Na jihu Thajska se odehrává zapomenutý krvavý konflikt s tisícovkami obětí
Thajský jih není tou zemí úsměvů, jak ji znají miliony návštěvníků, kteří svoji dovolenou v jihovýchodní Asii spojují s plážemi, zábavou a skvělým jídlem. Zatímco zbytek země zažívá masivní turistický rozvoj, provincie Pattani, Yala, Narathiwat a částečně i Songkhla zůstávají z pohledu mezinárodního cestovního ruchu mrtvou zónou a většina západních ambasád varuje před cestami do tohoto regionu. Po desítky let se zde odehrává separatistický konflikt, který se s různou intenzitou vrací na scénu. A smrtící útok, ke kterému došlo ve středu 22. července v provincii Narathiwat, znovu připomněl, že násilí v této části země nepatří minulosti.
Podle kamerových záznamů dorazila na kontrolní stanoviště thajských rangerů skupina asi deseti útočníků na korbě pickupu a motocyklu, kteří okamžitě zahájili palbu z automatických zbraní. Během devadesáti vteřin zahynulo pět vojáků a bylo zraněno šest civilistů. Jde o nejkrvavější útok na jediném místě za poslední roky.
Sultanát Pattani: šest set let vzdoru
Kořeny sporu sahají hluboko do doby před vznikem moderních národních států. Již ve 14. století existovalo na území dnešních provincií Pattani, Yala a Narathiwat nezávislé království Pattani. V roce 1457 přijal tamní vládce islám a monarchie se transformovala na mocný malajský islámský sultanát. Pattani se stalo jedním z obchodních uzlů jihovýchodní Asie, rozvíjelo svébytnou kulturu, literaturu a islámskou učenost a jeho obyvatelé mluvili specifickým malajským dialektem zvaným Yawi.
Sultanát však neustále ohrožovala expanze sousedního Siamu. Definitivní zlom nastal v roce 1785, kdy siamský princ Surasi dobyl hlavní město oblasti. V roce 1902 Siam celý prostor formálně anektoval a tento akt byl potvrzen o sedm let později dohodou mezi Siamem a Velkou Británií, která tehdy ovládala sousední Malajsii. Malajští muslimové žijící na historickém území se tak stali nechtěnou náboženskou a etnickou menšinou uvnitř striktně buddhistické monarchie.
Thajizace a masakry
Po konci druhé světové války se Bangkok pokusil o tvrdou thajizaci regionu se snahou vytvořit národ s jedním jazykem a jediným vyznáním. Tento plán zahrnoval zákaz oděvu v souladu s muslimskými tradicemi, omezování malajštiny ve školách i předání úřadů výhradně do rukou byrokracie z centra. Místní obyvatelé to vnímali jako přímý útok na svou víru a identitu. Nevyjasněné okolnosti zmizení vůdce snah o autonomii Haji Sulonga předznamenaly v 60. a 70. letech vznik separatistických formací PULO (Patani United Liberation Organization) a BRN (Barisan Revolusi Nasional), které zahájily partyzánskou válku v džunglích.
Díky amnestiím a pragmatické politice jejich aktivita na sklonku minulého století poklesla, ale zdánlivě vyhasínající konflikt znovu ožil v roce 2004. Rok definovaly dva masakry, které dodnes slouží jako hlavní náborové nástroje pro povstalce. V dubnu thajské bezpečnostní síly zaútočily na historickou mešitu Krue Se, kde se zabarikádovali mladí ozbrojenci. Výsledkem bylo 32 mrtvých uvnitř posvátného místa. V říjnu vládní vojsko po potlačení demonstrace v Tak Bai naložilo protestující do vojenských nákladních aut. Během cesty na základnu se 78 z nich udusilo nebo bylo umačkáno k smrti. Nikdo z armádních velitelů nebyl nikdy potrestán, což v oblasti zanechalo hluboký pocit nespravedlnosti a radikalizovalo další generace bojovníků.
Lokální konflikt bez globálních ambicí
Střet na thajském jihu se liší od globálního džihádu. Odbojové frakce se, alespoň zatím, vyhýbají útokům na západní turisty v Bangkoku či na Phuketu. Jejich cíle jsou striktně nacionalistické a lokální: autonomie nebo úplná nezávislost historického Pattani. K jejich dosažení využívají asymetrickou opotřebovávací válku zaměřenou na vojáky, policisty, učitele státních škol vnímané jako agenty thajské asimilace a buddhistické mnichy. Do jejich hledáčku patří i rangeři, podobně jako tento týden v Narathiwatu.
Tyto jednotky vznikly v sedmdesátých letech s úkolem bojovat proti komunistickým partyzánům podél hranic s Kambodžou a Laosem. Po porážce komunismu v 80. letech byly transformovány a poté masivně nasazeny na muslimském jihu. Zatímco řadová vojska se drží spíše v pozadí, špinavou práci v terénu a na rizikových silničních checkpointech přebírají rangers. Tito smluvní dobrovolníci, často původem z nejchudších zemědělských oblastí Thajska, jsou však v muslimských vesnicích vnímáni jako okupační armáda. Přestože thajské vojsko je jedním z nejmodernějších v jihovýchodní Asii, ruce mu svazují limity partyzánské války vedené proti neviditelnému protivníkovi. Jednotky složené převážně z thajsky mluvících buddhistů narážejí na nepřekonatelnou jazykovou a kulturní bariéru a nedokážou infiltrovat komunity mluvící dialektem Yawi.
Decentralizovaná síť BRN, která neumírá
Nejmocnější povstaleckou sílu představuje organizace BRN. Její schopnost přežít desítky let v boji proti přesile spočívá v extrémní decentralizaci. Na vrcholu stojí starší vůdci žijící převážně v exilu v Malajsii, kteří určují ideologický směr, ale záměrně neudržují přímý operativní kontakt s bojovníky v poli. Tím je zajištěno, že zajatý povstalec nezná identitu dalších článků řetězu. Nábor nových bojovníků probíhá prostřednictvím mládežnického křídla na soukromých islámských školách a zaměřuje se na mladé muslimy pociťující křivdu vůči thajským úřadům nebo mající v rodině oběti dřívějších masakrů.
Vojenské úderné křídlo tvoří vysoce mobilní buňky složené z pouhých pěti až šesti militantů působících na úrovni konkrétní vesnice. Jejich členové nejsou stálými partyzány žijícími v džungli, nýbrž vedou běžný život jako farmáři, dělníci na kaučukových plantážích nebo studenti. Jakmile přijde rozkaz, sejdou se na určeném místě, provedou rychlý úder a okamžitě se vracejí ke své civilní identitě. Arzenál nespoléhá na dodávky ze zahraničí: část zbraní pochází z přepadů izolovaných stanovišť, část tvoří improvizovaná výbušná zařízení z běžně dostupných surovin.
BRN se stalo finančně soběstačným hnutím – hlavním zdrojem příjmů je neoficiální zdanění místních podnikatelů. Paradoxně i část státních dotací, které Bangkok posílá soukromým náboženským školám v rámci rozvojových programů, putuje do povstalecké kasy. Vzniká tak stínový stát, který v některých částech regionu překonává oficiální správu.
Mírový proces v patové situaci
Od roku 2013 se v Kuala Lumpuru s přestávkami konají oficiální mírové rozhovory, kde Malajsie funguje jako prostředník mezi thajskou vládou a zastřešující organizací povstalců. Malajsie přitom hraje dvojakou roli: oficiálně působí jako zprostředkovatel, zároveň však slouží jako bezpečné zázemí pro povstalce. Separatističtí vůdci a unavení bojovníci běžně překračují hranice a ukrývají se v konzervativních oblastech sousedního státu.
Diplomatické rozhovory narážejí i na neschopnost politických křídel rebelů plně kontrolovat radikální polní velitele. Starší generace předáků sídlící v Kuala Lumpuru má často jen nominální autoritu a mladší, militantní křídlo ji vnímá spíše jako nástroj pro mezinárodní publicitu. Mírový proces komplikuje i neochota Bangkoku ustoupit v otázce decentralizace moci. Pokračující násilí navíc ospravedlňuje mimořádné rozpočtové prostředky pro armádu a udržuje při životě rozsáhlé sítě politické a vojenské moci. Za těchto podmínek zůstává mír na thajském jihu světlem na konci hodně dlouhého tunelu – přestože s více než 7 800 mrtvými jde o jeden z nejdelších, nejkrvavějších a zároveň nejvíce přehlížených vnitřních konfliktů dnešního světa.
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii
Úvodní foto: Unsplash.com/Apaha Spi