Rytířka české fotografie Libuše Jarcovjáková: Fotka je život, život je fotka
Úvodem by se daly vypsat fráze typu: Výstava roku! Objev dekády! Takhle autentické svědectví o vlastním osudu dějiny české fotografie snad nepamatují! A podobně. Nebo se ty fráze dají obejít: Do konce března běží ve Veletržním paláci výstava fotografky Libuše Jarcovjákové. Jděte se na ni podívat – je k tomu důvod.
Těch důvodů je samozřejmě víc. Jarcovjáková v mezaninu a dvoraně paláce představuje výběr ze svého díla za poslední půlstoletí. Výběr velmi uměřený, nápaditě strukturovaný a instalovaný. Pulsující, dynamický, živý. V černobílé i v barvě. Pořízeno analogem, jen výjimečně digitálem. Jarcovjáková – a to je první důvod k návštěvě její retrospektivy – je jako fotografka vyhroceně subjektivní. Fotí, protože musí. Je to pro ni terapie, očista, záchranný kruh mezi běsnícími živly života. Fotí kdekoli, žánr určuje síla chvíle, jedinečnost okamžiku. Jednou je výsledkem divoké reportážní foto, jindy stylizovaný portrét, do třetice vylidněné zátiší.
Jarcovjáková je ročník 1952. Takže mládí a střední věk jí pošramotila normalizace. Pošramotila, ne zničila. Fotografka si dokázala navzdory nevraživosti, brutalitě doby najít své místo, svou hlubinu bezpečnosti. Svůj okraj, spřízněné existence, které se tady, v komunistickém Československu, cítily cizí, vyděděné, nežádoucí. Ať jde o dělnický underground, homosexuální komunitu, kterou fotila v legendárním T-klubu v Praze na Jungmannově náměstí, nebo o menšiny – Romy, Vietnamce, Kubánce. To je druhý důvod. Komunitní spřízněnost. Umění dialogu s jiným, přiblížení vzdáleného, zabydlení v exotismech. Otevřenost, autenticita, citlivost.
Fotografce se podařilo taky vycestovat, jak na pětiletku do Západního Berlína (díky fingovanému sňatku), tak na pár dní (oficiálně) do Japonska. Všude pracovala stejně. Vnější realitu brala jako projekční plátno pro svou okamžitou emoci. Focením se ujišťovala o svém životě, vlastní identitě, průběžném vývoji, smyslu. Proto dlouhá řada autoportrétů. Ospalých, rozcuchaných, syrových, málokdy usměvavých. Mnohdy formálně nezdařilých. Spíš ve stínu než v plném světle. Proto fotodokumentace péče o vlastní matku stiženou mrtvicí.
Výsledkem jsou fotografie, které možná neobstojí esteticky, ale každopádně obstojí umělecky – a dokumentárně. Čitatel je sice různý, jmenovatel je ale společný. Jakýkoli vnějšek může posloužit vnitřnímu, jakýkoli objekt se dá subjektivizovat. Je to umělecký dokument. Módním termínem autofikční fotografie. Práce vyhroceně romantického typu. Autorčina revolta proti realitě, proti času ale neztratila dech, nezeslábla pod náporem neúprosné životní prózy. Naopak: účinně se jí bránila. A brání. Libuše Jarcovjáková se uskutečnila navzdory světu. Umělecky i lidsky. To je třetí – a jistě ne poslední důvod k návštěvě její aktuální pražské výstavy.
P.S. Ideálním doplňkem výstavy je dokumentární film, který o Libuši Jarcovjákové natočila režisérka Klára Tasovská: Ještě nejsem, kým chci být.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik