Česká svědectví o prosincovém supertajfunu na Filipínách

Uplynulý rok zažíval Erik Holada exotickou idylku na ostrově Siargao, surfařském ráji, ležícím na jihovýchodě filipínského souostroví. Veškeré jeho plány se obrátily vzhůru nohama během jediné hodiny. Varovný signál 2, naznačující nebezpečí blížícího se cyklónu, se rychle proměnil v pátý stupeň, značící, že namísto očekávané tropické bouře se na Siargao řítí supertajfun, dosahující rychlosti 250 kilometrů za hodinu.

„Když vás zasáhne bouře takové síly, je jedno, co uděláte. Na pěti procentech ostrova byste možná našli místo, kde by se dalo schovat, ale tajfun tolikrát měnil směr, že jsme vůbec nemohli tušit, co se stane,” říká Holada, který se společně se svojí přítelkyní uchýlil do budovy turistického úřadu. Tam již nalezlo ukryt dalších pět desítek místních lidí, včetně kojenců, a také psi a prasata. Stoupající voda, valící se z nedaleké pláže, je postupně vytlačovala do vyšších pater. „Zdi se začaly hýbat, byli jsme si jistí, že zemřeme. Ozýval se pláč, lidé se modlili a čekali na konec.” Rozbitými okny mohli pozorovat zkázu - mohutný vichr, ohýbající koruny palem a odnášející motorky, i části domů.

Rozsah celé katastrofy se odkryl, až když konečně mohli vyjít ven. „Všechno leželo srovnané se zemí. Ne jenom domy, ale i stromy, na většině ostrova nic nezbylo. Nikdy jsem nic podobného nezažil,” popisuje Holada. Z jeho domu zůstaly holé zdi beze střechy. V dešti tak spal pod deštníkem, ve dne se živil kokosy a banány. Neprůjezdné silnice blokovaly cestu do přístavu, a tak se na cestu musel vydat pěšky. Bankomaty nefungovaly a za pár dolarů, které mu zbyly v kapse, těžce hledal loď, která by ho převezla na jiný ostrov.

Filipíny se nacházejí v oblasti, kterou postihuje třetina světových cyklonů. Každá z těchto tropických bouří nese vlastní jméno, během roku jsou tajfuny postupně řazeny podle písmen abecedy. V zemi je za přidělování názvů odpovědná agentura PAGASA, která používá vlastní označení. Nejsilnější bouře filipínské historie, tajfun Haiyan (na Filipínách nazývaný Yolanda), zabila v roce 2013 více než 6 000 lidí a způsobila škody přesahující dvě miliardy dolarů. Zatím poslední z tropických cyklónů Rai (Odette), připravil o život více než 400 lidí. Materiální ztráty za téměř 800 milionů dolarů z něj činí třetí nejničivější filipínský tajfun.

Romana Čadka cyklón Odette nezaskočil. Na Siargau žije již třináct let a svůj resort zde stavěl s vědomím, že by k podobné katastrofě mohlo dojít. „Bohužel jsem úplně nezkontroloval práci místních dělníků, jinak by škody byly minimální,” říká Čadek. Do svého hotelu, ležícího přímo na pláži, dorazil tři dny před příchodem tajfunu, aby ho zabezpečil. Svoji loď uschoval hluboko v porostu mangrovníků, elektroniku i veškeré citlivé vybavení odnesl, kde vše mělo zůstat v bezpečí před předpokládaným vzedmutím oceánu o pár metrů. „Plavím se po moři již přes dvacet let a vím, co dokáže. Navíc Pacifik není Jadran.”

Stoupající voda rozbouřeného oceánu ho však donutila k ústupu do patra. Ale ani zde nevydržel dlouho. Sílící tajfun serval střechu, se kterou si pohrál jako s dětskou hračkou. „Řekl jsem svým kolegům, utíkejte jako o život a zamířili jsme dolů, odkud však stoupala voda. Vyrazit ven už bylo šílenství. Vzduchem létaly části střešních nosníků, plechy... Naše utržená střecha probodla jako šíp dva sousedy. Naštěstí je jenom zranila. Nemohli jsme nic dělat, tak jsme si otevřeli pivo a čekali až vše skončí.”

Po tříhodinovém běsnění se živel uklidnil, ale pro Siargao se tím katastrofa ještě zdaleka neuzavřela. Místní lidé přišli o vše, nemají ani rýži, která je základní složkou jejich jídelníčku, o mase se jim může jenom zdát. Chybí pitná voda, rozmáhají se nemoci. Státní pomoc přichází pomalu, pokud vůbec. První cisterna s vodou do některých zasažených míst dorazila po šesti dnech. „Jezdím lodí vyzvedávat peníze ze soukromého konta, abych mohl nějak pomoci a zaplatit své zaměstnance. Rýži v první řadě dáváme zdarma rodinám našich zaměstnanců, další pak rozdělujeme mezi ostatní lidi, každému dva kilogramy,” říká Čadek. Sbírky na pomoc zasaženým místů se snaží zorganizovat čeští krajané a také Erik Holada. Na Siargau chtěl stavět, teď nevěří, že něco takového bude možné. „Ostrov je srovnaný se zemí. Pár let, jestli vůbec, bude trvat, než se vše dá dohromady. Kdo se sem po tomhle pohrne?”

Paradoxně by budoucnost Siargaa nemusela být až tak temná. Ostrov před tajfunem nabýval na popularitě, plánovala se stavba mezinárodního letiště i přístavu pro větší lodě. Kapitálově silné skupiny zde začaly skupovat pozemky. Těžko předpokládat, že by se tito velcí podnikatelé nechali o svoje investice připravit. Před místními obyvateli však leží naléhavější úkol, jak teď přežít a nakrmit své děti.

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii