Mezinárodní měnový fond znovu otevřel téma globálních nerovnováh

MMF tvrdí, že nerovnováhy se kumulovaly do Velké recese v roce 2008, kdy nebyly řádně vyřešeny a nyní opět rostou. Aktérů, tedy zemí s výraznými přebytky nebo deficity běžného účtu platební bilance, je mnoho, ale většina debaty se točila vlastně jen kolem oné velké dvojky – USA a Číny. Spojené státy jsou z hlediska deficitu běžného účtu dlouhodobě devizový dlužník, i když pozice jejich měny jim umožňuje praktikovat hospodářskou politiku, kterou by si nikdo jiný nemohl dovolit. Čína se stala výkonnou silně exportní ekonomikou se značnými výrobními a technologickými kapacitami.

Asymetrická kritika: Čína více než USA

Jak se dalo čekat, valná část debaty se točila kolem ekonomického modelu Číny. Je zajímavé, že podstatně méně byly kritizovány USA (dvojí deficity po dekády, extrémní nerovnost v kategorii vyspělých zemí, tendence k bublinám na finančním trhu a přenášeným nestabilitám atd.). Zřejmě proto, že jak uvedla i šéfka MMF Kristalina Georgieva, USA jsou hlavním akcionářem MMF s právem veta, které už dávno neodpovídá ekonomické realitě.

Kritika Číny se týkala nadměrného důrazu na exportní kapacity, kumulace značných exportních přebytků, nedostatečné spotřeby na tak velký trh (1,4 mld. bohatnoucích Číňanů), stále nevyřešených kostlivců na nemovitostním trhu atd. Názor, často zaznívající také na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, byl zopakován i zde: Čína je příliš velká na to, aby mohla táhnout růst z exportu. Zaplaťbůh, že v panelu, který byl dosti výrazně anglosaský, zazněly i disentní názory. Tedy, že podobné výtky směřovaly USA i vůči Německu a Japonsku, jen v jiném období a že by možná pomohlo, kdyby vůči americkému dolaru existovalo více substitutů (otázka je, jestli se to týká platebního prostředku, nebo uchovatele hodnoty).

Co Čína skutečně udělala

Vyváženější postoj vůči Číně by musel konstatovat, že Čína k „narovnání" svého modelu (na rozdíl od USA, o jejichž ekonomických fundamentech se diskutovalo minimálně) udělala opravdu hodně. Spotřeba domácností v Číně vzrostla, ale je otázka, jestli by bylo zdravé, aby dosahovala amerických téměř 70 % HDP.

Naštěstí došlo i na politické projevy, protože hospodářskou politiku, alespoň zatím, neurčuje umělá inteligence. Proč by se USA měly vzdávat svého privilegia v podobě hlavní internacionální měny, když je to jeden z jejich pilířů moci (hojně využívaný a také zneužívaný) při uvalování sankcí? Proč by Čína měla nutit své občany do snižování míry úspor, když se jedná o tradiční charakteristiku národů oblasti východní Asie?

Jakou motivaci mají obě země zmírňovat nerovnováhy, když jsou tak trochu jako jin a jang (a to nejen z hlediska věřitelské nebo dlužnické pozice, ale i například v důrazu na výrobu kontra na finanční svět)?

Svět jede ze setrvačnosti

Debata byla chvílemi tak odborně komplikovaná, že se v ní ztráceli i účastníci. Závěr, že Mezinárodní měnový fond je veřejný statek a je potřeba o něj pečovat (ergo dál financovat), se neukázal být dost přesvědčivým. Hlavní souhrn spočívá v tom, že žijeme ve světě, v němž řada zemí má velmi nevyváženou hospodářskou politiku a z pozice síly tím může destabilizovat celý svět.

Ochota k hledání cest kooperace je ve vypjaté situaci velmi malá. Náš svět jede ze setrvačnosti, přestože nové ekonomické, zahraničně-politické a bezpečnostní uspořádání by potřeboval jako sůl. Chybí politická odvaha, imaginace i kompetence. Budeme tak žít nadále ve světě velmi křehkém, se zvýšenou mírou rizika, v němž období relativního klidu budou protkávána obdobími krizí a destabilizace.

Ilona Švihlíková, ekonomka

Foto: Unsplash.com/Joy S