorujeme-li evropské a čínské výtvory té doby, může se nám zdát, že jde o díla tvořená shodným hnutím duše a na stejné kulturní úrovni.

Mandžusko sedmnáctého století bylo osídleno především tunguzskými etniky a jeho část spadala pod čínskou správu tehdejší dynastie Ming (1368-1644). Poté, co se tamní džurdženské kmeny sjednotily pod vedení kmenového náčelníka Nurhačiho, který se v roce 1616 prohlásil za Kchana, a začal rozšiřovat vliv své moci všemi směry, byli to Mongolové, kteří se s ním spojili a podporovali ho v jeho dobyvačné politice.

 

Nástup Mandžuské říše a pád Mingů

Ve chvíli, kdy čínský generál Wu San-kuej (Wu Sangui 吴三桂, 1612-1678) nabídl Mandžuům pomoc při výboji do Číny, nebyli tomu čínští Mingové schopni čelit. Mandžuové společně s čínskými vojsky obsadili Peking a hned prokázali své organizační schopnosti, neboť ponechali všechny úřady nezměněné, spokojujíce se jen s tím, že zdvojili hodnosti. Na všechna důležitá místa byl vedle Číňana jmenován Mandžu.

 

Boj proti vůdci čínských povstalců Li C’-čchengovi (Li Zicheng 李自成, 1606-1645), který v roce 1644 svrhl mingskou dynastii a stal se císařem kratičké dynastie Šun (Shun 顺,1644-1645), přenechali Mandžuové jeho zapřisáhlému nepříteli generálu Wu San-kuejovi a sami šli na jih kolem povodí řeky Čchang-ťiang, v nejdůležitější části říše. Wu San-kuej povstalce rozdrtil několika vítězstvími a Li C’-čcheng byl zabit.

 

Poměrně rychlý úspěch Mandžuů snad umožnila změna taktiky po vzpourách na severu, když proti mingské straně postavili především čínské generály, kteří se jim poddali. Po skončení boje s Mingy byla jižní Čína rozdělena mezi generála Wu San-kueje a další prince, kteří spravovali přímořské provincie. Mandžuové se spokojili toliko s nominální vládou.

 

Rozvoj čínské říše pod mandžuskými dobyvateli

Mladý císař Šun Č’ (Shun Zhi 顺治, 1638-1661) podlehl v Pekingu vlivu eunuchů a stal se náboženským fanatikem. Když zemřel, byl jeho syn a nástupce, pozdější veliký císař Kchang-si (Kangxi 康熙), teprve sedmiletý.

Zvažoval-li Wu San-kuej jak setřást mandžuské panství, byla to nejvhodnější příležitost.

 

Kchang-si, Jung-čeng, Čchien-lung byli tří mandžuští císařové, jejichž věhlas pronikl daleko za hranice tehdejšího císařství. Kchang-si (Kangxi 康熙, 1662-1722) upevnil vládu nad okolními státy spíše politikou než válečnými výpravami. Svrchovanost Číny byla opět uznávána širokým okruhem sousedících zemí, podobně jako za panování mingské dynastie.

Vlastní Čína se však těšila trvalému míru, který nebyl rušen ani za následníka Jung-čenga (Yongzheng 雍正, 1723-1735), kdy došlo i k faktické anexi Tibetu (1724).

 

Ale především šedesátileté panování císaře Čchien-lunga (Qianlong 乾隆, 1736-1796) bylo vrcholnou dobou moci a hmotného blahobytu. Je to doba vojenských výprav na západ císařství (1755), kdy i Džungarsko-ojrotský chanát uznal svrchovanost vládnoucí mandžuské dynastie v Číně.

 

Touha po formální dokonalosti výtvarného umění

„Výtvarné umění žilo v té době jednak z tradic předchozích dob, na druhé straně pak, podobně jako mingské umění, přeceňovalo formální dokonalost a bylo zcela ovládáno touhou po dekorativním účinku. Je však nutno zdůraznit, že právě výtvarné mandžuské umění známe ze všech nejméně, protože sběratelé, dost i pod vlivem mandžuských literátů, volili spíše díla z dob předchozích a odmítali tehdejší mandžuské výtvory jako výplody úpadku,“ zdůrazňuje ve svých skriptech profesor Průšek a pokračuje.

