Ohlédnutí za Hedvábnou cestou Vladimíra Liščáka

Vladimír Liščák se narodil 9. února 1954 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Praze-Vysočanech pracoval sedm let v podniku zahraničního obchodu Centrotex v Praze, který se specializoval na import bavlny do Československa. Mezi roky 1979–1984 studoval obor orientalistika-sinologie na katedře věd o zemích Asie a Afriky filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde se již během studia profiloval jako badatel se širokým historickým rozhledem a výjimečnou jazykovou erudicí.

Absolvoval diplomovou prací o povstání „boxerů“ a následně pak v roce 1985 získal i titul PhDr. Do roku 1987 byl na katedře zaměstnán jako odborný pracovník, přitom se mu mezi roky 1985 a 1986 podařilo uskutečnit studijní pobyt na prestižní Futanské univerzitě v Šanghaji, kde se zaměřil především na studium starých čínských dějin. Své znalosti v této oblasti pak organicky vtělil do svého autorského podílu na Pečírkových Dějinách pravěku a starověku II (SPN 1989), které do současnosti velmi dobře znají nejen studenti historie.

V roce 1987 nastoupil interní aspiranturu na Ústavu pro etnologii a folkloristiku Československé akademie věd, kde se zejména zaměřil na studium národností jižní Číny, a o tři roky později obhájil práci na téma Miaoská alba jako etnografický pramen.

Jeho profesní dráha byla nicméně pevně spojena především s Orientálním ústavem Akademie věd České republiky, kde působil od roku 1991 (z důvodu reorganizace tohoto pracoviště s krátkým přerušením mezi dubnem a prosincem 1993) a v letech 1995–2013 pak vedl oddělení Východní Asie.

Významný byl také jeho přínos v roce 1997 pro vznik moderního loga OÚ AV ČR, kterým se stal z jeho podnětu velbloud: „Vyobrazení bylo původně realistické, teprve před osmi lety se změnilo na origami, snad aby lépe reprezentovalo ty oblasti Asie, kde velbloudi nejsou. Zdá se, že náš velbloud, jak trpělivé a houževnaté zvíře to je, tuto částečnou metamorfózu ustál bez úhony“.

Nesmazatelnou stopu v našem oboru zanechal nejen svou vědeckou prací, ale také jako pedagog na Univerzitě Karlově i Masarykově univerzitě: byl znám jako učitel, který dokázal inspirovat zájem studentů i o čínské dějiny. Od roku 1991 byl rovněž členem předsednictva Česko-čínské společnosti, kde se především zasloužil o vznik a fungování časopisu Fénix (2000–2021), když dlouhodobě udržoval jeho kontinuitu a kvalitu jako platformy pro kulturní a odborné texty o Číně. Domnívám se, že zejména díky němu časopis sloužil nejen členům společnosti, ale i širší neakademické veřejnosti jako pomyslný most, který spojoval čínská s českými kulturně-historickými tématy.

Odborně se věnoval především dějinám Číny, kulturním kontaktům na hedvábné stezce, středověkým misiím i dějinám křesťanství v Číně, tématům, která dokázal zpracovávat s neobyčejnou šíří i hloubkou. Je tak autorem řady publikací, mezi něž patří mimo jiné i Františkánské misie v Číně (Academia 2015), Bratr Odorik a jeho zpráva o východních krajích světa: styky Evropy a mongolské Číny ve 13. a 14.  století (Academia 2019, 11. prosince 2020 na jejím základě získal titul DSc.), Putování po Hedvábné cestě: cesta staletími mezi Čínou a Evropou (Academia 2023) či monumentální práce o konfesním střetávání Mezi tolerancí a intolerancí: první dvě století novověkých katolických misií v Číně (Academia 2017). Jeho knihy se vyznačují nejen odbornou precizností, ale i čtivostí a smyslem pro detail, které společně pomáhají historické vědě stát se opět jednou z pokladnic moudrosti světové civilizace.

Zvláštní pozornost zasluhuje z mé perspektivy lingvisty jeho přínos studiu exonym a geografického názvosloví. Od roku 2001 byl členem Názvoslovné komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, od roku 2010 jako její předseda. Podílel se tak na přípravě většiny českých standardizačních dokumentů týkajících se zeměpisných jmen a jeho práce v této oblasti byla respektována i v mezinárodním kontextu. Jeho kolegové vzpomínají, že k této disciplíně přistupoval s přesností filologa a zápalem člověka fascinovaného tím, jak jednotlivá jména odrážejí kulturní a historické vrstvy světa.

Vyzrálá badatelská osobnost V. Liščáka byla mimořádně široká: spojoval hlubokou znalost čínských pramenů s ochotou diskutovat o svých názorech, věnovat se veřejným přednáškám či komentovat aktuální dění spojené s Asií. V rozhovorech často zdůrazňoval význam kulturního porozumění a varoval před zjednodušováním vztahu mezi Východem a Západem. Jeho vystupování vždy neslo pečeť člověka, který rozuměl kontextu, ale uměl jej přenášet i mimo akademickou obec.

S Vladimírem jsme se dlouho míjeli: zatímco on z katedry odešel, já jsem na ni rok po jeho odchodu nastoupil. V době jeho krátkého návratu na nyní již Ústav Dálného východu jsem dokončoval diplomovou práci a na katedru jsem tak již příliš často nedocházel. Navíc poté, co byl Orientální ústav odsunut z malebných prostor za Karlovým mostem na periférii, jsem do něj zavítal jen velmi zřídka: metro na Ládví tenkrát ještě nejezdilo a cesta z Větrníku tak trvala bezmála hodinu. V roce 1994 jsem se pak natrvalo přesunul do Olomouce, takže i později jsme se potkávali spíše jen sporadicky, obvykle na Česko-slovenských sinologických konferencích a na recepcích organizovaných Velvyslanectvím ČLR v ČR, naposledy 9. února t. r.

Jak jsme se míjeli v prostoru a čase, nemíjeli jsme se odborně a profesně jsem do značné míry závislý na jeho úžasné přehledové monografii Konfuciánství od počátků do současnosti: dějiny – pojmy – osobnosti (Academia 2013). Naposledy jsme společně pracovali na jeho příspěvku „Konfucius a Západ v 16.–18. století“ do připravované antologie Základní texty východních náboženství V: Konfucianismus (Argo). Neméně významnou příručkou jsou však pro mě i jeho Státy a území světa (Libri 2009). Mám s ním ale spojenu i jednu bibliofilskou vzpomínku: jedná se o jeho překlad části 105. svazku S’-ma Čchienových Zápisků historika, biografii lékaře Pien-čchüe, který vydal vlastním nákladem a rozdal bez nároku na „honorář“ svým přátelům a známým…

Odchod Vladimíra Liščáka z našeho světa není ztrátou pouze pro českou sinologii, ale i pro akademickou obec jako celek. Odešel badatel s mimořádným rozhledem, učitel, který dokázal inspirovat, a kolega, jenž svou práci chápal jako poslání. Věřím nicméně, že jeho knihy budou jeho hlasem promlouvat ke čtenáři i nadále.

Čest jeho památce.

David Uher, sinolog, lingvista a profesor UPOL

Titulní fotografie: Akademie věd ČR