Palace Hotel Tokyo: gastronomické nebe s výhledem na císařský palác
Jako občasný přispěvatel gastro koutku Asiaskopu jsem nemohl – a přiznávám se, že ne bez jisté zvědavosti – odmítnout s několika přáteli večeři v Palace Hotelu v Tokiu. Tento impresivní pětihvězdičkový hotel ve čtvrti Marunouchi se více než zaslouženě honosí třemi Michelinskými klíči a má v Tokiu číslo popisné 111 (císařský palác v těsném sousedství není číslován) a apartmán v něm na jednu noc vyjde až na téměř čtyři tisíce dolarů (v čase kvetoucích sakur i dvojnásobek). Jaké gastronomické nebe nás tedy očekává v hotelové restauraci Wadakura, do které se běžný smrtelník dostane možná tak jednou za život, pokud vůbec?
Již příjezd taxíkem nás ubezpečil, že hotel se nachází hned naproti hradbám zahrad císařského paláce. Hned se nás ujal uniformovaný personál a nasměroval nás velkolepými interiéry přímo do prostor restaurace. Estetika výzdoby prostor vkusně vycházela z domácí japonské tradice. Hned by zde mohli točit dalšího Johna Wicka, tedy pokud by měli desetinásobný rozpočet. Obsluhující dívky byly oděny do kimon a jejich obsluha byla, jak je v říši vycházejícího slunce zvykem, naprosto dokonalá.
Chambre séparée byl tak akorát k pohodlnému živobytí naší šestičlenné skupinky a představoval dostatek soukromí i pěkný výhled na císařský palác.
Pětidruhovové sašimi nadpozemské úrovně
Předkrm se zeleninkou a olihničkou byl následován pětidruhovým sašimi – plátky syrových ryb nadpozemské úrovně. Netřeba zdůrazňovat, že plating a použitá keramika představovaly absolutní špičku možného, ostatně jíme i očima. V mém případě to většinou nestihnu, napřed jím a potom se dívám.
Následovala černá treska pečená na sladké miso pastě – vzpomínka na ni při psaní těchto řádků ve mně probouzí silný Pavlovův reflex.
Tempura a wagyjú s rodokmenem
Další chod – tempura – má evropský původ. Do Japonska se dostala s Portugalci po roce 1549 a velmi rychle zde zdomácněla. V tomto případě šlo o zeleninku a krevety s rybou.
Následující chod vyvážil plody moře nádhernou hovězí svíčkovou z Macusaky (prefektura Mie), což je vedle Kóbe a Ómi jeden ze tří producentů nejkvalitnějšího wagyjú v Japonsku. Každý kus tohoto černého skotu má svou identitu a životopis od kolébky do pomyslného hrobu v útrobách nadšených jedlíků – jde tedy vpravdě o wagyjú s rodokmenem. Ten můj kousek mohl mít alespoň posmrtnou útěchu, že se podílel na gastronomické osvětě laskavých čtenářů Asiaskopu. Wagyjú bylo prorostlé tak akorát do stavu nejvyšší dokonalosti; rozhodně nepatřím mezi kverulanty vnímající ho jako příliš tučné.
Suši, misoširu a saké za 800 eur
Co by byla japonská kuchyně bez suši? Rozhodně rýžové rolky a má oblíbená polévka misoširu nemohly scházet, vše v Rolls-Royce úrovni.
A na konec dezert vhodně reflektující právě probíhající období kvetoucích sakur. Sezónnost je ostatně prvek, který má japonská top-endová gastronomie společný s tradiční poezií waka. Zapíjeli jsme zeleným čajem rjokuča, ke kterému jsme všichni přirozeně inklinovali, a saké, ke kterému jsme inklinovali neméně.
První saké nám dorazilo jako welcome drink na ploché lakované mističce s motivem vln, což bylo velice pěkné. Potom náš laskavý hostitel objednal láhev svého oblíbeného saké Yume no masayume, překládaného do angličtiny jako „Dreams come true". Džunmai daigindžó – tedy z rýže bez přidávaného alkoholu a z velké míry oloupaného zrna. Určitě jedno z nejlepších saké (správně nihonšú), co jsem kdy pil, i když cena 800 eur za láhev patřičně reflektovala exkluzivitu místa akvizice.
Sunrise od roku 1963 a odsolovací technologie
Po skvělé večeři jsme doladili dokonalost okamžiku několika signature cocktaily, konkrétně Sunrise, který se v hotelu podává již od roku 1963 a mezi jehož ctitele náležel i Sean Connery. Drink ve stylu sloe gin sour obsahuje tequilu, likér chartreuse jaune a koktejlovou limetku.
Límec soli na horním okraji sklenky nebyl původně můj šálek čaje a sladká třešinka na dně představovala sladkou odměnu za pokoření další sklenky signaturního drinku. Sám si pamatuji čtyři kousky. Říká se, že Sunrise působí na první dojem odporně, ale na druhý si ho zamilujete – což mohu potvrdit, obzvláště když jsem objevil odsolovací technologii pro okraj sklenky. Jako velmi příležitostný pijan jsem navíc alkoholy ve štědrém poměru zapíjel čajem (v tomto případě oolongem), což způsobilo, že ohnivá voda přinesla radost a nikoliv utrpení, a to hovoříme i o následujícím dni.
30 000 jenů za dokonalost
Shrnutě řečeno – večeře v Palace Hotelu byla i s následující pijatikou senzační zkušeností. Cena za jídlo, 30 000 jenů na osobu, byla vzhledem k dokonalé kvalitě všeho překvapivě příznivá; již jsem konzumoval (v tuzemsku) navoněnou bídu v mnohem vyšších cenových relacích. Drinky samozřejmě cenově zamíchaly kartami.
Rozhodně doporučuji. Vyšší úroveň japonské gastronomie jsem samozřejmě nezažil. Totožnou překvapivě ano, například kaiseki ryori ve čtvrti Gion – ale to je jiný příběh. Na komplexnosti prožitku v Palace Hotelu se podílel i génius loci, dokonalost obsluhy a další položky, činící z návštěvy této legendy krásný a obzvlášť zářivý kamínek do mozaiky poznávání dálněvýchodní gastronomie.
Jakub Zeman, japanolog
Foto: hotelmanagement.com