Rusko-japonská válka: První vítězství asijského národa nad evropskou mocností

„Existují pouze tři cesty, jak řešit přelidněnost Japonska: emigrace, vstup na světové trhy nebo expanze. První cesta nám byla zatarasena protijaponskou imigrační politikou ostatních zemí. Druhá cesta nám byla znemožněna celními bariérami. Co nám tedy zbývá?," ptal se na začátku 20. století ideolog japonského militarismu Šumei Ókawa.

 

Na rozdíl od Číny, kterou více než dvě století ovládal zkostnatělý a vývoje neschopný mandžuský dvůr, nastoupilo Japonsko v osmdesátých letech 19. století cestu úspěšné modernizace. Využití západních technických vynálezů v kombinaci se samurajskou tradicí představovalo pro Japonsko výzvu ovládnout vnitřními problémy a vpádem cizinců paralyzovanou Čínu.

 

Prvním územním ziskem Japonska na úkor Číny bylo v osmdesátých letech 19. století souostroví Liou-čchiou (Okinawa). Smlouvou podepsanou na závěr čínsko-japonské války 20. března 1895 v Šimonoseki získalo Japonsko kromě Tchaj-wanu, Pescador a výsadních práv na Korejském poloostrově původně i poloostrov Liao-tung s přístavem Port Arthur. Jméno dostal podle kapitána Williama Arthura, který tam, tehdy v rybářské vesnici Lü-šun, opravil fregatu.

 

Cíp poloostrova Liao-tung s příhodným názvem Kuan-tung - 关东 Na východ od Dlouhé zdi symbolizuje význam poloostrova jako nástupiště na asijský kontinent a armáda toho jména, Kuantungská armáda 关东军, sehraje v následujících událostech hlavní roli.

 

Liao-tungu se Japonsko po revizi smlouvy ze Šimonoseki muselo na nátlak západních velmocí vzdát. Nebylo to zadarmo. Čína musela za to, že jí bylo vráceno její vlastní území, zaplatit 30 milionů taelů stříbra.      

 

Evropané ve Východní Asii

Čínsko-japonská válka (1894-5), stejně jako rusko-japonská válka o 10 let později, nebyla jen záležitostí Číny, Ruska a Japonska. Čína se na rozdíl od Indie nebo zemí Jihovýchodní Asie nestala kolonií jedné velmoci. Před otevřením Suezského průplavu a před dobudováním Transsibiřské magistrály byla Evropě příliš vzdálená. Navíc byly rozsáhlé prostory čínského vnitrozemí v tehdejších podmínkách těžko hospodářsky využitelné. Zájem byl pouze o pobřeží a o povodí velkých řek. Během několika vojenských tažení donutily evropské mocnosti Čínu k podpisu četných nerovnoprávných smluv a od devadesátých let 19. století, kdy byla lukrativní místa rozebrána, neuzavíraly už západní velmoci smlouvy na pronájem čínského území s vládou v Pekingu, ale samy mezi sebou, případně proti sobě válčily na čínském území o čínské území. Zkušeností západních velmocí se inspirovalo Japonsko.

 

Jak napsal hongkongký historik Emanuel Hsü: „Evropa a Japonsko, které ji následovalo, byly poháněny silami nacionalismu, evangelizace, kapitalismu a darwinismu k maximální aktivitě... Industrializace si vynutila potřebu zámořských trhů pro odbyt přebytečných výrobků a hlad po přírodních zdrojích... Kulturně byl na pořadu sociální darwinismus, který expanzi ospravedlňoval filosofií o výběru druhů... Jen silnější má právo přežít... A to všechno je doplněno pocitem rasové nadřazenosti."

 

Na konci 19. století se zájem velmocí soustředil na severovýchodní Čínu, na řídce osídlené, úrodné a na nerosty bohaté Mandžusko. 

 

Kromě Ruska a Japonska se k zájemcům o Mandžusko připojily země, které se v roce 1900 účastnily intervence na potlačení boxerského povstání: Německo, které si vymohlo pronájem poloostrova Šan-tung se strategickým zálivem Ťiao-čou, a také Spojené státy, které po vítězství nad Španělskem získaly Filipíny a na asijský kontinent expandovaly pod heslem „otevřených dveří". Všechny tyto země – v závislosti na momentální situaci – vytvářely a zase rušily aliance, které v následujících letech přispěly ke vzniku Trojspolku a Trojdohody.

