Sinoložka Bakešová: Fascinující milníky diplomatických vztahů Československa a Čínské republiky

Ministerstvo zahraničí České republiky na svých oficiálních stránkách charbinský úřad nezmiňuje jednak proto, že to byl úřad polooficiální, a také proto, že ho založil ministr vojenství, a ne ministr zahraničí. Nicméně, charbinský úřad vydával dokumenty, které čínské úřady včetně vlády v Pekingu akceptovaly, sestavoval tiskové zprávy a rozesílal je mediím po celém Dálném východě, posílal do Prahy situační zprávy, které dosud leží v archivu MZV a jsou cenným zdrojem informací o tehdejší Číně. Plnil tedy většinu funkcí řádného zastupitelského úřadu.

Teprve půl roku po založení úřadu v Charbinu si ministři zahraničí obou vlád vyměnili v Paříži nóty, kterými se naše dvě země oficiálně vzájemně uznaly. Navázání diplomatických styků čínská strana odmítla z důvodu neexistence smlouvy.

Řádná obchodní a přátelská smlouva byla podepsána a styky navázány až v roce 1930, a to již s novou, kuomintangskou (KMT) vládou, která se mezi tím ustanovila v Nankingu. V období mezi zrušením úřadu v Charbinu a podpisem smlouvy udržovalo MZV v Číně pouze kanceláře podřízené vyslanectví v Tokiu

Po podpisu smlouvy otevřelo Československo v Číně tři oficiální úřady – vyslanectví a konzulát v Šanghaji a konzulát v Charbinu. Ani jeden z nových úřadů nebyl umístěn do sídla čínské vlády Nankingu. Čs. vláda to vysvětlila tím, že v Číně nemá zájmy politické, ale pouze hospodářské.

Když v roce 1937 padl Nanking do rukou Japonců a čínská KMT vláda evakuovala do Čchung-čchingu, nevyslalo tam čs vyslanectví žádného diplomatického zástupce. Takže od konce roku 1937 nemělo čs vyslanectví s čínskou vládou žádný kontakt. Přesto v Šanghaji fungovalo až do března 1939, kdy ho vyslanec předal nejbližšímu říšskoněmeckému úřadu. Také vyslanectví Čínské republiky v Praze fungovalo až do března 1939.

V době čínsko-japonské války suplovala podle možností funkci čs zastupitelského úřadu krajanská organizace Československý kroužek v Šanghaji.

Dnešní stav konzulátu v Charbinu

Snaha bývalého čs vyslance přesvědčit Jana Masaryka, aby začal jednat o navázání styků s projaponskou loutkovou Wang Ťingwejovou vládou v okupovaném Nankingu vyzněla naprázdno.

Podobně složitá situace vznikla v Charbinu. Náš nový konzulát tam zahájil řádnou činnost na začátku září 1931, to znamená týden před obsazením Charbinu Japonci. V roce 1932 se ocitl na území Japonskem ovládaného státu Mandžukuo. Přesto, že byl akreditovaný u čínské vlády, která byla s Japonskem a Mandžukuem ve válečném stavu, ani naše, ani japonská strana neměly tendenci tento úřad zrušit a nenašla jsem ani žádný náznak protestu z čínské strany.

Konzulát se staral o československou komunitu v Charbinu a pomáhal firmám sjednávat obchodní kontrakty. Oficiálně jsme ale stát Mandžukuo nikdy neuznali. Konzulát sídlil na prestižní adrese v nádherné secesní budově. Její současný stav lze shlédnout zde. Zrušený byl po obsazení Prahy fašistickým Německem v březnu 1939.

Po konferenci v Káhiře v roce 1942, která byla velkým Čankajškovým diplomatickým úspěchem, nastala potřeba upravit vztahy čínské vlády se všemi spojenci, mimo jiné i s československou vládou v té době v emigraci v Londýně. Obě vlády obnovily oficiální diplomatické vztahy v roce 1942. V roce 1944, spíše z důvodů mezinárodních než bilaterálních, je povýšily na velvyslanectví. Benešova vláda udržovala až do konce války velvyslanectví v Čchung-čchingu a čínskou vládu u čs vlády v Londýně zastupoval chargé d ´affaires akreditovaný u vlády holandské.

Po porážce Japonska přesídlilo československé velvyslanectví z Čchung-čchingu ne již do Šanghaje, ale do sídla vlády Nankingu. V lednu 1947 přijel do Prahy čínský velvyslanec. Obě vlády udržovaly korektní vztahy i během občanské války, která v Číně vypukla krátce po skončení války čínsko-japonské, a to i přesto, že Československo projevovalo neskrývané sympatie komunistické vládě v Jen-anu.

Variantou bylo i rozdělení Číny

Situace na našem velvyslanectví v Nankingu byla poměrně složitá. Velvyslanec krátce po tzv. vítězném únoru 1948 z Nankingu zmizel. Až později se potvrdilo, že odejel i s rodinou na britské lodi do Indie. Podle ne zcela ověřených zpráv emigrovali do Jižní Ameriky. Po odjezdu velvyslance byl titulářem našeho velvyslanectví v Nankingu chargé d ´affaires, kterému nebylo ani 30 let.

V dubnu 1949 se fronta přiblížila k Nankingu. Prezident Čankajšek předal úřad viceprezidentovi Li Cong-ženovi a přeplavil se na Taiwan. Zbylí členové kuomintangské vlády v čele s viceprezidentem a premiérem se přesunuli do Kantonu. Většina cizích diplomatů opustila Čínu. Ne tak sovětští diplomaté, kteří, jak se později potvrdilo, kalkulovali s možností, že se osvobozenecká armáda neodváží překročit Dlouhou řeku a dojde k zachování KMT režimu v jižní části země. Proto sovětský velvyslanec následoval torzo KMT vlády do Kantonu. Také československý chargé d ´affaires dostal příkaz odjet do Kantonu.

Jak dnes víme, k rozdělení Číny nedošlo. Komunistické armády překročily Dlouhou řeku a nečekaně rychle postupovaly na jih. Na konci září 1949 opustili zbylí členové KMT vlády Kanton (většina byla v opozici vůči Čankajškovi a emigrovala do USA). Titulář našeho úřadu se vrátil do Československa a čínský velvyslanec opustil Prahu. Ani on ale neodjel na Taiwan. Zbytek života prožil převážně ve Velké Británii. Tím byly definitivně ukončeny styky Československa s Čínskou republikou.

Dne 1. října 1949 byla z Brány Nebeského klidu v Pekingu slavnostně vyhlášena Čínská lidová republika. Československo ji uznalo 7. října 1949.

Na závěr je třeba upřesnit: Taiwan je geografický název ostrova, na kterém byla v roce 1949 po prohrané občanské válce na pevnině proti vůli místního obyvatelstva resuscitována vláda Čínské republiky. Státní útvar, který dnes existuje na Taiwanu a přilehlých ostrovech se oficiálně jmenuje Čínská republika na Taiwanu.

Česká republika, stejně jako většina států světa, udržuje oficiální diplomatické styky s Čínskou lidovou republikou a s Čínskou republikou na Taiwanu styky neoficiální.

Ivana Bakešová, sinoložka a specialistka na moderní čínské dějiny