Naše kultura může v Číně pomoci víc, než si myslíme, píše diplomat Martin Hošek

Začalo to tak, že si mě pan velvyslanec po mém příletu zavolal do kanceláře, podíval se na mě a rozhodl: „budete dělat kulturu“. Předtím jsem vystudoval sinologii, pracuji na ministerstvu zahraničí a dění v Číně pravidelně sleduji. Proto jsem předpokládal, že se budu věnovat čínské politické scéně a psát o ní domů pravidelné zprávy. To se mi nakonec vyplnilo a k tomu mi přibyla i lidskoprávní agenda.

 

Ale nejprve jsem dělal něco daleko vzrušujícího: sestavoval a následně realizoval plán kulturních akcí na každý rok. Celá tato pracovní zkušenost mi umožnila detailně se seznámit s tím, jak má ambasáda fungovat, ale především jsem poznal dnešní čínskou společnost, navázal kontakty se zajímavými lidmi a dozvěděl se, jak nás vnímají a co říkají na českou kulturu. Několikrát jsem si přitom sáhl i na dno, ale nelituji, naopak. Byla to cenná zkušenost, která by se měla dále rozvíjet.

 

Námětů a nabídek na pořádání kulturních akcí bylo mnoho. Hlavní podněty jsem dostával od našeho velvyslance, velkého milovníka a znalce umění, ale zároveň mě těšilo, když s něčím zajímavým přišli sami Číňané. Vážil jsem si jejich zájmu o naši kulturu, navíc pro mě tento zájem představoval minimálně naději na to, že během příprav a realizací akcí nebudu na všechno sám. Je nutné vidět, že pokud se výstavy nebo koncerty nekonaly na ambasádě, bylo potřeba zajistit kromě katalogů, pozvánek, letenek, ubytování především souhlas čínských úřadů, cenzorů, celníků a vyřešit logistiku, překlady a tak dále.

 

Vše se navíc díky specifickým čínským poměrům neustále měnilo, a tak bylo potřeba se naučit rychle rozhodovat, třídit a selektovat, protože jen pár nápadů z mnoha bylo reálné za těchto podmínek uskutečnit. Osobně nejraději vzpomínám na odvážné nápady, které se podařilo zakomponovat do složitého čínského prostředí. Zanechaly totiž hluboký umělecký dojem. Zároveň v sobě nesly skutečné poselství krásy, svobody i národní hrdosti. Nejprve uvedu pár příkladů.

 

V roce 2013 se v Pekingu a o rok později také v Šanghaji konaly dvě výstavy fotografií Jana Saudka. Kámen úrazu byl v tom, že erotické a některé až pornografické fotografie světově nejznámějšího žijícího českého fotografa nejsou vhodné pro čínské masy. Veřejné vnímání krásy je stále poněkud puritánské. V Čínské lidové republice totiž na rozdíl od Západu neproběhla na konci šedesátých let minulého století sexuální revoluce.

 

Místo toho, aby se mladí milovali, skandovali jméno předsedy Maa. Paradoxně se v Číně toto období zmaru označuje jako revoluce kulturní, aniž by přitom vznikla zásadní umělecká díla. Obě Saudkovy výstavy fotografií proto byly pokusem o otevřenější pohled na sexualitu, dokonale ilustrovanou na příkladu mistrova života a tvorby. Samotná jeho přítomnost totiž vyvolala velký zájem zejména u čínských intelektuálů, umělců, galeristů, odborné veřejnosti i novinářů.

 

Jméno Jana Saudka (vyslovované někdy jako Džan) překvapivě není u této skupiny neznámé. Někteří z nich byli ovlivněni Saudkovými fotografiemi již na začátku devadesátých let, kdy se poprvé dostaly do lidové Číny ze Spojených států. Někteří natolik, že žádali mistra, zda by si mohli nechat namalovat jeho typicky šedou sklepní zeď, před kterou vyfotografoval své nejznámější snímky, u nich doma. Mistr nesvolil, raději se během své druhé návštěvy v Číně počtvrté oženil.

 

První masovou akcí pro čínské publikum bylo vystoupení hudební skupiny Mňága a Žďorp na rockovém festivalu Strawberry, který se konal v Šanghaji a Pekingu v roce 2014, kdy Mňága nahrávala v Číně své album Made in China. Mladí lidé sice českým textům písní Petra Fialy nerozuměli, nicméně bylo vidět, že se jim Mňága líbí. Připomínalo mi to dobu devadesátých let, kdy v Pekingu panovala uvolněnější atmosféra a v oblasti populární hudby se přebíraly cizí vzory, zejména z Japonska, Hongkongu nebo Ameriky a tehdejší generace vše cizí doslova „hltala“.

