Pekingská opera a tradiční čínská opera

Pekingská opera a tradiční čínská opera
23 / 7 / 2020 Martin Kváča

Pekingská opera, jejíž kořeny sahají do období vlády mandžuské dynastie Čching (1644 – 1911), syntéza hudby, tance, akrobacie, literatury a grafického umění, již několik staletí úspěšně kraluje na domácích a zahraničních pódiích. Čtyři charakterové typy bývají hlavními postavami těchto vzrušujících představení: šeng, tan, ťingčchou. Šeng 生 obvykle charakterizuje postavu pozitivní – starého muže, kterého bezpečně poznáte podle dlouhé, bílé bradky, nebo mladého muže bez vousů či vojenské postavy různých armádních hodností. Tan 旦 bývají ženské role. Ťing 净 představují hrdiny, dobrodruhy, dokonce i bandity; to jsou bez výjimky role mužské. A nakonec čchou 丑 : to jsou klauni, pokud reprezentují pozitivní vlastnosti, nebo bídáci, když záporné.

Tradiční čínská opera si-čchü (xiqu 戏曲), tradiční forma čínského divadla, jež používá hudbu a tanec společně s dalšími prvky jako jsou literatura, výtvarné umění, akrobacie či bojová umění, spatřila světlo světa celkem nedávno. Ještě ve dvanáctém století se o čínské opeře v dnešním slova smyslu nedá hovořit. Během několika následujících století postupně nabírala svoji současnou podobu a stylizaci, která se standardizovala a formalizovala.

 

Opera se ve vysoké míře opírá o divákovu představivost: jednoduchá scéna a jen několik rekvizit. To a nic víc má herec a divák k dispozici, aby vznikl bohatý příběh s mnoha scénami a výjevy: jízda na koni, slézání hor, plavba lodí, či jen pouhé otvírání a zavírání dveří, to vše probíhá v divákově fantazii díky gestům, grimasám a pečlivě promyšleným a ustáleným pohybům herců.

 

V současné době lze hovořit asi o tři sta šedesáti druzích různých čínských oper, jež si každá jediná vytvořily svůj kolorit, své osobité hudební vyjádření, založené na místních dialektech a místní lidové hudbě. Za nejstarší se pak tradičně považuje kchun-čchü (kunqu 昆曲), jejíž historie sahá snad až do čtrnáctého století, období dynastie Ming (1368 – 1644). Ta byla v roce 2001 zapsána na Seznam kulturního dědictví UNESCO.

 

Pekingská opera ťing-ťü (jingju 京剧), nejznámější forma čínské opery, má příznivce a fanoušky po celé zemi a je považována za esenci čínské kultury. Tradičně se jí říká národní opera kuo-ťü (guoju 国剧), zatímco ty další nesou přídomek oper místních ti-fang si (difang xi 地方戏). To však nezmenšuje jejich význam: relativně nedávný statistický průzkum (2008) hovoří o tisíci devíti stech sedmnácti souborech čínských místních oper a o sto šestnácti souborech Pekingské opery. Na seznam čínského kulturního dědictví pak v posledních letech bylo připsáno více než sto třicet typů oper místních.

 

Pekingská opera je hlavní odnoží tradiční čínské opery. Její historie není zas tak dlouhá. Teprve před dvěma sty lety dvě tradiční opery z oblastí An-chuej či Chu-pej (rovněž názvy dnešních provincií) vstoupily jedna po druhé na prkna pekingských tržišť a bazarů. Tyto dva útvary pak v „sobě našly zalíbení“ a postupně se začaly ovlivňovat a navzájem obohacovat. Styly, způsob hraní a hudba se navzájem mísily. Rovněž se nechaly ovlivnit i pekingskou mentalitou a atmosférou, aby pak nakonec daly vzniknout útvaru par-excellence: Pekingské opeře, jež začala být v Číně populární ke konci devatenáctého století. V současnosti hrají Pekingskou operu umělecké soubory napříč celou Čínou, což může vysvětlovat i její všeobecnou oblíbenost.

 

V repertoáru Pekingské opery se nachází kolem třech tisíc osmi set her. Ty, které se hrají i v dnešní době – má jich být přes osmnáct set – se mohou dělit do několika základních skupin. Jsou to hry tradiční, dále hry historické – v mnoha případech přepsané a modernizované – a nakonec hry moderní. Většina z nich se pak nechává inspirovat tradičními a vlastně klasickými Příběhy tří říší (rovněž historické období 220 n. l. – 280 n. l. po pádu dynastie Chan, 206 př. n. l. – 220 n. l.), jejichž četné epizody spojené s konkrétními historickými postavami, široce známé díky lidovým vypravěčům, spojil do rozsáhlého prozaického vyprávění pravděpodobně Luo Kuang-čung ve 14. století.

