Před sedmdesáti lety v Indonésii poprvé zazněl hlas chudých a utlačovaných
Před sedmdesáti lety, koncem dubna 1955, se v indonéském Bandungu setkalo 29 zemí Asie a Afriky na konferenci, která měla ambici stát se hlasem třetího světa. Většina z nich čerstvě získala nezávislost, nebo stále zápasila s koloniálním dědictvím. Na první pohled nesourodou skupinu spojoval stejný cíl: najít své místo ve světě rozděleném studenou válkou. Už v době, kdy se mocenské rozhodování točilo hlavně kolem několika velmocí, představovali účastníci víc než polovinu světové populace. V okamžiku, kdy konference začínala, nacházelo se v Africe a Asii pouze třicet nezávislých zemí, o pouhých deset let později k nim přibylo dalších 34 zemí v Africe a dvě v Asii.
Myšlenka na uspořádání konference vznikla jako reakce na rychlý politický a historický vývoj v Asii a Africe po druhé světové válce. Jako odpověď na nové světové uspořádání charakterizované soubojem amerického Západu a sovětského Východu se objevila myšlenka neangažovanosti. Tento přístup měl zajistit, aby nově vzniklé státy mohly získat větší vliv, podržet si vlastní neutralitu a nezávislost, aniž by byly zataženy do studené války mezi supervelmocemi.
Přípravy na setkání v Bandungu začaly v roce 1954, klíčovými organizátory se stali indický premiér Džaváharlál Néhrú a indonéský prezident Sukarno, který se představil jako vůdce skupiny států, jež později nazval NEFOS (Nově vznikající síly).
Pro pořadatelskou zemi rozhodla její čerstvá nezávislost, ideologická orientace na neangažovanost a dekolonizaci, strategická geopolitická poloha a schopnost poskytovat platformu pro sdílení zkušeností mezi novými státy.
Za místo setkání byl zvolen indonéský Bandung. Před konferencí jen málokdo mimo Indonésii tušil, kde toto město leží. Po roce 1955 se však stalo symbolem nové éry mezinárodních vztahů. Indonésie chtěla ukázat, že může nabídnout více než pouhé koloniální dědictví, zejména to, že roste do podoby moderní, aktivní země. Bandung se do tohoto výkladu hodil. Město bylo centrem vzdělanosti a kulturního života, sídlila v něm prestižní univerzita i řada intelektuálů.
Jeho volbě nahrávalo i logistické hledisko s polohou v západní části Jávy a přístupem ze všech hlavních indonéských přístavů a letišť. Elegantní koloniální architektura a příjemné klima města, přezdívaného „Paříž Jávy“, měly podtrhnout důstojnost a prestiž celé akce. Zprávy o jednání světu předávalo 377 domácích i zahraničních novinářů, kteří denně vyprodukovali text o rozsahu 200 000 slov. Indonéský prezident Sukarno hledal pro významné setkání místo, kde by měl vše plně pod kontrolou.
Relativně klidný Bandung, ležící mimo politicky rozjitřenou Jakartu, těmto požadavkům vyhovoval. Jeho turistická infrastruktura, včetně známého hotelu Savoy Homann, umožňovala ubytovat 1 500 hostů světového významu. Celkem Bandung poskytl čtrnáct hotelů, 143 automobilů, třicet taxíků a dvacet autobusů.
Dne 7. dubna 1955 Sukarno přejmenoval název budovy, kde se konference konala, na Gedung Merdeka (Budova Svobody) a přilehlou ulici na Asia Afrika. V těchto kulisách, obklopen kamerami, tak mohl o jedenáct dní později přivítat významné hosty. V uvolněné atmosféře, v neformálním oblečení bez obleků a kravat – což v tehdejší diplomacii nebylo běžné – se u jednoho stolu setkali indonéský prezident Sukarno i předsedové vlád z Indie (Džaváharlál Néhrú) nebo Egypta (Gamal Abdel Násir). Dorazil i čínský premiér Čou En-laj, který jen díky změně svých plánů na poslední chvíli o vlásek unikl výbuchu bomby na palubě letadla, kterým měl do Indonésie přiletět.
Stroj Kashmir Princess se zřítil 11. dubna u ostrovů Natuna. Při havárii zahynulo osm členů čínské delegace, zástupce Vietnamu a dva reportéři z Rakouska a Polska. Tragédii přežili pouze tři členové posádky. Podle hongkongské policie bombu nastražil uklízeč pracující na tamním letišti, kterého naverboval Kuomintang. Pachatele se však nepodařilo nikdy dopadnout.
