Duchovno a ezoterika čínským vládcům komplikují život víc, než si myslíme
Nejen západními médii, ale i na sociálních sítích proběhla vlna záběrů z čínských občanských protestů proti covidovým opatřením. Tyto střípky výbuchů nespokojenosti napříč Čínou se u nás interpretují různě, včetně obvyklé otázky: zvítězí i zde západní pojetí demokracie? Tento týden jsem se po dvou měsících vrátil ze svého asi sto dvacátého pobytu v Číně, tak si jako přímý pozorovatel dovoluji podat zprávu o stavu Číny, jak jsem ji mohl nyní vidět.
Od počátku už tříletého boje s pandemií známe s určitostí nejspíš jen lokalitu prvního velkého ohniska v čínském Wu-chanu. Zbytek, včetně původu pandemie nebo i počtu wuchanských obětí, zůstává stále v mlze dohadů.
Wuchanské trauma, olympijské hry a možnost kontroly
V pandemickém roce jedna (2020) nejdřív úspěšně bodovala autoritářská rozhodnost východoasijských států, zatímco Západ, tolerující odstředivost společenských postojů, v zamezování infekce pokulhával. Koncem zlomového roku dva (2021), se však situace začala otáčet a na původní asijské premianty dopadla pandemie se zpožděním, jako by každá země musela svou imunitu zaplatit nejen vakcinací, ale i nemocnými a mrtvými.
Pandemie zasáhla i zpožděné Letní olympijské hry v Tokiu 2021, a i to bylo nepochybně jedním ze spouštěčů utahování čínské proticovidové politiky. Její přísnost už nastartovalo samotné wuchanské trauma – vedle pravděpodobně řádově vyššího počtu obětí než zveřejněné jednotky tisíc, byla pro čínskou vládu určitě nejděsivější strašlivá bezmoc – v Číně dlouho nepoznaná – kterou se vládní garnitura rozhodla více nepřipustit. Dalším silným spouštěčem politiky „nulové tolerance“ byly Zimní olympijské hry. Tato čínská zkouška z megafestivalu zimních sportů, v Číně poměrně neznámých, navíc přišla v citlivém chřipkovém období.
Po olympiádě šly události jedna za druhou. Ruská invaze a nesnadné zahraničně-politické otázky, příprava 20. sjezdu komunistické strany s očekávaným potvrzením třetího funkčního období prezidenta Si Ťin-pchinga a nástup globální ekonomické recese. Ani tehdy se nesmělo nic přihodit. Výbuch pandemie by nepochybně rozkolísal domácí politiku a vzal by zemi i kus mezinárodního renomé nastupující velmoci. Staronový generální tajemník Si nemůže po říjnovém sjezdu začít vlnou nemocných a umírajících.
Vedle zpochybnění protipandemické politiky by to bylo pro zemi i „vladaře“ nešťastné znamení. I když se totiž čínský politický systém jednoznačně hlásí k vědeckému světovému názoru, marxismu a ateismu, čínské myšlení je ve skutečnosti protkané duchovnem a ezoterikou, tedy tím, co my na Západě zjednodušeně nazýváme „pověrčivostí“.
Vyskytly se dokonce úvahy, že si ve vratké mezinárodní situaci Čína zkouší a optimalizuje model krizové správy země pro případ bakteriologického nebo jiného útoku.
Co lidem vadí nejvíce?
Na rostoucí nespokojenost s protipandemickými opatřeními reagují místní vlády vlastními úpravami k lepšímu. PCR test je nutné podstoupit jednou za tři dny, většina sídlištních komunit tak – s nasazením mnoha dobrovolníků – zavedla třikrát týdně testování přímo mezi domy. Dobrovolník ve skafandru načte telefonem zdravotní QR kód testovaného a u okénka testovací buňky trvá výtěr z krku jen pár vteřin. U velkých obchodních center, jako je IKEA nebo METRO, je testování každý den až do 22.00. Řekl bych, že ani neustálé prokazování aktuálního zeleného kódu a skenování místního kódu kancelářské budovy, prodejny či restaurace nikomu moc nevadí.
