Recenze a úvaha nad knihou Terezy Slaměníkové a Davida Uhra: Svět v sinogramech
V loňském roce vyšla malým nákladem dlouho očekávaná práce jazykovědného dua z olomoucké Univerzity Palackého s názvem „Svět v sinogramech“. Zpracovává kolosální dílo starověkého učence Xu Shena 許慎 (asi 54 až 125 n.l.), které je euroamerickou sinologií tak dlouhodobě a systematicky opomíjeno (viz s. 4-5 knihy), až připomíná bílá místa starých map, označovaná jako „země neznámá“ (Terra incognita), nebo pro nás ještě případněji „zde jsou draci“ (Hic sunt dracones) či lvi.
Řekněme si hned na začátku, že okruh potenciálních čtenářů je mnohem širší, než by se zdálo. „Svět v sinogramech“ je samozřejmě špičkovou odbornou prací, určenou primárně sinologům, japanologům, vietnamistům, koreanistům, orientalistům se zaměřením na Dálný východ, a zejména pak jazykovědcům.
To však není zdaleka vše! Koho jazykověda nezajímá, prostě jen svižně prolistuje prvních 68 stran a pak najde jádro díla, českou verzi starověkého výkladu 540 sinogramů, základních jazykových pojmů staré Číny a dálněvýchodního světa. Tím jde o jazykovou bránu do východního myšlení pro jakéhokoliv zájemce o východní kulturu.
Východní medicína, dechová cvičení, japonský čajový obřad, kaligrafie, tušová malba, bojová umění od karate přes taekwondo až po taiji, asijské kuchyně, bonsaje a podobně, tady všude vám překlad přiblíží, jak Východ vidí náš svět a jak se mu dá lépe porozumět. Vždyť stará čínská kultura byla antikou Východu, proto překlad ukazuje jazykové kořeny současného východního myšlení, což ocení i podnikatelé, diplomaté nebo i designeři a technici.
Původnost
Originalitu práce podtrhuje už malý počet západních badatelů (viz s. 4-5), zabývajících se tématem. V Evropě jsou to prakticky jen tři významní badatelé, kteří však téma zkoumají z odlišného pohledu – významového a textového. Svět v sinogramech je ale studií o způsobu zápisu jazyka (grammatologickou) a právě letité zaměření autorů na čínskou grammatologii je mezi evropskými sinology výjimečné.
Odpověď, proč se tak málo odborníků věnuje Xu Shenově jazykovému monumentu z roku 121 n.l., je nasnadě. Práce na něm je rozsáhlá a náročná, současně je však oslovená odborná obec neadekvátně malá a nevděčná. Je totiž bolestnou skutečností, že sinologickou lingvistiku jako malý obor sžírá nezdravá řevnivost, a v akademické sféře i výskyt hraničních osobností „s patentem na pravdu“, vášnivě hloubících příkopy proti jiným názorům.
Ještě studenější však bývá ostentativní přehlížení cizí práce experty ze specializovaných pracovišť, kteří to přitom mají v popisu práce. Vzpomínám na smutek našeho učitele a předního českého sinologa Jaromíra Vochaly, když po osmdesátce, izolován v panelákovém bytě, zpracoval rozsáhlý překlad Konfuciova díla, nakonec vysoce ceněný i Akademií věd. Tehdy čekal, že odborné pracoviště na FF UK, které desetiletí sám budoval, otevře k jeho mnohaleté práci diskusi. Čekal marně. „Prý to není up-to-date,“ říkal mi smutně. To bylo všechno, nač se jeho o padesát let mladší (!) nástupce zmohl.
Odborné výzvy
Už překlad původního názvu díla „Shuo wen jie zi 說文解字“ je výzvou, využívá totiž úspornost čínštiny a přitom důvtipně postihuje téma – výklad podoby a obsahu základních jednotek psané čínštiny. Tím je do češtiny snadnější jej vyložit, jako to udělal David Uher v doktorské práci v roce 2002 „Výklad významu obrysových a rozbor struktury složených sinogramů“, než pro název najít nějakou parádní jazykovou zkratku.