 

Oproti tomu v roce 2014, dva roky po výměně nejvyššího čínského vedení, začalo citelně přituhovat. Podle nových nařízení se začaly uplatňovat domácí vzory a tradiční čínské hodnoty, což se posléze začalo projevovat i v kultuře. Srocené davy lidí na hudebních festivalech vyvolávaly obavy místních úřadů, a proto je postupně začaly rušit. Zároveň to bylo poprvé, kdy při zařizování hudebních vystoupení na festivalech začali organizátoři důsledně vyžadovat, aby všechny texty písní byly přeloženy do čínštiny a schváleny příslušným místním kulturním úřadem.

 

Už jenom při překladu valašského názvu kapely Mňága jsem trochu znervózněl, ale nakonec neprošla jen píseň Otčenáš. Podobný postup, který začal připomínat tzv. přehrávky během normalizace v ČSSR, následoval i při vystoupení skupiny Čechomor v šanghajském rockovém klubu Shimao. Tam byla alespoň možnost přeložené texty původně pro cenzuru během vystoupení Čechomoru promítat na jevišti, aby i čínské publikum mělo možnost vědět, o čem zpívají. Hezky se podařilo přeložit název kapely Už jsme doma jako Hui jia le.

 

Stejnou proceduru schvalování musela podstoupit výstava Art From the Heart, která se uskutečnila v šanghajské městské galerii moderního umění Power Station of Art, bývalé tepelné elektrárně na břehu řeky Huangpu. Na jaře roku 2015 tam v rámci Českých dnů vystavovalo šestnáct českých umělců. I přes očekávanou technickou, administrativní a logistickou náročnost celého projektu, to byla unikátní nabídka českého současného výtvarného umění, zahrnující jak díla známých mistrů, tak vynikající výtvory autorů střední a mladší generace[1].

 

Variace formy, jednotlivé náměty i nevšední výstavní prostor, dávaly celému projektu vibraci a napětí. Jednotícím prvkem a červenou nití všech elementů výstavy byla jejich ryzost a opravdovost. Vystavená díla vznikala z hlubokého vnitřního pocitu, z vnitřního přesvědčení. A právě v tom byla jejich síla, kterou vnímali i čínští návštěvníci a milovníci umění. Za tři měsíce výstavu zhlédlo na dvě stě čtyřicet tisíc návštěvníků. Cenzurou neprošel jen Švankmajerův film Konec stalinismu v Čechách.

 

Dělaly se také akce komorní. Rád vzpomínám na literaturu a překlady. V polovině roku 2014 za mnou přišli zaměstnanci nakladatelství Sedmého listopadu s nabídkou uspořádat společnou akci u příležitosti stého výročí narozenin Bohumila Hrabala.  Zmiňované nakladatelství už od 90. let minulého století vydává v Číně Hrabalovy povídky, které do čínštiny velmi bravurně přeložila paní Yang Leyün.

 

Domluvili jsme se, že do Pekingu pozvu bývalé Hrabalovy přátele a spolupracovníky, výrazné tvůrčí osobnosti, které se odkazem jeho díla i života dlouhodobě zabývají. Ti[2] pak k tomuto jubileu připravili soubor uměleckých a vzdělávacích přednášek, včetně výstavy fotografií, rukopisů, strojopisů, ilustrací, knižních obálek a dalších dokumentů, obsahující základní fakta o geoprostoru, společenských událostech, autorových životních osudech, místech a osobách, které zásadně ovlivnily jeho osobní i uměleckou cestu.

 

Na zmiňovanou přednášku přišlo jenom v Pekingu několik desítek čínských čtenářů a fandů Bohumila Hrabala – pravých znalců jeho díla. Byl to milý důkaz toho, že i hrabalovská poetika, zejména jeho dlouhá souvětí, jsou přeložitelná do tak exotického jazyka jako je čínština, díky čemuž si našla své čtenáře i v této zemi s podobnou zkušeností.

 

Že míň někdy znamená víc, jsem si uvědomil, když za mnou přišli pořadatelé hudebního festivalu v Shenzhenu s tím, že po vystoupení Emila Viklického a Ivy Bittové chtějí opravdu něco alternativního a rovnou si řekli o koncert undergroundové kapely the Plastic People of the Universe. Moje první otázka tehdy byla: „a kdo by na ně přišel?“, načež se mi dostalo ujištění, že v každém větším městě je navzájem propojených několik pravých čínských „mániček“, které spolu komunikují přes sociální sítě, a tak zaručeně na koncert přijedou. Ve finále to může být až několik stovek lidí.  Skoro jako za socialismu u nás.

 

Byl jsem pro a slíbil podporu. Zapálení čínských organizátorů pro Plastiky bylo veliké, nechtěl jsem jim kazit radost, ale základní otázky pro uzavření smlouvy jsme nemohli vyřešit. Například co se stane, když nedostanou vízum jako bývalí odpůrci režimu a koncert se neuskuteční, kdo ponese náklady? Výše honoráře a další. Plastici pak na nabídku kývli, bohužel organizátoři se nakonec koncertu zalekli. Opravdu už začalo přituhovat a riziko pro ně bylo příliš vysoké. Přes všechna úskalí se koncert Plastiků nakonec podařilo uskutečnit letos v šanghajské Power Station of Art.

 

Závěrem

Propagovat českou kulturu v Číně má určitě smysl, už jen z toho důvodu, že Číňané o České republice ví, jen nás dnes vnímají spíše rozporuplně. Pro některé jsme příliš malí, aby nás brali vážně, nebo se nás dokonce snažili pochopit. Více vzdělaní zase obdivují, kolik že tak malá země dokázala za svou krátkou historii vyprodukovat umělecky nadaných lidí. Pro desítky nonkonformistů, přemýšlejících, milovníků umění i disidentů jsou velkou inspirací naši umělci, kteří přežili v době stalinismu, pražského jara a normalizace, aniž by se zaprodali.

 

Miliony čínských dětí i dospělých mají rádi krtečka, protože poselství této animované postavičky je pro ně srozumitelné a univerzální. Další chápou kulturu jako nástroj politiky a vyčítají nám, proč jsme se rozdělili nebo proč jsme se vydali na cestu demokracie. Intelektuální kruhy zase fascinuje Kafka a ještě více příběh Václava Havla. Nejraději mají ten, jak putoval z vězení rovnou do prezidentského úřadu. Oficiální místa ho zase ignorují.

 

V poslední době od obyčejných Číňanů spíše slýchávám jméno prezidenta Miloše Zemana. Je to proto, že do Číny jezdí často a objevuje se v místních sdělovacích prostředcích po boku čínského prezidenta.

 

Zkrátka, za nevyjasněný pohled na nás si do určité míry můžeme sami. Zatímco podpora českých ekonomických zájmů roste, v oblasti kultury přinejmenším stále chybí ucelenější koncepce. Tady by se například mohla uplatnit podpora lidských práv nezávisle na případné změně naší zahraniční politiky. Proto by v Číně mělo vzniknout samostatné české kulturní centrum, které by, na rozdíl od kulturních akcí pořádaných velvyslanectvím, mohlo vystupovat více neformálně, a přitom by mělo stále na výběr.

 

Také v Číně má kultura více podob. Setkáme se tu s kulturou oficiální, tradiční, lidovou, socialistickou, komerční i ryzí, žijící si vlastním životem. České centrum by tak mělo možnost oslovovat větší spektrum lidí napříč čínskou společností a zároveň odolávat různým politickým tlakům. Naše současná vzájemná relace s Čínou si to vyžaduje.

 

 

Martin Hošek, sinolog a diplomat

 

[1] Josef Bolf, Pavel Brázda, Tomáš Císařovský, Jan Hísek, Veronika Holcová, Jan Knap, Vladimír Kokolia, Michal Machat, Alois Mikulka, Jakub Nepraš, Petr Nikl, Věra Nováková, Daniel Pitín, František Skála, Jakub Špaňhel, Jan Švankmajer a Josef Zlámal.

[2] Členy Sdružení SERPENS, kteří byli přítomni v Číně, jsou Tomáš Mazal, publicista, Hrabalův tajemník, znalec jeho díla a autor několika knih o Bohumilu Hrabalovi, mimo jiné jeho monografie o Hrabalovi vyšla i v Číně. Videotechnik Jan Čapek a Ivo Krobot, divadelní režisér a pedagog, autor mnoha divadelních scénářů a režií Hrabalových děl v České republice i v zahraničí.