Potíž je s preventivním uzavíráním domů a sídlišť. Termín „druhotný kontakt“ (cch‘-mi-ťie 次密接) začal v čínštině znít téměř děsivě, než byla karanténa z něj vyplývající konečně v listopadu zrušena. Všichni, kdo byli ve styku s pozitivním, byli trackováni a úplná karanténa pak hrozila i z druhotného styku s nimi. Ve čtvrtek jste zaplatili v samoobsluze telefonem, v neděli vám zavolal úředník z „anticovidového úřadu“, že jste asi účastníkem „druhotného kontaktu“ a že se uvidí. V pondělí vám pak při kontrole na nádraží naskočil červený kód, a s pracovní cestou byl konec. Rychle domů trojnásob přeplaceným taxíkem, jehož řidič kód „nekontroluje“ a 5 až 7 dní nevyjít z bytu. Červený kód není legrace. Kdo s ním poruší karanténu a jde mezi lidi, může být obviněn ze závažného trestného činu vědomého rozšiřování infekční choroby. I taková může být realita dnešní Číny.
Nejčetnější jsou ale preventivní dvoudenní uzávěry. Na základě zjištění, že někdo z třicetiposchoďového domu mohl být v „kontaktu“, jsou ráno zastaveny stovky sousedů, kteří pak volají do práce, že nejspíše den dva nepřijdou. Uzavírání škol a narušení normálního studia dětí, čelících tvrdé konkurenci, je pak pro čínské rodiče ještě bolestnější.
Kdo vyjede za hranici velkoměsta, začne se potýkat s odlišností lokálních pravidel. V každé provincii funguje jiná aplikace, což bývá zejména pro cizince noční můra. Čínské aplikace totiž počítají s místními „občanskými průkazy“, ale méně už s pasy cizinců. A co čínští občané zvládnou rychle na aplikaci Wechat, musí cizinci pracně hledat na Alipay.
Občanská nespokojenost
Občanské protesty vznikají v Číně spontánně. Nebývá za nimi plán, politický cíl nebo dokonce zájem svrhnout vládu. To je třeba si uvědomit. Lidé jsou schopni se načas zříct zahraničních výjezdů i cestování po Číně. Avšak neustávající zásahy do normálního života, zejména pak chození do práce, do školy, jsou dlouhodobě neúnosné. Zvláště když hlavní politická událost, podzimní potvrzení Si Ťin-pchinga do funkce, dávalo naději, že celé to martyrium konečně odezní.
Nestalo se. Čínský „jihoitalský“ temperament pak reaguje afektem, bouří se, jedná prvoplánově a bez rozmyslu. Spouštěčem je hrozba, jako byl požár v Urumči, kde hasiči nemohli zachraňovat oběti. Začíná to převrhnutými karanténními bariérami, bořením plotů a pak projevy nespokojenosti přibývají. Všem leze krkem cenzura a umlčování nežádoucích hlasů. Chce se sdělit veřejně, že anticovidových opatření, které leckdo vnímá jen jako pustý formalismus, už bylo dost.
Obavy úřadů
Čínští úředníci jsou tradičně privilegovanou vrstvou, jejichž moc je však dvousečná. Když špatně porozumí volnějšímu pokynu ústřední vlády a provádí jej v rozporu, čeká je trest. Někdy, jako by byly vládní pokyny koncipovány zeširoka úmyslně s tím, že budou dál upřesněny až podle konkrétních dopadů.
V době proticovidových opatření je rozšíření infekce pro úředníka konečná. Je dočasně nebo natrvalo odvolán. Přirozeně pak častěji nasazuje karanténní omezení, aby ochránil sám sebe. Nyní se ale zdá, že to nadále nebude tak lehké. Občanům dochází trpělivost a úřady to musí dlouhodobě zohlednit, i když teď třeba ještě nositele nepokojů potrestají.
Na odpověď ale čekají zásadní otázky. Není čínská populace po třech letech izolace málo „promořená“? A nebudou senioři, kteří nebyli pro jejich slabší odolnost očkováni, zrušením proticovidových opatření ve velkém a fatálně ohroženi? Zvládne čínské zdravotnictví případný nápor nemocných?
Jak se zdá, v čase pandemie není lehké být ani občanem, ale ani úředníkem. A pak teprve vůdcem miliardové země, kde to může začít vřít…
Vít Vojta, sinolog a právník
Text vyšel jako komentář v MF Dnes 3.12.2022
Foto: Unsplash.com, Jida Li; archiv autora