Radek Vondráček: S Trumpovou celní válkou nesouhlasím, ale zachovejme chladnou hlavu

Jste členem parlamentní skupiny ČR – Kazachstán, takříkajíc „přátel Kazachstánu“. Jaké je vlastně české povědomí o Kazachstánu, kromě znalosti urputnosti kazašských hokejistů?

Musím se přiznat, že i to byla jedna z pohnutek, které mě do této parlamentní skupiny přivedla. Vnímám tuto zemi jako perspektivní pro náš zahraniční obchod, nicméně ukázalo se, že celé mé okolí je na tom tak, jak popisujete. Moc informací o této zemi tu nemáme. Přitom je Kazachstán největší vnitrozemský stát se skoro třemi miliony čtverečných kilometrů, osmkrát rozlehlejší než náš veliký německý soused. Navíc leží hned na dvou kontinentech, ve střední Asii, ale devítinou rozlohy (250 tisíc km² – poznámka redakce) je v Evropě, a proto jej často najdete i v evropských přehledech. A ta pestrá struktura necelých 20 milionů obyvatel! Je tu asi 130 etnik. Vedle dvou třetin Kazachů tu zbývající třetinu tvoří středoasijští Uzbeci a Tataři, ale také Rusové a Ukrajinci, dokonce tu z časů evropských osadníků zůstalo i dost Němců.

Co na vás během návštěvy Kazachstánu, kromě příznačné pohostinnosti „lidí ze stepi“, zapůsobilo asi nejvíce?

Kazaši neuvěřitelně dobře zpívají, mají vzácný muzikální talent. O mně se ví, že jsem fanoušek etnické hudby a folkloru, a tak mi věnovali folkovou píseň Zafukané od Fleretu, kterou nacvičili a zvládli naprosto úchvatně. Protože mají vedle kazaštiny za oficiální jazyk i ruštinu, tak jim české verše nedělaly žádný problém. K tomu jsou Kazaši samozřejmě i výborní tanečníci a jezdci na koních, pohybově velmi nadaní.

Ale Kazachstán je kromě své polohy a kultury také naším důležitým obchodním partnerem?

Přesně tak! Kazachstán patří dlouhodobě mezi naše nejvýznamnější dodavatele ropy. Je to jedna ze zemí, která nám umožňuje diverzifikovat rizika a závislosti naší země. Protože co si budeme povídat, fosilní paliva – ať se nám to líbí, nebo ne – budou ještě dlouhou dobu součástí našeho života a rozvoje. Kromě toho odtamtud dovážíme další nerosty, dále bavlněné produkty, ale dost se dováží třeba i ryby.

Od nás se vyváží hlavně strojírenská a chemická produkce, ale také spotřební zboží. Jako v řadě dalších asijských zemí i tady hraje větší roli náš zdravotnický a obranný průmysl. V současné době hledáme možnosti spolupráce také v těžebním a potravinářském průmyslu, zejména pivovarnictví. V popředí jsou moderní zemědělství a chov ryb. Loni bylo v Astaně otevřeno společné vědecké centrum pro akvakulturu.

Pro vzdálený vnitrozemský stát je důležitá železniční doprava. Jak je to teď s takzvaným „středním koridorem“ vedoucím z Číny přes Kazachstán do Evropy mimo území Ruska?

Dnes je to konektivita, co rozhoduje o možnostech využití zdrojů jednotlivých zemí, a tím pádem i o jejich příjmech a ekonomickém růstu. Hned po zahájení války na Ukrajině, kdy dopadly sankce na do té doby fungující trasu přes Rusko, začala Čína s německými a polskými partnery zdokonalovat železniční spojení právě přes Kazachstán. Kazašské železnice se do projektu také zapojily a možnosti železničního spojení narůstají i úměrně investicím, které do trasy přes Irán a Turecko dál do Evropy směřují především z Číny.

Tady je dobré si asi připomenout kulturní a etnickou příbuznost turkických zemí, ležících na této trase…

Přesně tak, od střední Asie až po Turecko, včetně Ázerbájdžánu, k sobě mají jednotlivé turkické národy blízko jak jazykově, tak především kulturně a nábožensky. Dokonce si jako platformu spolupráce vytvořili tzv. Organizaci turkických států, vyznávajících sunitský islám. Ale před několika lety tam status pozorovatele získalo i křesťanské Maďarsko, které má také turkické kořeny, a to je důkazem, že se určitě nejedná o nějakou náboženskou strukturu, navazující třeba na údajný turecký sen o chalífátu.

Současně se určitě jedná o státy, které jsou a nejspíš i budou výrazně odlišné od modelu evropské demokracie. Je to tak?

Ano, ale Evropa už by si měla uvědomit, že evropská demokracie není jedinou cestou vývoje. A rozhodně není nejvyšším vývojovým stupněm lidstva. Zkrátka se musíme naučit žít ve světě i s dalšími lidmi, kteří o náš způsob života nemají takový zájem, jak si myslíme. Nakonec nám to denně ukazuje celý zbývající Starý svět kontinentů Asie a Afriky. Žij a nechej žít je asi nezbytným přístupem, aniž bychom při něm museli zavrhnout nebo opustit náš hodnotový přístup.

Takže váš pohled na mezinárodní vztahy je dost otevřený nebo inkluzivní? Podle pravidla „nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale i tak spolu můžeme přátelsky spolupracovat“?

To je asi podstata mezinárodních vztahů. Odložit předsudky a nevylučovat země jen pro jejich jiné státní zřízení nebo náboženství. Historie nás učí, že právě tyto odmítané partnery můžeme najednou nejvíc a naléhavě potřebovat. Zvláště v tak překotných obdobích jako je toto.

Jak vnímáte aktuální kroky prezidenta Trumpa a jeho uvalení cel na prakticky celý zbytek světa?

Celní opatření prezidenta Trumpa jsou dramatickým zásahem do světového obchodu, to je prostě fakt. Možná opravdu platí, že žijeme konec globalizace. S celními válkami nesouhlasím, na druhou stranu se domnívám, že řešením není eskalace situace, ale jednání s USA. Zachovejme chladnou hlavu.

Je možné, že nakonec v důsledku těchto kroků dojde ke většímu sbližování Číny a Evropy? Čína nepochybně bude hledat jiné odbytiště svých výrobků mimo USA. V čem je to pro Evropu hrozba a v čem možná příležitost?

Ke sbližujícím kontaktům EU s Čínou už objektivně dochází. Je to jistě příležitost, ale jsou nutné proporce. Důležité proto je, aby na druhou stranu nedošlo k zahlcení evropského trhu. Pro Česko jako exportně orientovanou zemi je bezpodmínečně nutné si ekonomicky nezavírat dveře v EU, USA i v Číně. Vznikající svět po éře globalizace vyžaduje flexibilitu při zachování hodnot.