Spor Prahy a Pekingu připomíná dobu studené války

Když se na věc podíváme bez ideologie a analogicky si představíme, že i ve smlouvě s Londýnem se třeba zdědila po bývalých radních formulace, že „Severní Irsko je součástí Spojeného království“ - vepsaná kdoví proč, snad protože měla královna zrovna kulaté narozeniny - lze odhadovat možnou reakci britské strany.

Londýnský starosta by se s britským humorem podivil, co jen té Praze vadí na spojení Spojeného království? Pokud by součástí revize smlouvy byla zahraniční cesta pražského primátora za nejasnými irskými partnery, možná by i Londýn zrušil některému subjektu se značkou Praha návštěvu. A tím by to mělo skončit.

Obrana své pravdy 

Potíž nastává, když hlavní aktéři takového zajiskření začnou pak tvrdošíjně a zdlouhavě bránit svou pravdu. To se děje v posledních týdnech v Praze, kde se utkávají pražský primátor a čínský velvyslanec, oba považující hájení své pravdy za svatou povinnost, hodnou eskalace sporu.

Avšak první povinností všech účastníků zahraničních vztahů, ať již regionálního politika nebo diplomatického zástupce své země v zahraničí, má být rozvoj porozumění a spolupráce mezi národy a státy. Mezi námi totiž jsou a budou velké rozdíly, civilizační příkopy a zájmové překážky, a proto právo vstoupit do zahraničních vztahů vždy dává současnou povinnost budovat mosty a stavět schody nahoru i dolů. Všichni máme povinnost přátelsky vysvětlovat a hledat porozumění. Když to nejde jedním způsobem, musí se hledat jiný a další.

Na této koncepci ladění zahraničních vztahů do porozumění mezi národy pracovaly Společnost národů a následně Organizace spojených národů sto let. Tou skutečnou „objektivní pravdou“ je v zahraničních vztazích jen objektivní míra porozumění mezi národy.

Mise šéfa diplomatického zastoupení v civilizačně odlišné zemi není vůbec lehká. Domácí autority a veřejnost nemusí vždy chápat vývoj v jeho zemi, protože vychází z úplně jiných tradic a podmínek. A tak prvním úkolem je komunikace s nimi, neustálé vysvětlování a pokusy sbližovat rozdílná vidění našeho společného světa. Když dojde ke sporu s nadřízenou domácí autoritou, má ji z podstaty věci hlavně ustupovat.

Druhým úkolem je zprostředkování postojů druhé země vlastnímu ministerstvu zahraničních věcí. A tady zejména musí diplomatický výsadek předcházet nedorozumění, a hlavně další eskalaci nedorozumění.

Studená válka dávno skončila

Čína má dlouhou tradici řešení problému vzájemného porozumění i ve své obrovské zemi, plné rozdílů a protikladů. Regiony mají jiné klimatické podmínky a tím i celý způsob a tempo života, používají jiná, nesrozumitelná nářečí nebo jazyky, drží jiné kulturní a náboženské tradice, to vše musela ústřední vláda překonat, aby udržela křehkou jednotu země.

Nástrojem řešení byl dva tisíce let výběr úředníků, skládajících císařské zkoušky převážně z humanitních oborů, kde dominovala historie, vyšší literatura a esejistika, nejvíce však schopnost komunikace a interakce. Úředník vyslaný do vzdálené oblasti musel porozumět místním podmínkám a být schopen zprostředkovat komunikaci centra s regionem v obou směrech. Poskytování dobrých zpětných vazeb byla jeho klíčová dovednost.

Tuto analogii nelze aplikovat na mezinárodní vztahy suverénních zemí, ale dobře ji lze aplikovat na státní úředníky a zástupce veřejné správy. Studená válka dávno skončila a její metody, včetně eskalace nedorozumění a dělání velblouda z komára, nepatří do dobré praxe zahraničních vztahů.

Vít Vojta, sinolog a právník