                   

Východočínská železnice

Neschopnost splácet kompenzace, které jí byly předepsané po prohrané válce s Japonskem, donutila pekingský císařský dvůr přistoupit na návrh carského ministra Sergeje Witte a přijmout půjčku od francouzských bankéřů. Koncem roku 1895 byla založena Rusko-čínská banka a když v dubnu následujícího roku přijel ministr Li Chung-čang do Petrohradu, oficiálně na korunovaci cara Mikuláše II., dohodl podmínky pro využití bankou uvolněných financí na stavbu východního úseku Transsibiřské magistrály přes čínské území.

 

Původně navržená trasa železnice z Irkutska do Vladivostoku kopírovala severní břeh Amuru a východní břeh Ussuri. Trať přes Čínu byla podstatně kratší a pro Rusko zajímavá také tím, že posílila vliv Ruska v severním Mandžusku. Se stavbou železnice přicházeli do Mandžuska nejen stavitelé tratě, ale i obchodníci a různí podnikatelé. Města na trase železnice, především Charbin, se postupem let staly centry zajímavé ruské subkultury.

 

Jihomandžuská železnice

O dva roky později se Rusku podařilo přesvědčit vládu v Pekingu, aby mu pronajala poloostrov Liao-tung, ten, který si nedávno draze vykoupila od Japonska. Liao-tung byl pro Rusko důležitý tím, že jeho přístavy na rozdíl od Vladivostoku nezamrzaly.

 

Zároveň si Rusko vymohlo licenci na stavbu železnice, která propojí přístavy na Liao-tungu s Východočínskou železnicí. (Tzv. Jihomandžuská železnice.)      

 

Japonsko, které se se ztrátou poloostrova Liao-tung nesmířilo, pochopilo, že musí jednat dřív, než Rusko stavbu Jihomandžuské železnice dokončí. V únoru 1904, aniž vyhlásilo válku, zaútočilo na přístav Port Arthur, kde kotvily lodě ruské Tichooceánské flotily. Následovalo jedenáct měsíců obléhání pevnosti.

 

Rusko-japonská válka

Ještě než se Port Arthur vzdal, vyplula z Baltského moře směr Dálný východ část ruské Baltské flotily. Velká Británie, která ve sporu o Mandžusko podporovala Japonsko, jí nedovolila proplout Suezským průplavem. Flotila musela obeplout Afriku a na Dálný východ připlula pozdě a vyčerpaná. Snažila se dostat do Vladivostoku, ale Japonci ji zkřížili cestu. V květnu 1905 v průlivu u ostrova Cušima čekala ruské válečné loďstvo zdrcující porážka.

 

Ještě před tím utrpěla ruská armáda porážku v bitvě u Šen-jangu (japonsky Mukden), to znamená v prostorách, ze kterých pocházela v té době v Číně vládnoucí dynastie Čching. Než se dvůr v roce 1644 přestěhoval do Pekingu, byl Šen-jang sídlem mandžuského císaře. Mandžuové si etnickou čistotu tohoto místa střežili a skutečnost, že se bitva mezi cizími armádami odehrála právě tady, byla pro mandžuský dvůr pokořující.

 

Smlouva z Portsmouthu

Rusové sice utrpěli v boji s Japonskem těžké ztráty, ale neztratili žádné území a navzdory porážkám přisunovali do Mandžuska po Transsibiřské magistrále další posily. Japonsko vítězilo, ale jeho ekonomika nebyla tak silná, aby si mohla další pokračování války dovolit. Situaci vyřešil americký prezident Theodore Roosevelt, který bojujícím stranám nabídl zprostředkování.

 

Jako místo jednání zvolil lázeňské město Portshmouth v New Hampshire. Během srpna 1905 se jednající strany poměrně snadno dohodly na příměří, na uznání japonských nároků v Koreji a na odchodu ruských vojsk z Mandžuska. Rusko vrátilo Číně pronajaté území na Liao-tungu a předalo Japonsku jižní část Jihomandžuské železnice včetně těžebních koncesí a práva udržovat v pásmu železnice posádku na ochranu majetku.

 

V praxi to znamenalo, že si Rusové zajistili sféru vlivu v severním Mandžusku, kudy procházela Východočínská železnice, zatímco jižní Mandžusko přenechali Japoncům. Jednání v Portsmouthu se zkomplikovalo, když japonská delegace odmítla vzdát se nároků na válečné reparace. Souhlasila až po složitých jednáních, když výměnou získala jižní část ostrova Sachalin. Smlouva byla podepsána 5. září 1905.

 

Následky

Ve své době se smlouva z Portsmouthu jevila jako velký úspěch západní diplomacie a americký prezident Theodore Roosevelt byl za zprostředkování oceněn Nobelovou cenou míru. Je zarážející, že ani prezidentovi USA, ani komisi pro udělování Nobelovy ceny nevadilo, že se v Portsmouthu parcelovalo území, které ani jedné z jednajících stran nepatřilo. Architekti světové politiky si také neuvědomili, jak hluboce urazili hrdost národa, který se musel za diplomatickým stolem vzdát reparací, v očích Japonců kořisti vybojované krví. Japonská veřejnost smlouvu nepřijala. Byla přesvědčená o vojenské převaze a kompromis chápala jako rezignaci před evropskými mocnostmi. Tzv. Hibijské nepokoje v Tokiu se vyžádaly 17 mrtvých a pád vlády.

 

Mnohem důležitější než konkrétní výsledek rusko-japonské války byly její důsledky morální. První vítězství asijského národa nad evropskou koloniální mocností způsobilo obrovské vzedmutí asijského, ale především japonského nacionalismu. Smlouva potvrdila vstup Japonska mezi přední mocnosti a slabost Ruska. Díky roli, kterou sehrál americký prezident, se Spojené státy staly nepominutelnou silou světové diplomacie.

 

Letošní 120. výročí podpisu Portsmouthské smlouvy z roku 1905 jsme si shodou okolností připomněli jen tři dny po připomínce 80. výročí dne, kdy ministr Mamoru Šigemicu podepsal na palubě USS Missouri kapitulační listiny, a tím formálně potvrdil bezpodmínečnou kapitulaci Japonska (2. září 1945).

 

Během čtyř desetiletí, která mezi oběma vzpomínanými událostmi uplynula, se Japonsko úspěšně hospodářsky rozvíjelo a zaznamenalo i četné diplomatické úspěchy. Na rozdíl od Číny, zmítané občanskými válkami a snažící se rozbít krunýř nerovnoprávných smluv, což západní diplomaté chápali jako snahu rozbít „světový řád", bylo přizpůsobivé Japonsko Západu sympatické, a hlavně čitelné.

 

Z 1. světové války vyšlo jako regionální mocnost, i když ve válce kromě obsazení německých pronajatých území na Šan-tungu nebojovalo.

V roce 1931 vypochodovala japonská Kuantungská armáda z pásma Jihomandžuské železnice. Rozpoutala sedm let trvající válku s Čínou a setkala se jen s formálním protestem Ligy národů. Úspěchy japonské armády a tendence světa japonskou expanzi omlouvat (dokonce i ministr Beneš na půdě parlamentu ČSR prohlásil: „Japonsko je přelidněné, a proto se nedivme, že hledá prostor jinde"), vedly na domácí scéně k militarizaci společnosti a ve vztahu k zahraničí k pokusu vytvořit „velkou sféru asijské prosperity", ve které nebude místo ani pro evropské koloniální mocnosti, ani pro USA. Z tohoto pohledu se přepadení Pearl Harbouru a válka v Tichomoří jeví jako logické pokračování trendu vývoje zahájeného rusko-japonskou válkou a podpisem smlouvy v Portsmouthu. 

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Foto autor: P. F. Collier & Son – Russo-Japanese War: A Photographic and Descriptive Review of the Great Conflict in the Far East, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2344952