Legionářský sochař Bohuslav Kočí našel v Asii úspěch, ale i smrt

Když před sto lety zemřel první čínský president Sunjatsen, v mezinárodně obsazeném výběrovém řízení na zhotovení jeho sochy z bílého mramoru zvítězil český sochař Bohuslav Kočí, jehož sarkofág v nankingském Sunjatsenově památníku každoročně shlédnou statisíce návštěvníků. Kdo však byl Bohuslav Kočí?

 

Narodil se 21. července 1889 v Podolci, v Mladé Boleslavi, v rodině kolářského mistra Josefa (1851 -  asi 1932), rodáka z Bezna. Jeho dědem byl boleslavský kapelník Antonín (1826 -1904). Matka Kateřina, roz. Kubelková, se narodila kolem roku 1858 a pocházela z Horek. 

 

Z prvního otcova manželství s Marií Měšťákovou (1848 – 1883) měl Bohuslav nejstaršího bratra Františka (1880-1965). Po smrti první manželky se Josef Kočí v lednu 1884 podruhé oženil s Kateřinou Kubelkovou (asi 1858 -1929). Měli spolu dalších pět dětí, dceru Marii (nar. 1885) a syna Josefa (1888). Po přestěhování z Chotětova do Mladé Boleslavi se narodil Bohuslav a dva mladší bratři Rudolf (1902 – 1953) a Antonín (1893).

 

Bohuslav se v Mladé Boleslavi vyučil kameníkem na dvouleté řemeslnické škole a sochařsko-kamenické škole v Hořicích. Jeho studium na pražské Akademii výtvarných umění se dosud nepodařilo doložit, v pozdějších dokumentech je však Kočí uváděn jako akademický sochař. Měl ateliér ve Vídni a později v Mladé Boleslavi.

 

V lednu 1915 narukoval do armády k 19. polnímu pěšímu pluku. Odešel na ruskou frontu a 27. července 1916 byl zajat Rusy na tehdejší rakouské hranici u obce Brody ve východní Haliči (dnes Brodi, Ukrajina). V Oděse se živil jako výrobce dřeváků, odešel z ní pěšky a dostal se až do Vladivostoku. Tam se přihlásil do čs legií, kam byl zařazen 3. října 1918. Ve Vladivostoku už pracoval jako člen sochařské dílny a podílel se na zhotovení pomníku legionářů na Mořském hřbitově. Podle listu „Československý dennik” trvaly práce na pomníku od 15. října 1918 do 25. dubna 1919 a jeho detailní provedení je zásluhou „bratra Kočího“. Kočí je též autorem sochy „Neznámý vojín”. Působil jako kancelářský důvěrník československé vlády v informačně-osvětovém odboru (proslulá „Stovka” IOO) ve Vladivostoku. Seznámil se a spolupracoval se zmocněncem čs vlády dr. Václavem Girsou (1875 – 1954). Od legionářského majora Brože obdržel zvláštní vojenský průkaz na cestu do Číny, Japonska, Indie, na Jávu, do Egypta a Itálie. 

Kočí dorazil do Číny 1. května 1920, pobýval a působil v Tchien-ťinu a v Pekingu, po roce 1922 se natrvalo usadil v Šanghaji. Ve všech zmíněných místech zanechal stopu ve výtvarném zpracování některých budov a tvorbou tamních soch. V Tchien-ťinu se podílel na výzdobě budovy banky.

 

Někteří autoři uvádějí, že se Kočí vrátil z Vladivostoku do vlasti a pak znovu vyrazil do Číny, což však popřeli Kočího příbuzní. Zatím není doloženo ani jeho vyznamenání čs revoluční medailí a medailí vítězství. V listopadu 1920 mu v Pekingu prodloužil cestovní průkaz do dubna 1921 mimořádný plnomocník Československa pro východní Sibiř a Čínu (krátce před svým odvoláním) pplk. Miloš Hess (1885 – 1946). Od března 1921 do srpna 1924 působil v Pekingu jako delegát čs vlády Rudolf Weinzetl (1867 – 1933), kterého Kočí rovněž znal. V dubnu 1922 byl Bohuslav Kočí formálně vyřazen z legií. 

 

Během pobytu v Šanghaji udržoval Kočí přátelský styk s Robertem Feitscherem (1878 – asi 1947), vyslancem v Šanghaji (od 1931), s diplomatem Jaroslavem Hnízdou (nar. 1890), přeloženým v r. 1926 do Pekingu, dale s diplomatem Jaroslavem Štěpánem (1890 – 1947) a s dalšími krajany. Byl dokonce tajemníkem krajanského podpůrného spolku. Ve svém ateliéru zaměstnával české i čínské pomocníky.

 

Po úmrtí prvního prezidenta Sunjatsena byl v Pekingu 4. dubna 1925 založen 12členný Ústřední výkonný výbor pro uspořádání pohřbu Sunjatsena, který dne 20. září vyhlásil konkurs na zhotovení Sunjatsenovy sochy. Do konkursu se přihlásili domácí i zahraniční sochaři, z toho osm z Evropy (také z Německa, Rakouska a Ruska) a zvítězil v něm Bohuslav Kočí. Jako materiál si vybral bílý mramor a během 15 měsíců z něj vytvořil sochu ležícího Sunjatsena o váze 150 kg. 

Kromě toho pořádal Kočí i výstavy svých děl, např. v dubnu 1926 v Šanghaji a také v Singapuru. V červenci 1928 napsal do Národních listů článek o tom, jak se daří čs krajanům v Číně. V říjnu se u příležitosti 10. výročí založení Československé republiky účastnil oslav v hotelu Majestic, pro které vyhotovil ozdobnou pozvánku. Podílel se i na umělecké výzdobě hotelu Majestic, Astor House a dalších. Roku 1929 zhotovil rovněž posmrtnou masku prezidenta Sunjatsena a po náhlém úmrtí hlavního designéra Sunjatsenova mauzolea Lü Jen-č´(1894 – 18. března 1929) vytvořil i pamětní desku, odhalenou dne 28. května 1930 v Nankingu. 

 

O Bohuslavu Kočím (v čínském přepisu Kao-čchi 高祺) se objevily články v šanghajských listech Čung-jang ž´-pao (中央日报, The Central Daily News), Hexagon, The China Press, Le Journal de Shanghai, The Shanghai Times, Sin wen-pao (新闻报) a v ruštině vydávaných listech Novaja žizň a Voskresenje. Většinu z nich bohužel v našich knihovnách a archivech nenajdete. V českých novinách jsme našli články o Kočím v Národních listech, Nedělním čtení, příloze listu Československá republika, v Pestrém týdnu a podobně.

 

V pátek 31. května 1929 byly ostatky prezidenta Sunjatsena dovezeny z Pekingu a pietně uloženy v novém nankingském mauzoleu. Pohřbu v Nankingu se za Československo účastnil kromě Bohuslava Kočího ještě diplomat Jaroslav Hnízdo. Po návratu z Nankingu do Šanghaje 5. června 1929 napsal Kočí dopis bratru Josefovi do Kostelce nad Labem a svěřil mu svůj velký úspěch.

V souvislosti s mauzoleem je třeba zmínit i francouzského sochaře polského původu Paula Landowského (1875 – 1961), který je autorem druhé sochy Sunjatsena v mauzoleu, tentokrát sedícího. Landowski je proslulý především sochou Krista Spasitele, dominující dodnes brazilskému Rio de Janeiro.

 

Z řady děl Bohuslava Kočího jmenujme alespoň sochy Pekingský žebrák, Japonka, Kojící madona, portrét Miloše Hesse, reliéf majora Jaroslava Hnízdo, portrét Švédky Oijels (snad), Ženské torzo, Ráno aj. V České republice je v soukromé sbírce Kočího příbuzného právě Kojící madona. Některé jeho další práce lze vidět alespoň na fotografiích v muzeích v Mladé Boleslavi a v Ledcích. Zachycují dům, v němž Kočí bydlel, jeho ateliér, přijímající pokoj a další. Zajímavá je fotografie z roku 1930, na níž Kočí učí v Americkém dámském klubu v Šanghaji osm českých žen tančit Českou besedu. 

 

Mauzoleum v Nankingu navštívil v roce 1932 cestovatel Viktor Mussik (1899 – 1952) a v témže roce psal o něm i o pohřbu Sunjatsena nedávno znovuobjevený český cestovatel Bohumil Pospíšil (1902 – 1974). Roku 1933 zřídil konzul Augustin Lafar (1889 – 1967) v Šanghaji Čs. sdružení v Číně. V březnu 1934 byl konzulát v Šanghaji zrušen a Lafar se vrátil do Prahy. Bohuslav Kočí žil a pracoval v Šanghaji až do podzimu 1937, což dokumentuje výstava jeho 60 (!) maleb a soch, fotografie z návštěvy u českých krajanů a další.

 

Po japonské brutální agresi a postupném obsazování Číny se rozhodl Bohuslav Kočí odcestovat přes Saigon do Malajsie. Dokládá to jeho dopis z 21. října 1937, psaný z francouzské lodi Andre Lebon bratru Josefovi s tím, že se chce usadit buď v Singapuru nebo na malajském ostrově Penang. Nejprve tam pobýval v malajském městě Alor Staru (dnes Alor Setar), 45 km od thajské hranice, poté v Johor Bahoru za hranicí Singapuru, kde žil asi do roku 1938. Perokresba pro konzula v Singapuru, dochovaná v muzeu, nese datum 16. listopadu 1937. Je dokladem jeho kontaktů s československým konzulem v Singapuru dr. Stránským. Poslední léta života až do osudného roku 1942 strávil Kočí v Katongu v jihovýchodní části ostrova Singapur. Také tam ještě uspořádal výstavu svých děl a podle informace badatele Jana Beránka tam dokonce vybudoval terárium pro chov krokodýlů. 

Před blížícím se japonským nebezpečím se rozhodl k návratu do vlasti. Ve čtvrtek dne 12. února 1942 se spolu s dalšími šesti Čechoslováky nalodil na britskou loď HMS Giang Bee, která však byla 13. února potopena japonským torpédoborcem Asagiri, jehož velení dobře vědělo, že 300 - 350 uprchlíků tvoří především ženy, děti a senioři. Kočí se prý ještě stačil přesunout na záchranný člun, avšak na pevninu se již nedostal. V na stroji psaném dokumentu (NIRC), vystaveném Červeným křížem z Holandské Indie v Palembangu v únoru 1943 je uveden jako „Kochi - Czech from Alor Star. Kedah.”, s poznámkou „naposledy viděn na GB” a zkratkou PD – Presumed Dead (předpokládano, že je mrtev).

 

Z některé z lodí se zachránil Viktor Koš (1911 – 1995) z firmy Baťa. O smrti Bohuslava Kočího v moři se jeho rodina dozvěděla až po II. světové válce právě od Viktora Koše a Antonína Jugase (nar. 1901), vedoucího singapurské pobočky Baťa.

 

Od našeho prvního článku o Bohuslavu Kočím v Novém Orientu z roku 1971 již uplynulo mnoho let, výše uvedené informace jsou jakýmsi jeho půlstoletým doplněním. S významným čínským bohemistou a naším přítelem Ču Wej-chua (1934 – 2002) jsme život a dílo sochaře Kočího přiblížili čínským čtenářům články v listu Žen-min ž´-pao 2. července 1989 a v časopise Východní Evropa (Tung-ou 东欧), číslo 3 z roku 1989. Bohužel i na informační tabuli před mauzoleem v Nankingu je Kočí v anglickém textu přejmenován na „Gorch“ a sochař Landowski jako „Randowski“.  Uvedení jmen obou velikánů na pravou míru je asi úkolem pro naše diplomaty.

 

Jiří Šíma, sinolog, mongolista a bývalý velvyslanec v Mongolsku