Král filipínských silnic Jeepney dál bojuje
Po desítky let jeepney kralovaly filipínským silnicím. Šplhaly po provinčních silničkách a nekompromisně si razily cestu v ucpaných ulicích Manily. Mohutné pestrobarevné stroje, vyrostlé z improvizace poválečného nedostatku, se staly první a nejlacinější volbou dopravy pro miliony Filipínců. Nyní se nad nimi vznáší Damoklův meč moderní doby, kladoucí větší důraz na životní prostředí. Nejistotě ohledně jejich budoucnosti ještě přidala epidemie covidu.
První jeepney se na filipínských silnicích objevily po druhé světové válce. Prudké boje za sebou zanechaly velké škody, především v Manile, ale také dostatek válečného materiálu, zejména rozsáhlý vozový park po odcházející vítězné americké armádě. Filipínská kreativita obratem zaplnila mezeru poválečné nouze. „Použili jsme džípy a udělali z nich naši verzi vozidla pro veřejnou dopravu. Jeepney je tak křížencem mezi džípem a běžným automobilem,” říká manažer Ed Sarao ze společnosti Sarao Motors, která patří k průkopníkům oboru již od padesátých let minulého století.
Tehdy zakladatel firmy, Leonard Sarao, osvíceně rozpoznal otevírající se prostor pro veřejnou dopravu v Manile. S počátečním kapitálem 700 pesos, popůjčovaným od příbuzných a známých, odložil koňskou drožku a vybudoval továrnu, ze které v době největší slávy vyjíždělo téměř devadesát procent všech jeepney, jezdících ve filipínské metropoli. Zejména 70. a 80. léta minulého století patřila ke zlatým časům. Dnes pro Sarao Motors jeepney (kombinace slov jeep a „jitney", předválečné levné dodávky, předělané na minibus) představují spíše nostalgického koníčka, rodina investovala do nemovitostí a zabývá se i automobilovými veterány, ale svého původního podnikání se vzdát ještě nechce.
Od prvních krůčků se ve vzhledu jeepney příliš nezměnilo. Prodloužená armádní vozidla, doplněná střechou, kam je možné uložit náklad nebo na venkově usadit další pasažéry, doplnila originální výzdoba a nápisy s vyznáním víry nebo vzkazem veřejnosti, že je řidič dobrý milenec. V Sarao Motors výroba těchto králů filipínských silnic trvá asi 90 dní a zákazník za její nejdelší verzi zaplatí okolo 14 000 dolarů. Staví se od základu s těžkým skříňovým rámem a většinou čtyřválcovým motorem Isuzu. Za příplatek více než 6 000 dolarů lze dodat i zcela nový motor.
Velká část řidičů však dává přednost repasovaným, neboť ty jsou bez složitých moderních prvků prakticky nezničitelné. Bohatá vnější výzdoba činí z každého jeepney originál schopný pojmout osmnáct až třicet lidí, kteří se s koleny téměř pod bradou vtěstnají na dvě protilehlé lavičky. Výhled ven je omezený a okénky bez skel dovnitř proudí dech ulice, včetně výfukových plynů samotných těžkopádných strojů. To, co činí jeepney tak přitažlivým, je však bezkonkurenční cena jízdného, která se za pětikilometrovou cestu pohybuje okolo 16 amerických centů. Udržení maximálního počtu cestujících je pro ekonomiku provozu klíčové, a tak řidiči jsou připraveni zastavit kdekoliv dle potřeb pasažérů.
Epidemie covidu však krále filipínských silnic v jejich rozletu zastavila. Když prezident Duterte 16. března 2020 vyhlásil stav ohrožení veřejného zdraví, byl na největším a nejlidnatějším ostrově země Luzonu pozastaven provoz veškeré veřejné dopravy. Pro některé z řidičů, zbavené pravidelného příjmu, se jejich jeepney proměnily v improvizované domovy, do kterých se nastěhovali i se svojí rodinou. Po zrušení karanténních opatření se jeepney začaly vracet na silnice až jako poslední a navíc ještě s omezeními. Pro nový „normál”, vyžadující sociální odstup a bezhotovostní platby, jsou totiž nejhůře připraveni.
Během epidemie COVID-19 přišlo o práci nebo živobytí více než 13 milionů Filipínců. Navíc uprostřed recese, rekordně vysoké nezaměstnanosti a jedné z nejhorších epidemií COVID-19 v jihovýchodní Asii Duterteho administrativa nepolevila v programu modernizace veřejných užitkových vozidel, zahájeného v roce 2017. Vládní plán předpokládá nahrazení starých jeepney novými moderními vozidly poháněnými čistými elektrickými motory, doplněné automatizovaným systémem výběru jízdného, kamerami, Wi-Fi připojením nebo GPS.
Ambiciózní plán staví mnoho řidičů jeepney do složité situace. Ve srovnání s taxíky, autobusy a vozidly pro sdílení jízd, které vlastní velké společnosti, jeepney často patří provozovatelům nebo řidičům s nízkými příjmy. A pro ně jsou předpokládané náklady ve výši 40 000-50 000 USD nedostupné. Navíc program modernizace zavádí požadavek na minimální velikost vozového parku, který každému provozovateli nařizuje mít nejméně patnáct vozidel.
Podle kritiků tohoto plánu jeho zavedení povede k masivním ztrátám výdělků méně privilegovaných skupin a zdánlivě ušlechtilý cíl zlepšení kvality ovzduší vytvoří monopol na výrobu nových jeepney v rukou velkých podniků. Z ekologického problému se tak stává sociální otázka, popisována jako boj proti chudým obyvatelům, vedený v zájmu velkých korporací.
Podle některých odhadů je přibližně 650 000 řidičů a 250 000 provozovatelů ohroženo trvalou ztrátou zaměstnání. „Nastává nové éra, ve které však lidé i nadále budou chtít jezdit levně, zejména na venkově,” doufá Ed Sarao, který chce se svojí společností uvést trh jeepney na elektrický pohon s dojezdem 120 kilometrů, vyhovující emisním předpisům. Králové filipínských silnic svůj boj ještě nevzdávají.
Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii