Co spojuje a co rozděluje taiji a jógu, dva významné systémy velkých civilizací? (část II.)

Na rozdíl od vnějších škol (wàijiā 外家), kde aspirant pociťuje výsledky své snahy záhy a pak průběžně, v případě jógy a taiji k tomu spíše dochází skokově (podobně jako v jazycích; srov. mé předešlé články), mnohdy jen pocitově, čili na obtížně ověřitelné úrovni. Oba systémy rovněž bolí: při jógovém sezení hlavně kolena a vír myšlenek v hlavě, při qigong pozicích/sestavách i při setrvávání v pozicích z taiji sestav, hlavně dolní končetiny a ramena, často stoupá i krevní tlak. Rozdíl je však v tom, že v józe proti nudě začátečníka existuje jednoduchá pomoc: lze si totiž vybrat k procvičování jiné pozice – je jich v úhrnu až 8.400.000! V taiji máme v rámci každé školy třeba jen pět sestav ručních a pár zbraňových, pár cvičení qigong a tím to končí. Je třeba urychleně objevit krásy vnitřního světa, jinak u cvičení nevydržíme.

 

Motto:

„Že měkké a poddajné překonává tvrdé a silné, to v podnebesí ví každý, ale nikdo tak nedokáže jednat.“ (弱之勝强，柔之勝剛, 天下莫不知，莫能行。Daodejing, kap. 78 - 4)

 

Výše zmiňované sestavy jsou tím společným pro oba systémy, markantní rozdíl je ale v tom, že v taiji je sled pohybů v konkrétní sestavě jasně určen, v józe pak záleží na konkrétní větvi, jejíž mistr/mistři kdysi vybrali několik desítek ásan a seřadili je tak, aby byly bezpečné a zároveň účinné. Cvičenci si často neuvědomují, že pokud si budou ásany sami řadit a možná i v jejich řazení dělat časté změny, může to být i nebezpečné, jelikož všechny pozice ovlivňují souběžně jak kosterně-svalový aparát, tak i systém žláz s vnitřní sekrecí a systém nervový.

 

Mnozí také zastávají názor, ošáleni vnějším působením jógy i taiji, že účinnost je silně limitována pomalým prováděním pohybů. Jedná se však jednoznačně o pozitivum: nehrozí nebezpečí zranění, člověk je schopen pozorovat tělo i dech, kontrolovat rovnováhu atd. Rozdíl však i zde najdeme. Jóga svou pomalostí naznačuje i to, že je ne-bojová.

 

Taiji svou pomalostí jen „tutlá“ skutečnost, že se pohyby sestav dají použít i v (sebe)obraně. Dnes již tato schopnost sice není u cvičenců jakékoli pokročilosti běžnou, ovšem ke klasickému repertoáru taiji-mistrů bojové dovednosti beze sporu patřily. Tato odlišnost však v sobě nese i nemilý aspekt. V józe si těžko představíme, že na požádání vyzyvatele ukážeme jako důkaz svého dosažení „ne-ego“; v taiji na druhé straně máme opravdu možnost – a jsme-li zástupci slavných linií, tak zřejmě i povinnost – dokázat vyzyvateli své schopnosti prostě tím, že spolu budeme bojovat či poměříme některé dílčí dovednosti.

 

Zvláště v dnešní době, kdy jsou sice všechny informace na internetu, ale je jich tolik, že se v nich málokdo dokáže zodpovědně orientovat, a kdy se již nenosí respekt k autoritám, dochází k dříve nemyslitelným situacím: mistři jógy bývají třeba nařčeni ze zneužívání studentek, mistři taiji mohou být pro změnu nazýváni podvodníky (fake martial artists).

 

Oba systémy mají společné dále to, že jsou velice staré. Nikdo přesně neví, v jakém okamžiku dějin byly položeny jejich základy. Odlišnost tu je ale v tom, že o józe jako takové se dá mluvit od nejstarších dochovaných písemných/obrazových památek, kdežto o taiji jakožto svébytném systému teprve v rámci posledních asi 400 let (a to ještě do nedávna nebyl systém filosofickým termínem taiji ani nazýván).

 

Naopak jazyk jógy, čili sanskrt (संस्कृतम्), zakládající se na prastarých védských jazycích (srov. védánta वेदान्त), dnes vyústil v mnoho moderních jazyků dnešní Indie. Dnešní čínština je do značné míry totožná (především písmem) se svou dávnou variantou, dochovanou ve starých spisech s taiji filosoficky souvisejícími (především Kniha proměn /Yìjīng 易經/ a Kniha o tao a ctnosti /Dàodéjīng 道德經/).

 

Taiji i jóga se zakládají na určitých principech. V józe to jsou: jama (5 zákazů = morální imperativy; यम), nijama (5 „ne-zákazů“ = zvyky vedoucí ke ctnosti;  नियम), ásana (pozice; आसन), pránájáma (vědomá regulace dechu; प्राणायाम), pratjáhára (stažení pozornosti do nitra; प्रत्याहार), dháraná (jednobodová introspekce; धारणा), dhjána (hluboká kontemplace; ध्यान), samádhi (jednota s předmětem meditace; समाधि).

 

V taiji to jsou: (tzv. „osm bran“; bāmén 八門): péng (odpružení; 掤), lǚ (popotažení; 捋), jǐ (sevření; 擠), àn (zatlačení; 按) + cǎi (stržení; 採), liè (rozdělení; 挒), zhǒu (loket; 肘), kào (rameno, /bok, koleno/; 靠 = “opřít se částí těla“); všechny je propojuje princip „navíjení hedvábného vlákna“ (chánsījìn 纏絲勁) a cvičení prováděné ve dvojicích „tlačící ruce“ (tuīshǒu 推手), v kombinaci s pěti kroky (wǔbù五步).

 

Mimo zřetelné odlišnosti v principech obou systémů je tu i další zásadní odlišnost, a to velice nepříjemná: obecně vzato nemají indičtí učitelé problém být při předávání a provazování nosných principů jógy otevření, zatímco o čínských se dodnes traduje, že mnohdy roky čekají (budování důvěry) a během té doby principy předávají neúplně a neprovázaně.

 

Taiji i jóga mají společné také to, že se jim nelze hlouběji naučit bez mistra. V obou systémech mistr přijímá prověřeného aspiranta, jako by byl součástí jeho vlastní rodiny. Rozdíl je však v tom, že jógový mistr (guru गुरु) předává svému žáku rovněž osobní mantru (man = mysl, tra = ochrana; मन्त्र) a zavazuje se, že jej neopustí, než dojde jeho osobní vědomí k vědomí univerzálnímu (mókša मोक्ष). Někteří jógoví mistři však zdůrazňují, že vykoupení (mókša) je podřazeno službě (sévá सेवा). Tak se opět dostáváme blíže k taiji, kde také platí, že se máme chovat vůči ostatním přátelsky a nenásilně a otevřeně své umění šířit dál (wǔdé 武德). Kéž by nebylo tak daleko od slov ke skutkům!

 

Taiji a jóga se při zběžném pohledu odlišují v tom, že jóga patří striktně mezi neduální (monoteistické) filosofické systémy (advajta védánta अद्वैत वेदान्त), kde átaman (osobní vědomí; आत्मन्) je totožný s brahman (univerzální vědomí; ब्रह्मन्) a kde veškerá dualita (rozdělenost) je projevem iluze (májá माया). Brahmá (ब्रह्मा; začátek), Višnu (विष्णु; pokračování) a Šiva (शिव; konec/proměna) představují jen tři aspekty Jediného. Taiji existuje mezi protiklady yin a yang, tedy v dualitě. Tato dualita je však chápána tak, že se během cvičení sestav protiklady (tíha x lehkost, plnost x prázdnota, napětí x uvolnění atp.) neustále vzájemně doplňují (yīnyáng jiāocuò 陰陽交錯). Konečným cílem je vyvážení, východisko taiji je ve wuji (wújí 無極), v józe je prvotní zvuk „óm“ (AUM ॐ, tj. A = začátek, U = pokračování, M = konec). Takto nahlíženo z širší perspektivy jsou oba systémy ve velké shodě.

 

Taiji i jóga se shodují v tom, že představují návod k celostnímu zdravému životnímu stylu. Taiji své stoupence vede ke zlaté střední cestě, což se dá aplikovat i na stravovací návyky; nějaké ty prohřešky se navrátí do rovnováhy pilným cvičením. Tradiční jóga je naproti tomu ve svých požadavcích extrémnější, neboť bere v úvahu i ostatní, „nižší“ bytosti. Proto trvá na laktovegetariánské dietě, ke které se vztahují mnohé slavné citáty (višva práni méri átma hai „všechny živoucí bytosti jsou mým Já“; „neubližování je nejvyšším principem“ – viz níže, aj.).

 

Oba systémy vykazují jednu nemilou shodu: většina studentů jógy i taiji plýtvá obrovským potenciálem obou systémů tím, že je berou jen jako doplněk k „důležitějším“ životním aktivitám, necvičí pravidelně a nejsou tak schopni ani po letech zabudovat jejich principy do běžného života. Sice znají slavné citáty mistrů minulosti i současnosti (např. slavný mistr Iha: „Už jako začátečník jsem nabyl přesvědčení, že by bylo vůči Mistru nanejvýše neuctivé, kdybych se cvičení nevěnoval každý den i doma.“), ovšem jedna věc je vědět, jiná převést znalost do každodenní praxe.

 

Zajímavou shodu i rozdíl nalézáme v aspektu únavy. Shoda je v tom, že na rozdíl od vnějších metod je možno se taiji i józe věnovat i v případě, že jsme velice unaveni. Možná při takovém tréninku zakusíme i nebývale hluboké uvolnění, možná budeme po cvičení mít více energie, než bychom byli získali spánkem. Zatímco je však velice těžko představitelné, že během taiji sestavy usneme, v józe to téměř nemůže nenastat, neboť mnoho tradičních škol řadí své ásany od lehu, přes sed až do stoje, kam se ale opravdu dostat nemusíme. Každý, kdo se pravidelně věnuje józe, určitě mnohokrát zažil, že se po půl hodině spánku probral v pozici zajíce či v želvě.

 

Posledním bodem, ke kterému se v této stati vyjádřím, jsou cíle obou metod. Společným cílem je bezesporu hluboké přetvoření fungování těla a mysli tak, aby bylo dosaženo neohroženosti, trvalé radosti ze života, prohloubení soucitu a zvýšení kvality života do co nejvyššího věku. Oběma systémům je společné to, že pro dosažení svého velice přirozeného cíle používají dost nepřirozených metod: vracení se do světa zvířat, dlouhé a bolestivé nehybné sezení/stání, mentální vedení dechu (práce s dechem je v józe na rozdíl od taiji i na nižších úrovních výcviku nebývale detailně propracovaná), práce s vnitřními i vnějšími zvuky atd.

 

Odlišuje je ale zásadně to, že se taiji primárně zaměřuje na tento jeden život a obsahuje, jakkoli jen na pozadí, aspekt boje; jóga cílí i na stav po životě a na další zrození (dharma artha káma mókša धर्मः अर्थ काम मोक्ष), než dojde prostřednictvím přerušení kola znovuzrozování (samsára संसार) k vykoupení (mókša मोक्ष).

 

Původní jóga také extrémně dbá na dodržování principu neubližování (ahimsá paramó dharma अहिंसा परमा धर्मः) a zakládá si na prvotní lidské filosofii nevážící se k žádnému konkrétnímu náboženství (věčné uspořádání; sanátan dharma सनातन धर्म). V tomto smyslu je však i taiji přátelské a nenáboženské. Nahlíženo z jiného úhlu: původní taiji a jóga nejsou v rozporu s žádným náboženstvím. Tím docházíme k závěrečné „velké shodě“: taiji i jóga jsou vhodné pro všechny, nezávisle na (ne)vyznání, pohlaví, národnosti či věku. ¨

 

Přeji Vám všem krásné roky strávené na Cestě!

 

David Pirochta, lingvista a instruktor jógy a bojových umění