 

„V malířství se sporadicky objevují i evropské vlivy, zvláštně od doby Čchien-lungovy, na jehož dvoře působil italský malíř, jezuita Giuseppe Castiglione.“ Jeho čínské jméno sluje Lang Š’-ning (Lang Shining 郎世宁, 1688-1766) a to od roku 1715, kdy započal se svými čínskými aktivitami na poli výtvarného umění. Studoval čínské umění, jež obohatil evropskými technikami. Takto vzniklé obrazy a portréty doznaly obliby až u císařského dvora a byly náležitě ceněny a celkem rychle i imitovány.

 

Giuseppe Castiglione: Císař Čchien-lung (1736-1796) v ceremoniální zbroji při vojenské přehlídce

 

Lang Š’-ning (Giuseppe Castiglione)

 

Čtyři Wangové

Za mandžuské dynastie Čching (Qing 清朝, 1644-1911) vznikala další zajímavá umělecká díla, nicméně převládá názor, že celková umělecká úroveň nedosáhla tvůrčího rozmachu dob předcházejících. Na reinterpretaci předchozích sungských a jüanských vzorů se zaměřila ortodoxní malířská škola, reprezentovaná především „čtyřmi Wangy“: byl to Wang Š’-min, Wang Ťien, Wang Chuej a Wang Jüan-čchi.

 

Wang Š’-min (Wang Shimin 王时敏, 1592-1680) pocházel z provincie Ťiang-su, z prominentní rodiny džentry, konfuciánsky vzdělaných úředníků a statkářů, nižší šlechty. Jeho otec sloužil v akademii Chan-lin. Od dětství studoval konfucianismus a umění jako přípravu na vstup do státních služeb. Jeho úřednická kariéra vyvrcholila za vlády posledního mingského císaře Čchung-čena (Chongzhen 崇祯, 1628-1644). Po pádu mingské dynastie a císařově sebevraždě – císař se oběsil na stromě v zahradách současného Parku scenérií Ťing-šan (Jingshan 景山), na Uhelném pahorku severně od Zakázaného města – opouští státní službu a věnuje se malířství a kaligrafii.

 

Wang Š’-min

 

Tradičně je řazen mezi tzv. „čtyři Wangy“, mezi nimiž byl nejstarší. Prosadil literátskou tušovou malbu, jež se inspirovala u starých mistrů, jako novou ortodoxii proti barevnému figuralismu čchingského dvora.

 

Wang Ťien (Wang Jian 王鉴, 1598-1677) rovněž pocházel z provincie Ťiang-su. Jeho dílo vyčnívá svou osobitou barvitostí. Kritiky je taktéž řazen mezi tzv. „čtyři Wangy“.

 

Wang Ťien

 

Wang Chuej (Wang Hui 王辉, 1632-1717) v dnešní době snad nejznámější ze „čtyř Wangů“. Jeho dílo „cestuje“; Metropolitní muzeum umění v New Yorku si v roce 2008 vypůjčilo jeho obrazy od muzeí v Pekingu, Šanghaji a Tchaj-peji. Jeho krajinomalby jsou totiž i v dnešní době ceněny a obdivovány pro svou jiskru a čistotu.

 

Wang Chuej

 

Šel ve stopách svého praděda, děda, svého otce a jeho bratrů – svých strýců, když se, již coby chlapec, začal věnovat malbě a malířství. Stal se učněm Wang Š’-minovým, jenž jej zasvětil do tajů imitování starých mistrů. Jeho obrazy jsou kritiky popisovány jako nostalgické, evokující klasické pojetí čínské krasovědy. Znovu tak „rozpohyboval“ tradici imitování starých mistrů.

 

Wang Jüan-čchi (Wang Yuanqi 王原祁, 1642-1715) je vnukem Wang Š’-mina, takže není překvapením, že rovněž pochází z provincie Ťiang-su. Byly mu dva roky, když byla založena mandžuská dynastie Čching. Během vlády císaře Kchang-si byl jmenován kurátorem císařských sbírek. Jeho krajinomalby jsou inspirovány mistry z doby mongolské dynastie Jüan, především těmi, jež se odtrhli od tzv. Severní školy, podle kterých měla být krajinomalba natolik reálná, že by bylo „možné se jí i procházet“; na rozdíl od mistrů tzv. Jižní školy, kteří krajinomalbu chápali spíše jako možnost sebereflexe, osobního vyjádření, abstrakci.

 

Wang Jüan-čchi

 

Jeho díla obšťastňují duše návštěvníků Singapurského muzea asijských kultur, či opět v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.

 

Šest mistrů raných Čchingů

„Čtyři Wangové“ jsou pak tradičně řazeni do širší tvůrčí skupiny oné doby. Hovoříme pak o „Šesti mistrech raných Čchingů“ – Čching liou ťia (Qing liu jia 清六家) kam navíc řadíme malíře květin Jün Šou-pching a krajináře Wu Li.

 

Jün Šou-pching (Yun Shouping 恽寿平, 1633-1690). Nebál se používat syté barvy, především purpurovou, nachovou či až brunátnou, jež byly považovány za hanlivé a ostouzející. Zobrazované předměty, tedy v Jün Šou-pchingově případě květiny, snad právě proto pulzovaly životem.

 

Jün Šou-pching

 

Wu Li (Wu Li 吴历, cca 1632-1718) se narodil v Čchang-šu, opět provincie Ťiang-su. Krajinář. Konvertoval ke katolictví poté, co mu zemřela žena a provdal své dcery. Studoval v Macau na koleji Sv. Pavla a stal se prvním ze tří čínských kněží Tovaryšstva Ježíšova, pokřtěný jako Simon-Xavier. Poté byl vyslán zpět do své rodné provincie Ťiang-su, kde neúnavně sloužil jako kněz v zemědělských osadách.

 

Wu Li

 

Obrazy jsou malovány suchým štětcem, jenž nanáší světlé barvy. Jeho styl jej pozdvihl do „společnosti“ „Šesti mistrů raných Čchingů“, který bychom mohli s jistým úspěchem rovněž pojmenovat jako „Mistři z provincie Ťiang-su“, či „Su ťia“ (Su jia 苏家).

 

Manifestem, či vrcholným dílem této tvůrčí skupiny, je ovšem obraz Bílá oblaka na řece Siao-siang (Xiaoxiang bai yun 潇湘白云), inspirovaný autorem Čao Meng-fu (Zhao Mengfu 赵孟頫), a namalovaný Wang Ťienem. Tuš a barva na papíru z roku 1688. Tím se můžeme obšťastnit během možné budoucí návštěvy hlavního města Spojených států ve Freer Gallery of Art, Washington D. C.

 

Wang Ťien: Bílá oblaka na řece Siao-siang

 

Dekorativní forma nad obsahem

„Pro evropské chápání Číny bylo osudné, že Evropané poznávají její umění v době, kdy forma-dekorace převládala nad obsahem-duchem a že se seznámila hlavně jen s výtvory nejjižnějších částí – Kantonu –, kde v poměrně barbarském a tropickém prostředí ztratilo čínské umění smysl pro úměrnost,“ nabízí nám profesor Průšek patřičný odstup a nadhled pro tehdejší, ale i vlastně současné chápání výtvarného umění mandžuské Číny a pokračuje v celkem odvážném srovnávání. „Ovšem v době rokoka se evropské umění přiblížilo čínskému tak, jako nikdy předtím a nikdy poté. Pozorujeme-li evropské a čínské výtvory, zdá se nám, že máme před sebou díla vytvořená ze stejné duševní náplně a na stejném kulturním stupni.“

 

Neblahé důsledky nepřizpůsobivosti třídy literátů

Zdůrazňování tradice a konzervativní postoj ke všem věcem měly v této době neblahé následky vzhledem k pozdějšímu vývoji. Tím zaujala třída literátů, již sama málo schopná přizpůsobit se novým věcem, ještě odmítavější stanovisko a to v době, kdy podobně rychlá přizpůsobivost, jakou projevili japonští bojovníci, mohla Čínu provést nebezpečnou dobou následujících převratů.

 

Vzdělání literátů, převahou literární a estetické,  jim nedovolilo ocenit význam techniky, na níž se dívali pouze jako na pouhou dovednost, nedůstojnou šlechetného muže. Patrně tu působilo jejich odmítavé stanovisko vůči tehdejšímu taoismu a jeho alchymistickým praktikám. Evropské přírodní vědy byly někdy považovány za podobné kouzelnictví a byly stejně tak odsuzovány…

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog