Jak překonat AI: Tah mimo logiku

Neumann byl geniální matematik a fyzik, zřejmě nejvlivnější vědec minulého století, původem Maďar, který propočítal teorii her, vypracoval architekturu prvního programovatelného počítače a pod hlavičkou projektu Manhattan se podílel na vývoji atomové, a především vodíkové bomby; odtud pak pokročil k tématu vyloženě aktuálnímu – umělé inteligenci. Vlastně nám s předstihem víc než půlstoletí rozkreslil do detailu celou přítomnost. Zemřel v sedmapadesátém roce ve Washingtonu.

Labatut, ročník 1980, rodák z Nizozemska, dlouhodobě usazený v Chile, je spisovatel, kterého zdejšímu publiku objevilo pražské nakladatelství Paseka. Předloni vyšla v češtině jeho první knížka Šílená závrať, nedávno pak druhá – Maniac. V obou případech jde o romány, které funkčně mixují umění a vědu, beletrizují nejrůznější odborné, často extrémně náročné kauzy, třeba právě život a dílo zmíněného Neumanna.

Že je v tom ještě větší zmatek? Ale není: Maniac se jmenoval ten první kompjůtr, který podle Neumannova rozvrhu postavili pár let po druhé válce. Byla to obří, maniakální mašina: Mathematical Analyzer Numerical Integrator and Automatic Computer. A jeho modernější, o pár dekád mladší a rozměrově skromnější potomek, vybavený suverénní umělou inteligencí, se naučil mimo jiné hrát go. Ten program se jmenuje AlphaGo.

V roce 2016 přišla nabídka, aby si kompjůtr zahrál s člověkem. Už v sedmadevadesátém pohořel proti stroji nejlepší šachista světa Garri Kasparov. Jenže go je podstatně otevřenější hra než šach: víc polí a víc kamenů znamená víc možností. Tehdejší světová špička, Jihokorejec I Sedol, přezdívaný Silný kámen, nabídku přijal. Chvástal se, že vítězství má rovnou v kapse: „… nepřemýšlím o tom, jestli vyhraju, nebo ne. Přemýšlím o tom, jestli vyhraju pět nula nebo čtyři jedna.“ Sto tisíc lidí ho sledovalo přes YouTube, šedesát milionů v televizi.

Jenže Silný kámen se přepočítal. Mašina ho rozdrtila. Sedol, držitel nejvyšší výkonnostní třídy, devátého profesionálního danu, prohrál čtyři z pěti zápasů. Skončil hluboce otřesený, svět se mu zhroutil, jeho hvězdná existence během pár dnů fatálně pohasla. Brzy oznámil konec kariéry.

Není třeba pátrat po důvodu prohry, ten je jasný: počítač má prostě větší kapacitu než lidský mozek, zvládne stokrát, tisíckrát, milionkrát víc propočtů možných situací než reálný hráč. Každou partii má přečtenou od prvního do posledního tahu.

Za pozornost stojí v tomhle převratném mači trojí. Zaprvé: zápas, co I Sedol, vyhrál. Prý vsadil na náhodu, opustil na chvíli rozum a zahrál nerozumně, mimo známou logiku. A to kompjůtr rozhodilo. Zadruhé: způsob, jakým Labatut celý ten příběh postavil, jeho umění propsat do vizuálně neatraktivních a časově náročných tahů černými a bílými kameny osudové, málem galaktické drama. A zatřetí?

Zatřetí právě to drama, které nás vrací na začátek tohoto textu. K souvislosti mezi atomovou bombou a hrou go. Sedolova prohra s kompjůtrem byla totiž ničivá jako jaderný výbuch. Vymazala člověka a nahradila ho strojem. Dějiny se posunuly do dalšího levelu: po éře, kdy na nebesích kraloval bůh, po éře, kdy toho boha drze srazil člověk k zemi a vylezl si na jeho místo, přišla éra, kdy se bohem stal stroj. To je neradostné zjištění. A ještě neradostnější výhled.

Leda by pomohla nějaká ta chyba, nějaký ten tah mimo logiku…

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

Titulní fotografie: www.ma7.sk