Smysl konference vytyčil ve svém zahajovacím projevu samotný hostitel: „Nechceme být ani Východem, ani Západem. Chceme stát na vlastních nohou, pod vlastním nebem – za svobodu, za mír, za bratrství všech národů.“ Bandungem zněla slova o nezávislosti, rovnosti národů a odporu vůči jakékoli formě nadvlády. Řečníci slibovali nový svět – spravedlivější, rovnější, osvobozený od imperiálních pout.
Tyto proklamace však záhy narazily na realitu. Iluzí byla již samotná jednota účastníků setkání. Mezi státy existovaly obrovské rozdíly a za zdánlivě společnou fasádou doutnalo pnutí. Vzájemná verbální solidarita tak byla spíš rétorickým rámcem než reálnou politickou proklamací. Některé země, jako Indie či Egypt, v bipolárním světě studené války usilovaly o skutečnou neutralitu, jiné, například Pákistán, byly již faktickými spojenci Západu.
V Bandungu se tak pod jednou střechou sešli zástupci demokratické Indie i autoritářské Číny, muslimský Egypt s buddhistickou Barmou, jiné země koketovaly s komunismem.
Konference vyzývala k nevměšování a respektování suverenity, ale mnohé zúčastněné země záhy samy zasahovaly do záležitostí sousedů nebo potlačovaly vnitřní opozici. Vzletná slova o svobodě a nezávislosti se tak rychle střetla s realitou mocenských zájmů. Navíc nově vzniklé státy brzy zjistily, že v bipolárním světě studené války je nezúčastněnost spíše luxusem než reálnou možností. Ekonomické i vojenské potřeby je donutily navazovat spojenectví, hledat podporu a ustupovat ze svých zásad. A tak se nezávislost měnila v jiný druh závislosti – na USA, na SSSR, později na Mezinárodním měnovém fondu, Světové bance nebo v novějších časech na čínských investicích.
Na rozdíl od jiných velkých mezinárodních summitů nepřinesla konference v Bandungu žádné závazné dohody, konkrétní programy spolupráce ani stálé instituce. Hlavním výsledkem se stalo přijetí společného prohlášení známého jako Deset principů Bandungu, které vycházelo z Charty OSN a volalo po respektu k lidským právům, národní suverenitě, nevměšování a mírovém řešení sporů. Přesto Bandung zůstává symbolem, byť možná více snu než reality. Konference inspirovala vznik Hnutí nezúčastněných zemí, které se zrodilo v roce 1961 v Bělehradě a v šedesátých letech hrálo významnou roli na mezinárodní scéně, zejména v OSN.
Setkání v Bandungu také připomnělo, že svět není jen arénou velmocí, a tak se k jeho odkazu i dnes vracejí země, které usilují o větší nezávislost na tradičních centrech moci. Původního idealistického ducha konference se však zatím nikomu vzkřísit nepodařilo, přestože současné geopolitické rozložení vede některé státy k úvahám, zda není čas oživit myšlenky, které zazněly v roce 1955.
Indonésie se pokouší profilovat jako hlas „globálního Jihu“ – tedy skupiny rozvojových zemí, které chtějí větší slovo ve světové politice. Podobné hlasy zaznívají i z Afriky a Latinské Ameriky. Jihoafrická republika nebo Brazílie zdůrazňují potřebu nového Bandungu, spravedlivějšího mezinárodního systému, kde nebude dominovat jen pár mocností. Zatímco v roce 1955 šlo především o odpor proti přímému koloniálnímu panství, dnes jde spíše o přístup k technologiím, investicím nebo vzdělání.
Na ducha Bandungu jako na alternativu k dominanci Západu se v současnosti odvolává i uskupení BRICS+, které zdůrazňuje, že současné mezinárodní instituce odrážejí mocenské poměry vycházející z minulého století. Během summitu v Jihoafrické republice v roce 2023 tamní prezident Cyril Ramaphosa přímo vzdal hold Bandungu jako „momentu, kdy se svět poprvé dozvěděl, že i chudí a utlačovaní mají hlas.“
Ale stejně jako bandungská konference je i BRICS ideově a ekonomicky rozmanitý a spojuje velice odlišné státy – například monarchistickou Saúdskou Arábii i komunistickou Čínu – z nichž některé mají mezi sebou napjaté vztahy. A tak i po sedmdesáti letech platí, že je složité najít formy spolupráce v prostředí, kde každý sleduje své vlastní zájmy.
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii