Co spojuje a rozděluje taiji a jógu, dva významné systémy velkých civilizací? (část I.)

V obou případech se totiž jedná o školy nèijiā (內家), vnitřní školy tělesného a duchovního rozvoje, kde je toho dost skryto pod povrchem či na povrchu umně maskováno. Podstata se stává zřejmou až léty praxe pod vedením zkušeného mistra. I to, co vypadá podobně, může mít v obou systémech jiný účel i účinek. Proto není záhodno například principy práce s energií qìgōng (氣功) využívat i v jógové meditaci (dhjána ध्यान) a naopak.

 

Motto:

„Kdo zná druhé, je chytrý; kdo zná sebe, je moudrý. Kdo vítězí na druhými, má sílu; kdo vítězí nad sebou, je skutečně silný.“ (知人者智，自知者明。勝人者有力，自勝者強。Daodejing, kap. 33 – 1-4)

 

Pokud se věnujeme dvěma či více systémům, je dobré si v sobě ujasnit, je-li to vůbec vhodné. Pakliže ano, ujasněte si, který z nich je tím nosným a který doplňkovým. Mnoho praktikujících kombinuje s oblibou „to nejlepší“ z nejrůznějších systémů, přitom však nenabývají zvláštních schopností, ani se netěší zásadně lepšímu zdraví. Je třeba si totiž uvědomit, že jóga (योग = spojení) i taiji (tàijí 太極 = doslova lze i jako „nesmírné vypólování“), jsou celistvé samy o sobě a bylo by velkou troufalostí chtít v nich cokoli vylepšovat či bez hlubšího poznání propojovat.

 

Zaručeně výhodné kombinace jejich technik buďto povedou k oslabení či vynulování efektu (v lepším případě), nebo naopak k jeho nekontrolovatelnému posílení s možnými nepříjemnými důsledky.

 

V následujících odstavcích porovnám oba systémy. U čínských termínů se budu držet přepisu pīnyīn (拼音) a kvůli starobylosti probíraného tématu tradičních znaků (fántǐ zì 繁體字), u sanskrtských termínů pak již léty zaužívaného českého přepisu.

 

Oba systémy spojuje výrazné zaměření se do nitra. Již od samého začátku propojuje praktikující fyzický pohyb či statickou pozici se svým dechem a svou myslí. S přibývající praxí to bude reálně myšlenka, která bude z nitra řídit dech i svalovou práci. Rozdíl je však v tom, že v józe se můžeme už od počátku soustředit do nitra (např. při stoji na hlavě /šírša ásana शीर्ष आसन/ vnímáme prohlubující se uvolňování dolních končetin a kontrolujeme pocitově krevní tlak, pak přecházíme ke koncentraci na oblast hrdla /višuddhi čakra विशुद्धी चक्र /).

 

U taiji, které je koordinačně daleko náročnější (viz dále), bude třeba se poměrně dlouhou dobu věnovat fyzickým pohybům jako takovým, než bude možno přesunout pozornost trvaleji do centra rumělkové pole (dāntián 丹田) a zkoordinovat pas a zavěšení.

 

Jóga i taiji obsahují dvě zásadní podčásti. V józe se jedná o ásany (různé jógové pozice; आसन /आस = usadit se/) a nehybné sezení ve vybrané pozici, ve které se praktikuje pránájáma (dechové cvičení; प्राणायाम), dháraná (koncentrace; धारणा) a dhjána (meditace; ध्यान).

 

V taiji se jedná o procvičování sestav neboli forem (ručních či zbraňových) a nehybné setrvávání v pozici, ve které praktikujeme qigong (qìgōng 氣功). Zajímavým rozdílem je i to, že se při qigongu běžně cvičenec koncentruje na jedno ze tří hlavních center, kdežto v józe se běžně pracuje s jedním z osmi energetických center (čakra = kolo, kruh; चक्र). Je ovšem nutno poznamenat, že pohybové techniky bojové školy taiji a energetického cvičení qigongu mají z podstaty věci dosti odlišnou vnitřní koncepci i vnější provedení, přestože tento rozdíl laik nezaznamená.

 

Výše popsané v sobě nese i další odlišnost. Zatímco taiji se cvičí ve stoje (sestavy a zpravidla i qigong), jógové pozice jsou cvičeny v lehu, sedu i stoji, a koncentrace, která se má samovolně rozvinout do meditace, se praktikuje v sedu, popř. v lehu na zádech (jóganidrá योग निद्रा).

 

Oba systémy dále spojuje to, že od aspiranta vyžadují pracovat neustále na prohlubující se relaxaci. Jakékoli přebytečné napětí má být odstraněno ze svalů a šlach, z dechu i mysli. Ovšem zatímco v taiji se sestavy procvičují celkově velice uvolněně a druhým, doplňkovým pólem jsou v jistých částech sestavy silné pohledy a případně i explozivní pohyby (fājìn 發勁), má jóga přístup odlišný.

 

Ásany se často provádí v tenzi, jelikož to ani jinak provést nelze, přitom se ale snažíme uvolnit část těla, která nutně v napětí být nemusí (např. při Pozdravu zemi /bhúnamana ásana भूनमनासन/ jsou trup, paže i krk v tenzi, nohy a obličej však uvolňujeme). Nebo jsou pozice tak svázané, že se v nich – vyjma obličeje a mysli – uvolnit fyzicky nelze (např. orel /garuda ásana गरुडासन/).

 

Účinek takových pozic nastupuje až po rozvolnění pozice v tzv. postizometrické relaxaci (ta se podle času, který na cvičení máme, doporučuje provádět co nejčastěji, po některých pozicích je dokonce vyloženě předepsána). Ovšem na mistrovské úrovni i u jógových pozic platí, že stabilita a hluboké uvolnění je cílem u všech z nich (sthira sukham ásanam स्थिरसुखमासनम्).

 

Taiji i jóga nám předkládají sestavy, které mají především za cíl usměrnit tok qi (氣)/prány (प्राण), tedy vnitřní energie, utišit mysl, prohloubit („natáhnout“) dech, protáhnout i zrelaxovat svaly. Jógové sestavy (např. Pozdrav slunci /súrja namaha सूर्य नमः/) či sety ásan jsou co do přesnosti fyzického provedení většinou jednoduché a mnohdy ani pozici jinak zaujmout nelze – kráva (gómukha ásana गोमुखासन), orel (garuda ásana गरुडासन), kobylka (šalabha ásana शलभासन).

 

Naopak v taiji jsou sestavy neskutečně, pro laika až nepředstavitelně koordinačně, paměťově i jinak obtížné. Vyžaduje mnoho let jemného, neutuchajícího úsilí a rovněž korekcí, aby cvičenec provedl jakýkoli pohyb sestavy správně vůbec v rovině obecné. Pak ještě musí počkat na „osobní opravu“, aby pohyb seděl přímo jeho tělu. Také záleží i na momentálním rozpoložení, které může spoluurčovat, jak bude finální pohyb zevnitř i zvenku ztvárněn. To je něco, co jóga naprosto nezná!

 

Proto buďme opatrní, když nám třeba lékař doporučí na bolavá záda či zažívací problémy qigong/taiji. Sám kupříkladu, ač z lékařské rodiny, znám pouze jednoho lékaře (MUDr. J. Rašovský z Kuřimi), který si je plně vědom toho, co doporučuje, když pacienty nabádá k praktikování taiji. Osobně jim jde příkladem: vždy a všude už roky procvičuje formu 19 pohybů velmistra Chen Xiaowanga.

 

Z vnějšího pohledu jógu a taiji spojuje i dělení do jednotlivých větví. Jóga se dělí podle zaměření na rádža- (राज), bhakti- (भक्ति), karma- (कर्म), hatha- (हठ) a džňánajógu (ज्ञान; (v hindí výslovnost „gjánjóga“). V překladu jde tedy o jógu fyzických pozic (dnes často nazývána aštánga jóga अष्टांग योग, tedy „osmi-údová“, tj. sestávající z osmi částí), jógu oddanosti, jógu nezištné činnosti pro druhé, očistné techniky (dnes často zaměňována s rádžajógou) a stezka poznání/seberealizace, mimo jiné prostřednictvím studia svatých písem.

 

Taiji má následující hlavní školy: chén (陳氏), yáng (楊氏), wǔ/hǎo (武氏/郝氏), wú (吳氏) a sūn (孫氏). Existuje i wǔdāng quán (武当拳) z taoistických hor Wudang, ovšem ten v sobě zahrnuje více různých stylů a tvoří jakýsi protiklad k shàolín wǔshù (少林武術) z buddhistických hor Songshan (嵩山).

 

Ať se věnujeme jakékoli škole, cíl je stále stejný (viz níže). Rozdíl je v tom, že se u jógy jedná o různé přístupy, které lze v rámci zvolené jógové školy kombinovat. Mohu třeba každý den před odchodem do práce cvičit ásany (rádžajóga) a v práci i jinde se pak chovat přátelsky a vstřícně k druhým (karmajóga), neposuzovat černobíle jejich činy (džňánajóga), milovat nejen svou rodinu a svého mistra, nýbrž i ostatní bytosti (bhaktijóga), jednou týdně provést výplach žaludku a 2 – 4x ročně výplach střev (hathajóga).

 

U taiji to nepřipadá v úvahu. Je zbytečné i nevhodné, aby se student věnoval vícero školám najednou. Každá má specifický přístup v prohlubování znalostí, každý mistr by jistě nelibě nesl, že jeho studentu jím reprezentovaná škola nestačí. Student může samo sebou postupně projít více systémů, jakmile však narazí na ten vyhovující a současně na mistra, který má znalost a je i ochoten se o ni podělit, měl by u něj a jen u něj setrvat. Odlišné je i to, že výše jmenované styly taiji (mimo taoistický wudang) jsou rodinné linie, kdežto v józe – ač samozřejmě existuje nespočet specifických škol – jde o linie obecné (kupř. bhaktijóga přímo nesouvisí s žádnou konkrétní školou či rodinným klanem).

 

Na závěr této první části článku uvedu jednu velkou shodu obou systémů. Těsně po nadějném začátku praxe jógy/taiji má každý student stejný problém. U někoho se projevuje méně, u někoho více: jedná se o ztrátu motivace. Ani dnešní moderní doba vyžívající se ve zkratkách („anglicky za 14 dní“, „počítačovým expertem za víkend“, „osvícení na počkání“…) nenalezla zatím metodu, jak obejít pravidelné a trpělivé setrvávání na vybrané cestě. Vydržíme-li však, odměna bude sladká: dostaneme se zpět do nevratného stavu přirozenosti. Číňané na to mají krásné klasické rčení: wúwéi ér wúbùwéi 無為而無不為 („nekonat a přece není, čeho by nebylo vykonáno“; Daodejing 48-4).

 

David Pirochta, lingvista a instruktor jógy a bojových umění