Sinoložka Bakešová: Naše diplomatické vztahy s Čínou se začaly psát už na Transsibiřské magistrále
Právě před sto lety, v červnu 1919, se poprvé osobně setkali ministři zahraničí republiky Československé Dr. Edvard Beneš a ministr zahraničí Čínské republiky Lu Zhengxiang. Využili příležitosti, která se jim naskytla jako účastníkům mírové konference v Paříži, a vyměnili si diplomatické nóty, kterými potvrdili, že se oba naše státy vzájemně uznávají. Výměnu těchto nót dnes považujeme za oficiální počátek československo-čínských vzájemných vztahů.
Již při prvním setkání se ukázalo, že oba ministři mají o charakteru budoucích vztahů rozdílnou představu. Zatímco ministr Beneš interpretoval výměnu nót jako uznání de iure, ministr Lu Zhengxiang považoval výměnu nót pouze za vzájemné uznání de facto. Uznání de iure podmínil podpisem nové obchodní a přátelské smlouvy.
Následné jednání o obchodní smlouvě ztroskotalo na neslučitelných výchozích pozicích. Československá strana trvala na stanovisku, že Československu, které se zúčastnilo světové války na straně vítězných mocností, musí Čína garantovat obchodní podmínky shodné s obchodními podmínkami ostatních vítězných mocností. Čína to odmítla. Podmínky nyní platných obchodních smluv jsou podle její interpretace nerovnoprávné. Čína je byla nucena přijmout po prohraných opiových válkách ve druhé polovině 19. století. Světové války 1914-1918 se ale účastnila na straně vítězů, má tedy právo žádat, aby s ní ostatní vítězné mocnosti jednaly jako s rovnoprávným partnerem.
Přestože Čína v Paříži se svým požadavkem na zrušení všech nerovnoprávných smluv neuspěla, podpis nové smlouvy se stejnými podmínkami nepřipustila. Jednání o československo-čínské obchodní a přátelské smlouvě se táhlo jedenáct let. Smlouva byla podepsána a řádné diplomatické styky navázány až v únoru 1930.
Druhým čínským požadavkem vzneseným na konferenci v Paříži byla obnova čínské suverenity nad poloostrovem Shandong. Ani v tomto bodě čínská delegace neuspěla. Právo na Shandong přisoudila mírová smlouva s Německem Japonsku. Čínská delegace ventilovala své rozhořčení tím, že jako jediná ze zúčastněných stran mírovou smlouvu s Německem nepodepsala a konferenci předčasně opustila.
Taková tedy byla kulisa, na jejímž pozadí se vedla první oficiální československo-čínská jednání.
Na závěr je třeba zdůraznit, že bez ohledu na neúspěšná oficiální jednání byly faktické vztahy mezi našimi dvěma zeměmi velmi intenzivní a korektní, a to už od srpna 1918. Bylo totiž nezbytné řešit zcela konkrétní otázky související s přítomností československého vojska na čínském území.
Za první bilaterální dokument musíme proto považovat ne nóty vyměněné v Paříži v červnu 1919, ale deklaraci, kterou čínská vláda zaslala kanceláři Československé národní rady ve Vladivostoku v srpnu 1918. V lednu 1919, tedy půl roku před výměnou nót v Paříži, založil ministr vojenství M. R. Štefánik v Charbinu „Úřad zplnomocníka Republiky Československé“. Tento úřad navázal kontakt s ministerstvem zahraničí pekingské vlády a s jeho svolením vydával rakousko-uherským občanům, kteří požádali o československé občanství, dokumenty, které čínská vláda akceptovala.
Chceme-li být historicky přesní, musíme přiznat, že výměna nót v Paříži v červnu 1919, které dnes přikládáme takový význam, byla pouze formálním aktem stvrzujícím již deset měsíců existující skutečnost.
Více k tématu si můžete přečíst zde: https://sites.google.com/view/ccs-texty
Ivana Bakešová, sinoložka a specialistka na moderní čínské dějiny