Už samotný výraz „sinogram“ je české veřejnosti neznámý, vždyť při prvním načtení internet nabídne „matematickou transformaci Johanna Radona“, užívanou ve výpočetní tomografii nebo nás přes anglický „sinograph“ po převodu do češtiny vrátí k výrazu „čínský znak“. Do československého prostředí jej zavedl dr. Rostislav Fellner. Tento výraz se často objevuje také v pracích polských sinologů a je užitečnou „zkratkou“ trojslovného termínu čínské znakové písmo. Ale čínské znakové písmo se užívá mj. v Japonsku a částečně v Jižní Koreji. Od těchto regionů by se tímto termínem autoři distancovali, pokud nechtějí hledět na Korejce, respektive Japonce „čínskými“ brýlemi, jak to činí někteří čeští sinologové.
Název a členění
Pro název knižní podoby dvacetileté práce, obohacené rozsáhlým a aktuálním teoretickým výkladem, však autoři literární zkratku najít museli. Jimi zvolený název „Svět v sinogramech“ se jeví výstižně a prakticky. Navíc se jím autoři také určitě hlásí k velkolepému Orbis (sensualium) pictus Jana Amose Komenského, který se před 400 lety skrýval právě v okolí Olomouce.
Kniha má jasnou strukturu a je rozdělena do šesti oddílů. V prvních dvou (ss. 11-68) autoři prochází a probírají základy způsobů zápisu čínského písma (grammatologie), včetně historických šesti kategorií tzv. menšího písma, grafických stylů čínského písma, a pojmů čínské historické lexikologie (xungu 訓詁), řešící slovní zásobu čínštiny a způsoby jejího užívání. První část je završena hledáním spojitostí teorie kulturní lingvistiky (jako moderní pomezní disciplíny) a praxe čínského jazyka. Tam autoři sledují sinogram, základní grafickou jednotku čínského znakového písma a rekapitulují základní informace o Výkladu sinogramů (viz Hanská grammatologie).
Následuje sonda do anatomie sinogramu (část 3), detailní analýzy determinativů Výkladu sinogramů (část 5) a konečně i úvaha nad existencí obrazu světa v čínském znakovém písmu (část 4). Ani po formální stránce práce nepostrádá patřičné náležitosti, zejména přehlednou a uživatelsky přátelskou úpravu celého titulu.
Autoři
Oba autoři vyučují na Katedře asijských studií FF UP v Olomouci. Na rozdíl od řady evropských kolegů si zjevně uvědomují význam a nadčasovost Výkladu sinogramů pro čínskou společnost. Při erudovaném popisu reality čínského znakového písma se nesnaží ani o glorifikaci ani dehonestaci, jejich názor se opírá o hluboké studium reality, nikoliv o plytká populistická klišé.
Tereza Slaměníková vystudovala čínskou a německou filologii a obecnou lingvistiku s teorií komunikace na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Absolvovala řadu zahraničních stáží v Číně (Xi'an Jiaotong University, Henan University, Beijing Language and Culture University). Tématu čínského znakového písma se dlouhodobě věnuje, reprezentativní jsou v tomto smyslu také její práce Ideogramy v moderní čínštině (2014) a Čínské znakové písmo: Synchronní model tradiční kategorizace (2018). Učebnicemi Čínská obchodní konverzace (2014) a Učebnice čínské konverzace II (2016) navazuje na odkaz, který československé sinologii zanechali Jaromír a Wang Žu-čen Vochalovi.
David Uher se zaměřuje na způsoby zápisu (grafemiku) a zvukovou stránku (fonologii) čínštiny, což jsou z pohledu lidského života určitě bezbřehá témata, z jeho prací uveďme alespoň Učebnici čínských znaků (2005), Hanskou grammatologii (2013), respektive Prozodickou gramatiku čínštiny (2014). Je žákem svérázného Oldřicha Švarného (1920–2011), se kterým publikoval Úvod do studia hovorové čínštiny (1997, 2001) a Hovorovou čínštinu v příkladech (1998). Čínštinu vyučuje třetí desítku let, je hlavním autorem například Učebnice čínské konverzace (I. Leda 2007, II. Leda 2016). Mezi roky 2014 a 2023 byl také šéfredaktorem jediného orientalistického časopisu uveřejňovaného na českých vysokých školách - Dálný východ, jehož více jak desetiletou existenci ukončilo neprodloužení smlouvy mezi Univerzitou Palackého a Beijing Foreign Studies University o Konfuciově akademii v Olomouci, jejímž byl prvním českým ředitelem (2007–2012).
Slovník sinogramů
O sinogramech pojednává druhá část knihy (ss. 66-324). Jejím jádrem je první ucelený překlad „Výkladu sinogramů“ do evropského jazyka, jde tedy o podrobný rozbor významu všech 540 determinativů (bushou 部首), jakýchsi „rozlišovačů významu”.
Jak už bylo zmíněno, tato druhá část práce – výkladový slovník – může být velmi přínosná i pro „nejazykovědce“, příznivce východní filozofie, medicíny, umění a podobně. Rozpouští totiž kus jazykové bariery, kdy neznalost samotných základů čínštiny jako prostředku starověké vzdělanosti brání lepšímu pochopení východní civilizace.
Kdo s čínštinou již pracuje, ten se jistě na vyhledávači Baidu dostal u původu čínských výrazů právě k Výkladu sinogramů (zkráceně shuo wen 說文), užitečné cestě, jak zpracovávanému výrazu do základu porozumět a mnohem lépe mu pak nacházet český ekvivalent.
Pozitiva práce
Protože celá problematika je zanesena řadou mýtů, už samotný úvod (ss. 3-10) kriticky vyhodnocuje existující literaturu a polemiku nad nedostatky Světa v sinogramech. Autoři tu uplatňují metody explanační a narační, v dalším rozboru pak principy kvalitativní analýzy.
Text je významný přesahem do řady sinologických podoborů. Navazuje na rozsáhlou práci našich předních sinologů, zejména docenta Jaromíra Vochaly a profesora Oldřicha Švarného. Protože se práce o Výkladů sinogramů píší především v čínštině a japonštině, je také významným příspěvkem k evropskému kontextu disciplíny.
Středobodem celého textu je čínský „slovník“ sinogramů (část 5) a jeho detailní rozbor. Jemu předcházejí teoretické části o Výkladu sinogramů (část 1), kulturní lingvistice (část 2), architektuře čínského znakového písma (část 3) a o tzv. světu v sinogramech (část 4). Celou analýzu nakonec završuje jasný závěr.
Bezmála 500 poznámek pod čarou drží jednotnou citační normu. Soupis pramenů obsahuje úctyhodných téměř 200 položek. Užitečný je také úplný seznam determinativů Výkladu sinogramů (ss. 400-406), usnadňující vyhledávání.
Řešený problém vymezují autoři velmi jasně, když pádnými argumenty dokazují tvrzení, že se v čínském znakovém písmu realizuje i kultura. Čímž znovu upozorňují na interdisciplinární charakter předkládaného díla. Tady dlužno připomenout i klíčovou roli pomezních disciplín právě v moderní jazykovědě.
Obrovský rozsah
Teprve osobní zkušenost s překladem a užíváním Výkladu sinogramů v čínštině pomůže pochopit obrovský rozsah předkládané práce, kde stovky hodin přerůstají v tisíce. Výsledná publikace je vždy pouze špičkou ledovce. V neviděné části, skryté pod hladinou textu, zůstává všechno to zdlouhavé dohledávání civilizačních, biologických nebo i válečných termínů, které pro kulturně-historické rozdíly často ani nemají jednoznačný ekvivalent. Vždyť vedle nejednotné vědecké systematiky Číny a Západu (např. v biologii) jej ještě komplikují rozdíly zaužívaného, „lidového” pojetí a praxe obecného jazyka.
Otevření diskuse
Z mého pohledu je tak rozhodujícím přínosem této práce otevření diskuse a poskytnutí její báze k výkladu jednotlivých 540 sinogramů i k revizi českých názvů radikálů (ss. 357-364), číslovaných v publikaci tradičně podle Slovníku éry Kangxi. Autoři, zpracovávající těžké a obsáhlé téma, šli nutně s kůží na trh.
Často potkáváme divnou situaci, kdy uznávaní experti odkládají zveřejnění své práce hlavně pro obavy z útoků, které u nás umí být, zvláště v malých oborech, nesmyslně osobní a destruktivní. Jako by malost oboru měnila k horšímu i zúčastněné. Ovšem přístup „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ není cesta.
Naši civilizaci tvoří právě stopy a dílo těch, kteří šli s kůží na trh a neměli „patent na pravdu“, jako mnozí jejich samolibí kritici. Vždyť každý badatel má své odlišné pojetí, a pokud je jiné než mé, je na místě otázka proč a zda není jiné řešení vhodnější. Nikoliv obecně zažitý přístup „teď jsem je načapal u chyby“. Teprve tak se tvoří kultivovaná diskuse.
Problematika systematizace – věda, obecný jazyk, zaužívaná tradice
Jak už bylo naznačeno, zejména v oblasti vědecké systematizace (např. v biologii) a zaužívaném „lidovém“ pojetí jsou značné rozdíly. Například sinogram/determinativ 362. Zhu 豬, přeložený jako „vepř“ (s. 255), kde se více nabízí jednoduchý druhový výraz „prase“, nelze apriori považovat za „provozní slepotu” autorů. Jistěže dobře vědí, že „vepř” vyjadřuje nikoliv obecně prase, ale specificky kastrovaného kance, přestože výraz vepř s prasetem splývá jak v obecné češtině, tak v řadě překladů.
Stejně tak determinativ 379. Shu 鼠 je přesně vyložen jako „hyperonymum pro škůdce z nor”, ale překládán je jako „krysa“ (s. 264). Autoři tu nechávají nahlédnout do kuchyně, a zvažují celý řád hlodavců, který obsahuje i čeledi, kam shu evidentně nepatří, třeba dikobrazovité (jiu dalu haozhu 旧大陆豪猪, kde si čínština pomáhá „prasetem“, po vzoru latiny - porcupine). Podřád myšovci zase zdaleka nepostihuje všechny „shu“, protože i další podřády – třeba veverkočelistní – náleží k „shu“. I vzhledem k četnosti výskytu pak leckdo, včetně autora této recenze, volí pro překlad obecnější výraz „myš“ místo „krysa“.
Determinativ 114. Yang 羊 Ovce (s. 147) je i v Číně čas od času předmětem diskuse, zda skutečně „rohatec“ yang 羊 v čínské civilizaci a jazyce „původně“ znamenal ovci (mianyang 綿羊) či kozu (shanyang 山羊)? Ovšem i čínské archeologické nálezy skutečně potvrzují původnost a větší rozšíření ovce. Tady se autoři přesně drží druhové zobecnění, stejně jako v případě sinogramu 19. Tur (Niu 牛), kde se překlad „buvol, býk či vůl“ jeví krokem stranou.
Rozsáhlou polemiku lze vést i u determinantu „měkkýš“ (bei 貝). Jistěže sem patří ulity a lastury plžů a mlžů, zatímco zařazení hlavonožců pod „bei 貝“ je sporné. Vápenatá schránka se jim smrskla na destičku (či sépiovou kost u sépie), ale hlavně tvůrci čínského jazyka je sem nechtěli, hlavonožce viděli jako „ryby yu 魚“ (sépie youyu 魷魚, chobotnice zhangyu 章魚 apod.). Proto by měl překlad sinogramu, zase jen podle mého názoru, vycházet právě z vápenné schránky (bei 貝), což si ale samozřejmě uvědomují i autoři (viz poznámka na s. 71: měkkýš, ve smyslu jeho schránky jako platidla).
Ani „neživá“ příroda není jednoduchá a předkládá nám třeba věčné „minerální dilema“: překládat yu 玉 (jade) jako jadeit (žadeit) nebo spíše nefrit? I „Svět sinogramů“ zachovává rozpor radikálu 96 Jadeit (s. 362) a determinativu 6 Nefrit (s. 400). U minerálu yu (yushi 玉石) na Baidu nacházíme členění na tvrdý „jade“, jadeit (yingyu 硬玉 či také feicui 翡翠, chemický vzorec Na Al (Si2O6) a měkký „jade“, nefrit (ruanyu 軟玉 také chemický vzorec Ca2(Mg,Fe)5Si8O22(OH)2). Na wikipedii je chemický vzorec jadeitu dotaženější: Na(AlFe3+)(Si2O6). V Číně se však výraz yushi 玉石 užívá velmi široce, a do jeho okruhu se dostávaly i další nerosty, zejména od 18. století. Pro obecný název bych asi volil shodně „jadeit“.
Historické válečné technologie
Obdobně složité je to u starověkých zbraní, období Válčících států a uveřejnění Xu Shenova Výkladu sinogramů dělila tři a více staletí, kdy došlo k zásadním změnám válečných technologií, materiálů a taktiky. Vrcholila a následně končila doba válečných vozů, jakýchsi mobilních střeleckých a velitelských stanovišť, často posílených srpy a kosami, jako kombajnem na nepřátelskou pěchotu. Proto i pěchota tehdy užívala více než kopí specifické dřevcové válečné srpy (Ge 戈, determinant 351, s. 310) a nejrůznější sudlice 戟 ji, které překlad halapartna z vrcholného evropského středověku – s bodcem, hákem a boční sekerou – velmi zkresluje (shodně s radikálem č. 62, s. 362).
Podobně textová ukázka (s. 310), uvádějící „zbraň, harpunu“ (kui 戣) hovoří prostě o sudlici, tedy obecně dřevcové zbrani, jiné než kopí (navíc je harpuna spíše rybářský nástroj, rolníci užívají vidle, válečníci vidlici či trojzubec).
Shodně Shu 殳, uváděné jako kopí (s. 137, determinant 86, kopí), u radikálu však jako mnohem delší a jinak ovládaná „píka“ (radikál 79, s. 363, píka), dřevcová zbraň, procházející evolucí. Z loveckého oštěpu se měnila na válečné kopí, asi i do prodloužené varianty na píku. Za časů Xu Shena ve 2. století však už bojové vozy a bronzové zbraně dávno zmizely a nastoupila jízda s kopími, sudlicemi nebo kůsami, proti které pěchota nasazovala až pětimetrové píky, užívané v Číně až do 20. století. Zdá se, že výraz shu 殳 se užíval i ve významu dlouhého jezdeckého kopí, zakončeného železným hrotem (často tupým) ke srážení soupeřícího jezdce.
Štafeta čínského znakového písma
Poslední práce v češtině, zabývající se problematikou čínského znakového písma, mívají mnohaleté odmlky: 1989 (Vochala et al. Úvod do čínského, japonského a korejského písma), 2005 (Kučera et al. Učebnice čínských znaků), 2011 (Zádrapa et al. Čínské písmo), 2013 (Uher. Hanská grammatologie), 2014 (Slaměníková. Ideogramy v moderní čínštině), respektive 2018 (Slaměníková. Čínské znakové písmo: synchronní model tradiční klasifikace). Většina z nich pochází právě od autorů Světa v sinogramech.
Pro orientalistické, sinologické a lingvistické obory v České republice, na Slovensku a v Polsku je „Svět v sinogramech“ Terezy Slaměníkové a Davida Uhra předělový. Odborné, ale jak bylo výše opakovaně zmíněno, i laické veřejnosti zprostředkovává přínosnou sadu kvalitativně i kvantitativně nových dat, skutečně přínosných pro porozumění stále významnějšímu regionu východní Asie. A to je třeba zejména nyní, když v České republice převládají mediální emoce nad racionálním poznáváním.
Vít Vojta, sinolog a etnolog