Proč (ne)být vietnamským císařem

Proč (ne)být vietnamským císařem
22 / 11 / 2021 Pavel Zvolánek

Nejdříve uslyším zvuk mostních pražců, po kterých pomalu drncá náš vlak. Vykouknu z lehátkového kupé a pode mnou se rozeběhnou vody Voňavé řeky, vděčící za své jméno lesům plných vonných rostlin, kterými protéká. Pak mi obzor přikryje obří stožár s červenou vlajkou se žlutou hvězdou a už ani nemusím čekat na průvodčího, abych věděl, že jsem právě dorazil do Hue.

Po 143 let bylo toto město sídlem císařské dynastie Nguyen, vládnoucí zpoza velkolepé Citadely. Na začátku devatenáctého století bylo sem, na levý břeh Voňavé řeky, z celé země povoláno dvacet tisíc lidí, aby namísto původních osmi vesnic postavili podle principů feng shui tři města - občanské, císařské a zakázané. Teď stojím před masivními zdmi obklopujícími rozlehlou císařskou rezidenci a zleva mi ucho hladí zvuk třepotajícího obřího praporce, který jsem zahlédnul už z vlaku.

 

Před třiapadesáti lety se zde o to, čí vlajka vystoupá na sedmatřicet metrů vysoký stožár, tvrdě střetl komunistický Vietkong s Američany. Nejdříve komunisté v Hue popravili na tři tisícovky svých odpůrců a poté se rozhořely prudké boje, které na městě zanechaly hluboké jizvy, jenom v Citadele ze 148 budov přečkalo pouze dvacet.

 

Z pěti vstupních bran si vybírám prostřední, žlutá vrata patří císaři, dva vedlejší vchody náleží dvorským úředníkům, vpravo vojenským, vlevo civilním, dalšími dvěma po stranách vjížděla na svých koních císařská garda. Vylezu na terasu nad hlavní bránu, odkud svoji abdikaci oznámil poslední císař Bao Dai, a pode mnou se otevře rozlehlé nádvoří s dominantním palácem Nejvyšší harmonie, zdobeným symboly dynastie Nguyenů, zlatými draky.

 

Zavřu oči a pomyslně si navléknu císařský plášť. Na nádvoří se pomalu scházejí mandaríni a řadí se podle hodností, civilní vlevo, vojenským je určeno místo vpravo. Dovnitř paláce, podepřeném osmdesáti sloupy s císařskými znaky, mohou vstoupit pouze nejvýznamnější z nich, nikdo však nesmí během audience přímo pohlédnout na panovníka. Za palácem začíná uzavřený svět zakázaného města, určený panovníkovi, jeho rodině a konkubínám. Většina budov vzala za své během bojů, a tak nezbývá než prázdný prostor vyplnit vlastní fantazií a výkladem místních průvodců, který otevírá dveře do světa vyhrazeného pouze vyvoleným.

 

Ze ztracených časů vystupuje postava osamělého vládce, čtoucího zprávy a petice předávané jeho mandariny. Třikrát denně mu přinášejí jídlo složené z padesáti chodů, každý z nich připravený jiným kuchařem. Každý den nastupuje do služby 43 konkubín, třicet určených k ochraně císaře, třináct se stará o jeho pohodlí, oděv a parfémy. Nudu zahání četba knih, karty, jízda na koni nebo skládání básní.

 

Se soumrakem nastává čas věnovat se konkubínám podle rozvrhu připravovaného eunuchy. Tito hermafrodité nebo vykastrovaní muži, nosící modrý hedvábný oděv s květinami na prsou, přinášejí císaři dívky nahé, aby nemohly skrýt v šatu zbraň. Některé z nich se v císařské ložnici objeví jednou dvakrát do roka, na jiné dojde častěji. Každé jméno noční návštěvy je pečlivé zaznamenáno, aby bylo jisté, že její dítě patří panovníkovi.

 

Konkubíny většinou pocházejí z rodin vysoce postavených mandarinů a po příchodu do zakázaného města zcela přetrhnou pouta se svojí rodinou. Se svolením císaře se mohou setkat pouze se svojí matkou, která však nesmí vidět jejich tvář. Nejlépe oceňované dívky za svoje služby každoročně získávají dvacet tisíc kilo rýže. Ze zlaté klece zakázaného města však není úniku. Během trvání císařského dvora se to podaří pouze dvakrát, v období dlouhého sucha, kdy císař Minh Mang nechal propustit stovku služebníků a v roce 1885, kdy Citadelu obsadila francouzská vojska, se podařilo uprchnout několika dívkám.

 

 

Jenže ani život majitelů klíčů od této zlaté klece není o mnoho radostnější. Na trůnu v Hue se vystřídalo třináct vládců, a když mám odpovědět, s kterým z nich bych měnil, dá mi tato otázka pořádně zabrat. Určitě bych nechtěl být některým ze tří císařů vládnoucích v roce 1883, na výsluní se ani neohřáli a všichni skončili špatně.

 

Duc Duc strávil na trůně jen tři dny. O jeho sesazení se postarali regenti a císař zemřel ve vězení z nedostatku jídla a vody. Jeho nástupce Hiep Hoa si započítal čtyři měsíce a deset dní, také on doplatil na nepřízeň regentů, kteří mu dali na vybranou smrt jedem, mečem nebo hedvábným provazem, ale protože císař nechtěl spáchat sebevraždu, byl mu do hrdla nalit jed. A také třetí z těchto „zimních králů“ se stal obětí intrik jednoho z regentů a jeho milenky, konkubíny císařova otce. Tentokrát byla jako vražedná metoda zvolena medicína podaná císařským lékařem.

 

Na další trojici sice čekal šťastnější konec, ale ani v tomto případě nešlo o happy end. Příliš vlastenečtí císaři se znelíbili francouzské koloniální správě, která se nebezpečí hrozící vzpoury zbavila jejich odsunem do exilu. Císař Ham Nghi skončil v Alžírsku, Thanh Thai, který připravoval povstání a tajně pro něj cvičil padesátičlenné ženské oddíly, putoval na Reunion a stejné místo se stalo exilovým domovem i pro Duy Tana, ochotného vzdát se pro nezávislost země i trůnu.

 

Do Vietnamu se nikdy nevrátil také  Bao Dai, který zemřel v Paříži v roce 1997. V exilu si tento poslední císař užíval apanáže v luxusní vile v Cannes, v metropoli si vydržoval vietnamskou milenku, navštěvoval francouzské kurtizány a většinu času si užíval v kasinu v Monte Carlu.

 

Neláká mě ani utrpení, které musel podstoupit zakladatel dynastie Gia Long. Pětadvacet let svého života strávil bojem proti povstalcům Tay Son a často jen o kousek unikl smrti. Jako satisfakci nechal po svém vítězství vůdce poražených nepřátel roztrhat čtyřmi slony a jeho ženu a dceru slonem rozšlapat.

 

Ve stále zužujícím se výběru tak zůstává Minh Mang a několik císařů, zabývajících se převážně skládáním básní nebo drancováním státní pokladny. Zatímco Tu Duc se věnoval poezii natolik vášnivě, až byl kritizován, že celou dobu vlády jen tvořil básně, Minh Mang si ze všech císařů vedl nejpilněji ve své ložnici. Pokud nedával mučit a popravovat francouzské kněze, které podezříval z organizování spiknutí proti svému trůnu, věnoval se konkubínám. Pravidelně konzumoval čínskou medicínu, a tak mu eunuchové mohli každou noc představit pět dívek. Udržet v chodu celý početný soubor však nebylo bez problémů a jak si postěžoval již první z císařů Gia Long, je snazší spravovat zemi, než řídit vlastní harém. Můžeme tedy vládcům z Hue opravdu něco závidět?

 

Pavel Zvolánek, novinář, cestovatel a průvodce, žijící v Indonésii