Spor o pomník v Chabarovsku: proč je japonská reakce přehnaná?

Nemyslím si, že jsem japanofob. Právě naopak. Japonsko, jeho kultura i dějiny mě již několik desetiletí mocně přitahují a velmi rád se proto do Země vycházejícího slunce vracím. V žádném případě zde sice nehodlám hájit politiku dnešní Ruské federace, ale japonská reakce na nový památník v Chabarovsku, připomínající sovětské vítězství nad ultranacionalistickým Japonskem v roce 1945, mi přece jen připadá přehnaná.

 

V krajním případě se v ní totiž objevuje cosi, co se nebezpečně blíží revanšismu. A revanšismus má jednu nepříjemnou vlastnost: rád zaměňuje příčinu a následek.

 

Slib z Jalty

V únoru 1945 se na konferenci v Jaltě Sovětský svaz zavázal vstoupit do války proti Japonsku za dva až tři měsíce po německé kapitulaci a skončení války v Evropě. Dodržování slibů sice nikdy nepatřilo k nejsilnějším stránkám velmocí, tentokrát však Moskva svůj závazek splnila.

 

Německo kapitulovalo 8. května 1945. Přesně o tři měsíce později, 8. srpna, vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a následujícího dne zahájil mohutnou ofenzivu v Severovýchodní Číně (Mandžusku), kde během několika týdnů rozdrtil japonskou Kuantungskou armádu. Sovětský útok, společně s americkým bombardováním Hirošimy a Nagasaki a celkově bezvýchodnou vojenskou situací Japonska, pak byl bezprostřední okolností jeho kapitulace.

 

Samozřejmě ze strany SSSR nešlo o nezištnou pomoc: Stalin za vstup do války získal souhlas západních spojenců s významnými územními a strategickými zisky, mimo jiné s návratem jižního Sachalinu pod ruskou svrchovanost a záborem Kuril. Sovětská politika byla politikou velmoci a nemá smysl si ji přehnaně idealizovat.

 

To ale nic nemění na skutečnosti, že sovětští vojáci v srpnu 1945 umírali v boji proti ozbrojeným silám Japonského císařství.

 

Mohli žít dalších čtyřicet let

Na pomnících je něco nepříjemně konkrétního. Za abstraktními slovy „padlí“ nebo „ztráty“ se totiž skrývají osudy člověka.

 

Kdyby sovětský voják nepadl v srpnu 1945 v Mandžusku, na jižním Sachalinu nebo na Kurilách, mohl žít dalších třicet nebo čtyřicet let. Mohl mít děti a vnoučata. Mohl zestárnout. Jeho život skončil proto, že ho poslali do války proti Japonsku.

 

Připomínat jeho smrt proto samo o sobě není protijaponským gestem. Je samozřejmě možné diskutovat o podobě chabarovského památníku. Je možné namítat, že sovětský voják rozbíjející pažbou japonský hraniční kámen s chryzantémou je provokativní záměrně. Je možné kritizovat i způsob, jakým současné Rusko instrumentalizuje vítězství ve druhé světové válce pro potřeby dnešní politiky.

 

To všechno je legitimní. Jenže japonská reakce zároveň mimoděk otevřela jinou a mnohem zajímavější otázku.

 

Čí je vlastně ta chryzantéma?

 

Šestnáctilistá chryzantéma nebyla náhodným ornamentem. Byla symbolem japonského císaře a císařského domu, tedy instituce, v jejímž jménu Japonské císařství vedlo své války.

 

A je jím dodnes.

 

Právě tady leží podstata problému. Poválečné Japonsko se od předválečného a válečného státu politicky proměnilo téměř k nepoznání. Stalo se demokratickou a mírumilovnou zemí s obyvatelstvem, které důrazně trvalo, trvá a snad i bude trvat na úplném zákazu atomových zbraní. Na symbolické úrovni však kontinuita militaristického Japonska zdaleka tak radikálně přerušena nebyla.

 

Hinomaru, rudý sluneční kotouč uprostřed bílého pole, zůstal státní vlajkou i po válce. Kimigajo zůstalo státní hymnou a v roce 1999 bylo i zákonem oficiálně potvrzeno jako státní hymna. Vlajka japonských námořních sil je identická s vlajkou císařského námořnictva před rokem 1945. Císařský dům přežil a s ním i chryzantémový znak.

 

A právě v tom vidím paradox, který chabarovský památník tak názorně odhalil. Když ruský sochař zobrazí sovětského vojáka ničícího symbol Japonského císařství roku 1945, současný Japonec v tom může zároveň spatřovat ničení symbolu dnešního Japonska. Oba přitom mají svým způsobem pravdu.

 

Německo zvolilo jinou cestu

Srovnání s poválečným Německem se nabízí téměř samo, byť samozřejmě není dokonalé. Spolková republika se symbolicky od nacistického Německa radikálně odstřihla. Zmizela nacistická vlajka, hákový kříž i nacistické politické symboly. Německý občan proto dnes nemusí protestovat proti historickému filmu, v němž spojenecký voják strhává vlajku s hákovým křížem. Není to jeho dnešní vlajka.

 

Japonsko zvolilo jinou cestu. Symboly, které reprezentovaly zemi během její imperiální expanze, byly po válce zachovány a postupně reinterpretovány jako znaky demokratického poválečného Japonska. Je to legitimní rozhodnutí. Má však svůj důsledek: nelze potom pokaždé, když někdo zobrazí historickou porážku těchto symbolů, tvrdit, že útočí na současné Japonsko.

 

Co bylo příčinou a co následkem?

Nejproblematičtější na celé debatě je ale něco jiného. Válka ve východní Asii nezačala 9. srpna 1945 překročením sovětských vojsk do Mandžuska. Nezačala ani americkými nálety na japonská města. Její kořeny leží mnohem hlouběji.

 

Japonsko ovládlo Tchaj-wan, anektovalo Koreu, roku 1931 obsadilo Mandžusko a od roku 1937 vedlo intenzivní dobyvačnou válku v Číně. Následovala expanze do jihovýchodní Asie a Tichomoří. Kuantungská armáda, kterou sovětská vojska v srpnu 1945 porazila, nebyla armádou bránící japonské ostrovy před nevyprovokovaným útokem. Byla hlavní vojenskou silou japonského impéria na asijském kontinentu.

 

Právě zde je třeba dávat pozor, abychom nezaměnili příčinu s následkem. Japonsko bylo v roce 1945 zároveň pachatelem i obětí války: miliony japonských civilistů ji sice nerozpoutaly, ale přesto za ni zaplatily strašlivou cenu. Hirošima, Nagasaki, bombardování Tokia i osudy japonských zajatců v Sovětském svazu patří k tragédiím, které nelze relativizovat. Stejně tak ale nelze konec války vytrhnout z dějin, které mu předcházely.

 

Japonsko si zaslouží víc

Právě proto mě současná japonská reakce mrzí: poválečné Japonsko je jedním z nejpozoruhodnějších příkladů toho, jak se může militaristická imperiální mocnost během jediné generace proměnit v demokratickou, prosperující a mírumilovnou společnost.

 

Taková země podle mého názoru nepotřebuje bojovat proti pomníkům připomínajícím porážku jejího někdejšího militarismu. Mnohem sebevědomější by bylo říci: ano, chryzantéma byla tehdy naším symbolem a je jím v jistém smyslu dodnes, ale Japonsko roku 2026 není Japonskem roku 1945.

 

A právě proto nás památník jeho porážky nemusí urážet.

 

David Uher, vysokoškolský učitel z Katedry asijských studií UPOL

 

Foto: Facebook.com/Azurin