Čína nakupuje nejvíce iránské ropy a reaguje na krizi klidně
Čínský ministr zahraničí označil americký útok na Írán za důkaz, že světový řád se pod vlivem USA vrací k zákonům džungle. Když Washington zaútočil a narušil klíčové dodávky energie, Peking byl připravený a reagoval s rozvahou. Čína kupuje 80 % iránské ropy, má strategické rezervy na 109 dní a diverzifikovala dodavatele. Evropa naproti tomu zvýšila závislost na USA (56 % zkapalněného plynu) a Rusku (15 % plynu). Jaké ponaučení by z toho měla vyvodit?
Válka mezi Íránem a USA se na dva týdny zastavila, jako by si obě strany potřebovaly vydechnout. Máme tu příměří, ale visí na vlásku. Pokud jednání nepostoupí kupředu, konflikt se znovu rozhoří.
A mezitím svět trpí. Hormuzská úžina, kudy proudí pětina globální ropy a plynu, se stala bojištěm, a nedostatek energie donutil některé státy sáhnout do strategických rezerv. Ceny šplhaly vzhůru, a každý, kdo tankoval, pocítil propojenost světa na vlastní kůži.
Čína: největší odběratel, nejmenší panika
Nejvíce by měl konflikt bolet Čínu. Je největším odběratelem Íránu a v roce 2025 podle informací od Kpler nakoupila 80 procent vyvážené ropy. Přesto reagoval Peking na krizi s nečekaným klidem. Jako by se nic nedělo.
Na tiskové konferenci ministerstva zahraničí, dva dny po prvním výstřelu, nepadlo o válce ani slovo. Tisková mluvčí Mao Ning se neochotně vyjádřila až na dotaz íránského novináře. Až později se ministr zahraničí rozhovořil ostřeji: "Útoky dokazují, že svět se vrátil k zákonům džungle."
Výstižný popis fungování mezinárodního systému. U zemí, které vnímají svět realisticky, ale nic nového pod sluncem. Čína je realista a už v roce 2021, při návštěvě ropného pole Shengli, hovořil čínský prezident o nutnosti vzít dodávky energie do vlastních rukou.
Strategické rezervy na 109 dní
Ropné krize a války na Blízkém východě nejsou nic nového. Přicházejí a odcházejí jako příliv. Čína se proto naučila být připravená. Roky buduje strategické zásoby, staví elektrárny a sází na elektromobilitu. I když Hormuzskou úžinou proudí 40 % dovážené ropy do Číny, krize pro Peking není nepřekonatelná. Alespoň ne prvních pár týdnů nebo měsíců.
Podle odhadů americké Sněmovny reprezentantů dosáhly čínské rezervy v roce 2026 přibližně 1,2 miliardy barelů, což by vystačilo na 109 dní. Navíc Írán, ačkoliv jeho města hoří v ohni, stále nechává proplouvat lodě pod vlajkou vybraných zemí včetně Číny nebo Indie. Musí rozdělit svět a hledá spojence.
Dodávky ropy i přesto nejsou zanedbatelným problémem. Dvanáct procent čínské ropy přece jen pochází odtud. A to není málo. Ve srovnání se strategickou závislostí Evropy na svých dodavatelích to ale není vůbec významné.
Nezávislost jako strategická priorita
Pro Čínu je klíčová nezávislost a schopnost rozhodovat o svém osudu. Nenechat na sebe tlačit a vydírat se. Dodávky proto rozprostřela mezi větší množství partnerů a vytvořila si ohromné strategické rezervy.
Evropa je v tomto ohledu jiná. Od války na Ukrajině se Evropská unie pomalu probouzí a snaží se snížit energetickou závislost. U ropy a plynu, který proudí potrubím, se situace opravdu zlepšila. Ale u zkapalněného plynu nám to zatím opravdu nejde.
Situace je horší než kdy dříve. Ruské dovozy sice klesly z 22 na 15 procent, ale Amerika zdvojnásobila svůj podíl na 56 procent, což jí dává obrovský strategický vliv. Závislost na Rusku nebo USA představuje přitom pro Evropu zásadní problém.
Obě země mají v úmyslu válčit a to buď s námi nebo proti nám. Rusko už roky hrozí přímým vojenským útokem na východní státy Evropské unie. Spojené státy naopak vyhrožují Grónsku, jehož obyvatelé mají pasy EU. V neposlední řadě USA vytvářely nátlak na Evropu, aby se zapojila do útoku na Írán. Až se Trump opravdu špatně probudí, bude nám hrozit výpadek dovozů z Blízkého východu a Ameriky zároveň.
Jan Kohn Vesely, absolvent Renmin Univerzity v Pekingu
Úvodní foto: Gemini AI