 

Dalším zdrojem inspirace je fantastický román Cesta na Západ, zpracovaný Wu Čcheng-enem (1500 – 1582). Román je sbírkou tradovaných vyprávění o cestě tchangského mnicha Süan-canga za posvátnými buddhistickými texty do Pakistánu, Indie, Nepálu a Bangladéše v prvé polovině sedmého století. Na cestě ho doprovází průvodci obdaření neobyčejnými vlastnostmi, jako jsou Opičí král Sun Wu-kchung, Čuník a Písečný mnich.

 

Barvy hlasu i masky

Jak už bylo řečeno, i Pekingská opera, stejně jako tradiční čínská opera, pracuje s virtuálním světem, světem náznaků: většina pohybů a akcí je pouze nadhozena, jakoby nakousnuta. Pekingská opera je rovněž ceněna pro svou integraci, tedy sloučení zpěvu, recitace, hereckých výkonůbojových scén, tedy jak se čínsky říká: čchang nien cuo ta (chang nian zuo da 唱念做打). Rovněž pracuje s maskami vyjadřujícími a reprezentujícími různé postavy, charaktery, ať kladné či záporné.

 

I barvy tu hrají svou podstatnou roli. Červená znamená odvahu, čest a oddanost. Černá vyjadřuje pevnost, rovněž moc a vážnost. Bílá prohnanost, vychytralost, protřelost až vykutálenost. A modrá divokost, vášeň až surovost. Tvrdí se, že se masky původně používaly během obětních ritů a až později, tedy od dob Sungů (960 – 1279) a mongolské dynastie Jüan (1271 – 1368), se postupně začaly objevovat i během hudebních představení. Masky se mají používat snad také proto, aby vznikl patřičný distanc mezi divákem a hercem, aby se divák nestal obětí vidiny či přeludu, že je snad součástí příběhu, a děj si tak mohl bez obav užít a vychutnat.

 

Fanoušci jako fenomén

Hlavním aktérem oper, nejdůležitější osobou těchto inscenací, pak bývá bubeník, který je svým způsobem dirigentem celého představení. Udává rytmus a tempo ostatním hudebníkům – hrajícím na nástroje bicí, strunné a dechové –, ale rovněž zpěvákům-hercům.

Pekingská opera se může pochlubit jedním zvláštním fenoménem a tím jsou její fanoušci. Nejen, že jsou častými návštěvníky představení profesionálů, ale, a to především, jsou sami amatérskými herci-zpěváky. V mnoha případech jsou tito ochotníci vedeni profesionálními aktéry a nezřídka jsou jejich výkony rovny těm profesionálním. Číňané těmto nadšencům říkají pchiao-jou (piaoyou 票友), což doslova zní jako: „ticket friends“, „vstupenkoví kamarádi“, ale tato přezdívka se traduje už někdy od časů mandžuských povolení ke shromažďování a veřejné zpěvohře snad ještě v 17. století.

 

Kolem opery se tak točí profesionálové, jejich nadšení amatérští žáci, ochotníci, pchiao-jou a nakonec, kruh nejširší, který tvoří klasičtí fanoušci. Nebývá výjimkou, že profesionálové a amatéři hrají společně, a že se výjimeční amatéři stávají profesionály.

 

Kam za operou?

Pokud někdy zavítáte do Pekingu, a chtěli byste vidět „pchiao-jou“ v akci, nechte se svézt do Chrámu Země, jenž se nachází v parku stejnojmenného názvu: Ti-tchan kung-jüan (Titan gongyuan 地坛公园). Tam, v západní části komplexu, především během volných dnů či o víkendech, můžete tyto nadšence zahlédnout, jak pilně nacvičují své role.

 

Pekingská opera má pochopitelně i svou Síň slávy, a bylo by vhodné zmínit alespoň jednoho významného protagonistu, jímž bezpochyby je Mej Lan-fang (Mei Lanfang 梅兰芳). V jeho případě ale nejde o síň virtuální, ale skutečnou, neboť v současné době lze navštívit Mej Lan-fang Ta-ťü-jüan, Velké divadlo honosící se Mej Lan-fangovým jménem.

 

I český divák se může setkat s excelentními ukázkami Tradiční čínské opery, či Pekingské opery, aniž by musel cestovat do Číny. V současnosti to jsou především Čínské oslavy nového roku, každoročně konané například v pražském Kongresovém centru, či představení v letech nedávných, kdy jsme na stejném místě mohli obdivovat čínské tradiční umění performerů z Šen-jün.

 

Čínská operaPekingská opera jsou osobitými uměleckými útvary, ale ne hned napoprvé je divák schopen je plně ocenit. Jako laici však pro příště budeme alespoň schopni rozeznat čtyři hlavní charaktery, interpretovat barvy, sledovat bubeníka, zda je opravdu dirigentem a řídí celé představení, či jen s otevřenými ústy a s nepochopením sledovat změny masek hlavních hrdinů přímo na jevišti, a to nesčíslněkrát za sebou!

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog