Zlatý trojúhelník přešel na syntetické drogy

Zlatý trojúhelník přešel na syntetické drogy
31 / 1 / 2023 Pavel Zvolánek

Covidová pandemie postihla řadu průmyslových oborů po celém světě. Některá odvětví však prosperují jako kdykoliv předtím. Nejde ovšem vždy jen o legální byznys. Příkladem je obchod s drogami v oblasti Zlatého trojúhelníku v thajsko–laosko–myanmarském pohraničí, který navzdory všem omezujícím opatřením vzkvétá.

Z vyhlídky nad vesnicí Sop Ruak se na soutok řeky Ruak a majestátního Mekongu otevírá úchvatný pohled. Krása tohoto místa, kde se stýkají hranice tří zemí, má však temné podhoubí. Z tamních obchůdků si můžete odvézt tématické suvenýry nebo zavítat do místního muzea opia a vrátit se tak do časů, kdy se tímto regionem plížily karavany pašeráků, převážejících svůj náklad z makových polí na severu Myanmaru do pohraničního města Tachilek, naproti thajskému Mae Sai, kde se většina opia směňovala za pruty ryzího zlata. Produkce drog však není minulostí, na kterou usedl prach zapomnění, to jen vůně opia se vytratila. Zlatý trojúhelník je nyní jedním z největších míst výroby a distribuce syntetických drog na světě.

 

Název „Zlatý trojúhelník“ se poprvé objevil v médiích v roce 1971, kdy náměstek amerického ministra zahraničí Marshall Green poznamenal, že většina opia se nepěstuje v Číně, nýbrž ve zlatém trojúhelníku, táhnoucím se od severovýchodního Myanmaru po severní Thajsko a severozápadní Laos. Toto prohlášení sice spíše zapadalo do atmosféry tehdejšího oteplování vztahů s Pekingem, a krátce po něm do Číny zamířil na návštěvu americký prezident Richard Nixon, ale nový název se rychle uchytil a brzy se stal symbolem všech problémů jihovýchodní Asie, spojených s narkotiky.

 

Zlatý trojúhelník nemá pevné hranice, hornatá, řídce osídlená oblast zabírá plochu asi velikosti Velké Británie, se sedmi miliony obyvatel, převážně příslušníků horských kmenů. Ve vysokých nadmořských výškách, kde není možné pěstovat rýži, se drogy staly komoditou ke směně za tuto základní asijskou potravinu. Většina produkce pochází z myanmarského sektoru, z Thajska pěstování opia již zmizelo, ale tato země nadále zůstává centrem praní špinavých peněz a kanálem pro narkotika, směřujících do jiných částí světa. Také v Laosu objem produkce opia poklesl, ale v odlehlých částech země existují laboratoře na výrobu metamfetaminu.

 

Peníze z obchodu s drogami se perou v kasinech v severní části Myanmaru a Laosu. Tradičně se k legalizaci těchto příjmů používaly také banky v Thajsku, Hongkongu a Singapuru, odkud pak putovaly přes řadu regionálních a mezinárodních bankovních účtů až na soukromé nebo firemní účty, kde už bylo téměř nemožné vystopovat jejich původ.

 

Klíčovým mezinárodním trhem pro zboží ze Zlatého trojúhelníku je Austrálie. Jako přepravní cesty slouží námořní i letecká doprava, během covidové epidemie i poštovní zásilky. Takto pašované zboží bylo objeveno v součástkách motocyklů, plechovkách kokosového mléka nebo v grilovacích roštech. Organizátoři tohoto byznysu bývají dopadeni jen zcela výjimečně, samotní kurýři však denně podstupují mnohem vyšší riziko. Jen během jediné přestřelky s thajskou hlídkou zahynulo na konci minulého měsíce patnáct pašeráků. Na každou zachycenou skupinu však připadá mnohem více těch, které svůj náklad dokážou úspěšně dodat na určené místo. Tomu nedokáže zabránit ani 1 500 příslušníků thajské pohraniční stráže, nepřetržitě střežících 342 kilometrů dlouhé pozemní hranice, ani kamerové systémy nebo pohybové senzory.

 

Drogoví kurýři jsou však pouze nejviditelnějšími články celého řetězce. Na jeho počátku stojí příslušníci horských kmenů, kteří v Myanmaru pěstují mák a odvádějí „poplatky a daně“ různým povstaleckým skupinám a milicím, napojeným na myanmarskou armádu. Od nich jejich zboží vykupují obchodníci, kteří jako vážení podnikatelé žijí ve městech, kontrolovaných vládou. Surové opium pak převážejí různé ozbrojené skupiny do rafinerií podél thajské hranice.

 

Jako krytí těchto obchodů slouží legální podnikání v podobě supermarketů nebo čerpacích stanic. Také laboratoře odvádějí etnickým povstalcům a milicím daně, výměnou za tyto poplatky mohou nerušeně vyrábět heroin nebo stále častěji syntetické drogy. Zatímco povstalci sledují převážně politické cíle, milice takto získávají myanmarskou vládou tolerovaný zdroj příjmů a na oplátku vedou boj s povstalci. Syndikáty se sídlem v Thajsku nebo Číně poskytují celému byznysu finanční podporu a také dodávají chemiky do rafinerií heroinu a laboratoří na výrobu syntetických drog, které se nacházejí podél myanmarských hranic s Thajskem a Čínou, a řídí regionální a mezinárodní distribuci drog.

 

Válka s drogami je často zjednodušeně popisována jako černobílý zápas dobra se zlem, skutečnost je však mnohem barvitější. V některých částech Asie již dlouhou dobu existuje symbióza mezi zločinem, velkými podniky, vládou a zpravodajskými službami. Do celého procesu tak vstupují různé oficiální struktury, ať již z důvodu korupce nebo využívání systému k jiným účelům. Jak kdysi popsal jeden z vysokých thajských důstojníků: „Nezkorumpovaná životnost vládních úředníků nepřesahuje půl roku, neboť drogové syndikáty v jedné ruce drží balík peněz a ve druhé pistoli“.

 

Znalost temných zákoutí pohraničí je však velice cennou komoditou i pro různé zpravodajské agentury, které sice pro svoji vlastní činnost zpravidla využívají zdroje z vlastních rozpočtů a z drogového byznysu přímo neprofitují, ale z taktických důvodů nad ním přivírají oči.

 

Model této spolupráce otevřeli průkopníci obchodu s opiem ve Zlatém trojúhelníku, čínští nacionalisté z Kuomintangu (KMT), kteří se po porážce v občanské válce v roce 1949 stáhli do odlehlých oblastí severovýchodního Myanmaru, kde zřídili řadu tajných základen, odkud usilovali o osvobození Číny od Mao Ce-tungových komunistů. Během války v Indočíně v 60. a 70. letech minulého století je využívali Američané ke sběru zpravodajských informací v severním Myanmaru, severním Laosu a v jižní Číně. Tento vztah již patří minulosti, ale kontakty s různými subjekty v myanmarském sektoru Zlatého trojúhelníku udržují thajské zpravodajské služby a stále častěji zde vyvíjejí aktivity i čínské bezpečnostní služby, které údajně využívají ozbrojené skupiny v Myanmaru ke sběru zpravodajských informací a jako nástroj k získání vlivu na vnitřní záležitosti Myanmaru.

 

Kuomintang také stanovil pravidlo, které v různé míře opsaly i další regionální skupiny: pokud chcete bojovat, potřebujete armádu, zbraně a peníze, přičemž jediným zdrojem peněz v horách je opium. Obdobný postup zvolili povstalci, když se v 50. letech minulého století postavili myanmarské vládě. Ta svůj problém s financemi řešila tím, že výměnou za boj proti svému nepříteli umožnila lokálním milicím používat státem kontrolované silnice v Šanském státě k pašování opia.

 

Tyto jednotky domobrany, nazývané KKY, byly sice v roce 1973 zrušeny, ale na jejich místo nastoupily jiné milice. Dnešní drogoví baroni nejsou již tak bezstarostně nápadní jako jejich předchůdci, ale podstata vztahu mezi nimi a myanmarskou armádou se nezměnila: bojují proti četným etnickým povstaleckým silám v zemi a za to dostávají povolení obchodovat s drogami a výtěžek použít na rozvoj vlastního podnikání.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii