Komu skládá účty čínská vláda: střední třída v Číně a Asii

Komu skládá účty čínská vláda: střední třída v Číně a Asii
7 / 9 / 2021 Vít Vojta

Poslední desetiletí přinesla Číně a rozvojovým zemím východu a jihu Asie silné ekonomické oživení, růst produkce, spotřeby i značnou liberalizaci trhu. V nedávných monarchiích, koloniích a diktaturách explozivně narůstá střední třída. Bez ohledu na míru autoritářství s ní proto musí místní režimy vážně počítat a při rozvoji země zohledňovat i její zájmy. Asie je a bude kulturně specifická, ale právě růst střední třídy může být cestou, jak naše tolik rozdílné kultury postupně sblížit. Mělo by být zájmem Západu, aby střední třída rostla. Všude na světě.

Ještě před půl stoletím žilo přes 90 % globální střední třídy v Severní Americe a Evropě. Dnes už jí téměř 20 % vytváří Číňané. Čínská střední třída zahrnuje přes 400 milionů lidí a odhady jejího růstu jsou velmi optimistické. Do kategorie střední třídy se zatím dostala sotva třetina čínské populace, zatímco Jižní Korea s podobnou kulturou konfuciánství a úcty k práci, má „středotřídní“ už dvě třetiny obyvatel a Japonsko dokonce téměř 99 %. To jen ukazuje čínský potenciál.

 

Rozpor střední a „ohrožené“ třídy

Toto žonglování s efektními čísly a nejednotnými pojmy lze zpochybnit faktem, že skoro 600 milionů Číňanů žije jen z tisíce jūanů měsíčně (asi 3400 Kč) a že i úspěšné odstranění extrémní chudoby se z části dělo spornými prostředky – nuceným stěhováním populace do aglomerací, usazováním nomádů, gigantickými infrastrukturními projekty a podobně. Poukazuje ale zároveň také na zásadní paradigma čínské současnosti. Totiž vzdalování se střední třídy chudým a „ohroženým“.

 

Hlavní mantrou 5. generace komunistického kolektivního vedení je tak sociální smír a stabilita. Varováním je i stále živá zkušenost s chudobou v každé rodině a častý styk s výrazně chudšími spoluobčany. Za třicet let jsem v Číně sám mnohokrát zažil tu zoufalou bezmoc nad trpícími, kterým nejste s to pomoci a uvědomujete si, že „musí počkat“ dlouhé roky, než k nim doteče systémové řešení a s ním i peníze.

 

Nohama na „čínské“ zemi

Čínské autority proto ve veřejné komunikaci užívají všech nástrojů k udržení bohatnoucí střední vrstvy „nohama na čínské zemi“, nutí k solidaritě a k jednání, tmelícímu společnost. S odůvodněním, že jde o zájem státu a většiny, se při tom často porušují „univerzální lidská práva“. Ale na to si, upřímně, Asie tolik nehraje.

 

Upřednostnit zájem jednotlivce, to si očima asijských vlád může dovolit Evropa a Severní Amerika, řešící pouhou miliardu beztak již slušně zajištěných obyvatel. Toto silové chování pak Západ sleduje velmi kriticky, ačkoliv je ten pocit zkrátka vytržený z kontextu.

 

Regulací kritiky ke stabilitě a harmonii 

Stát potlačuje všechny tendence s potenciálem trhat čínskou společnost a rozbíjet státní autoritu. Je to hned druhé pravidlo: jádrem státu je stabilita a harmonie společnosti odshora až dolů. A to do takové míry, že i kritika dnes běží spíš neveřejně, přes odborné komise a platformy.

 

Víc, než na represe sází konfuciánská tradice na vzdělávání. Klíčovou součástí školství je vlastenecká výchova, která je patrná na každém kroku. Televize a média mají povinné množství angažovaných programů, autority dávkují i poměr dobrých a špatných zpráv, aby společnosti nevládly jen „bulvární senzace, špína a krev“.

 

Běžná je i výchovná multimediální reklama, „nenechávejte vaše rodiče opuštěné“ či „pomáhejte ostatním jen tak pro radost“. Předvádějí se pozitivní vzory s cílem udržet tradiční model vícegeneračního soužití, péče o seniory, dobrého vzdělání dětí a vlastního karierního růstu.

 

Samozřejmě to můžeme hned odsoudit jako orwellovské vymývání mozků, ale pokud půjdeme do hloubky, pak zjistíme, že tato kolektivní výchova je Číně vlastní už od starověku a jiné řešení zatím není v dohledu.

 

Prolínání střední třídy a komunistické strany

Čínská střední třída je tak víc vtahována do řízení státu, z ní se rekrutuje i mnoho elit komunistické strany s 94 miliony členů. Vzrostl v ní význam intelektuálů, odborníků a podnikatelů na úkor dříve dominujících dělníků, rolníků a vojáků, obdobně s někdejším americkým obratem za Reaganova prezidenství, kdy američtí politici rovněž definitivně ztratili zájem o dělníka roosveltovských časů.

 

Přes 90 % komunistů tak dnes pochází z běžného obyvatelstva, často právě ze střední třídy. A klasičtí aparátčíci z úřadů už tvoří jen něco přes 8 % strany. Jsou nicméně fakticky upřednostňovanou vrstvou společnosti. Členství ve straně sice znamená schůzování, studium a členské příspěvky, ale pomůže v kariéře ve státní správě, firmách, organizacích i armádě, a navíc dává jistou možnost měnit čínskou realitu.

 

Vzájemné ovlivňování

Rostoucí střední třída tak Čínu pomalu mění, jak se učí bavit se, trávit volný čas a koníčky. Stoupající domácí spotřeba a zlatá klec konzumu na úvěr, včetně celoživotní hypotéky na byt, už také patří k čínské realitě. Historická zkušenost však Čínu učí, že velké říše se vždy rozpadají zevnitř, a tak zatím předchází největšímu riziku, tedy ztrátě občanské odpovědnosti k vlastní zemi. A to za cenu svobody jednotlivce, což v Evropě vnímáme nelibě. Nadto ale platí, že Čína je plná příležitostí pro každého, kdo se snaží.

 

Nemusíme se učit, ale můžeme chápat. Rázné evropské směřování ke klimatické neutralitě totiž taky nebude zrovna cestou zohledňující všechny názory, jakkoliv mohou být věcné či oprávněné.

 

Vít Vojta, sinolog 

 

Článek vyšel jako komentář 4.9.2021 v deníku Mladá fronta DNES