Lidská hloupost je všude stejná, Švejka si ve Vietnamu pochvalují, říká překladatelka Binh Slavická

Váš překlad Švejka není ve vietnamštině první. Proč bylo třeba překládat Haškovo dílo znovu?

V roce 1992 vyšel v Hanoji vietnamský překlad Švejka pod názvem Những cuộc phiêu lưu mới của Xvêch, anh lính chân thực. Jde o překlad z francouzštiny (Les nouvelles aventures du brave soldat Chvéïk), a navíc jen druhého dílu; přesto není v knize uvedeno, že jde pouze o část rozsáhlého románu.

 

Takže důvody, které vedly k novému překladu, jsou dva. Zaprvé fakt, že Švejk nebyl nikdy do vietnamštiny přeložen komplet, a za druhé přání vietnamských literárních odborníků, aby byl román přeložen přímo z češtiny. Když mě vietnamská literární kritička Nguyen Quyen, která Švejka přečetla v angličtině, oslovila, zda bych román nepřeložila, s potěšením jsem souhlasila. A Vítězslav Grepl, český velvyslanec ve Vietnamu, jenž má Švejka rád a velmi aktivně zde – spolu se svou manželkou Renatou – propaguje českou literaturu, věnoval projektu všestrannou péči. Kniha, tedy zatím první dva díly, vyšla s podporou českého ministerstva kultury. Díky vietnamským i českým sponzorům mohla být navíc opatřena původními barevnými ilustracemi Josefa Lady.

 

Česká a vietnamská kultura jsou dost odlišné, navíc Švejkovi je letos sto let. Jak ta vietnamská verze Švejka vypadá? Musela jste hodně aktualizovat, vysvětlovat?

Vietnamská verze Švejka je naprosto věrná originálu. Respektuji text a nezasahuji, neupravuji. Ovšem jsou místa, například slovní hříčky, specifický humor, přísloví nebo vztahy mezi postavami, kde jsem si musela vzít na pomoc to, co nabízejí vietnamština a vietnamské reálie. Maximálně jsem využila stylistické možnosti i prostředky, jako bohatou zásobu homonym, zvukomalebnou stránku tonálního jazyka nebo složitý systém osobních zájmen.

 

Švejkovi je sice sto let, ale až na častou přítomnost němčiny, českoněmeckých výrazů a hantýrky (což bylo dáno dobou) nebo zastaralých jazykových jevů (jako třeba onikání) je stylisticky velmi současný. Vůbec nic jsem nemusela aktualizovat, a ani jsem to neměla v úmyslu. Co jsem však považovala za žádoucí, bylo poskytnout čtenářům odpovídající kontext. Naštěstí vietnamské nakladatelství souhlasilo. Pro mě osobně byla příprava všech těch poznámek pod čarou velmi obohacujícím studiem.

 

Které pasáže vás v prvním a druhém dílu nejvíc potrápily?

Byla to hlavně vojenská hantýrka a českoněmecký slang. Náročné bylo i studium různých druhů psů nebo karetních her. A pak ty rozmanité nadávky! Hned na začátku práce jsem bojovala se zásadním problémem, který asi nikoho z českých čtenářů netrápil, a pravděpodobně by netrápil ani čtenáře překladů do většiny jiných jazyků – a to, že v knize není nikde naznačeno, kolik je Švejkovi let. A nejen jemu, i ostatním postavám. Nutně jsem to potřebovala vědět, aspoň rámcově, protože jinak bych nemohla dobře použít výše zmíněný složitý systém vietnamských osobních zájmen. Ten totiž, až na několik pravých zájmen, pracuje se substantivy, která označují příbuzenské vztahy.

Jaké jsou na Švejka reakce vietnamských čtenářů?

Dosavadní reakce čtenářů, včetně těch ze strany literární obce, hodnotí překlad jako velmi zdařilý. Vietnamci ve Švejkovi vidí lidovou postavu, která za svou maskou blba skrývá jistou chytrost. Někteří v něm spatřují podobnost s postavami šibalů a šašků z vietnamského lidového divadla, kde kromě dobrosrdečného humoru nechybí nikdy ani satira. Na sociálních sítích pak další čtenáři píší, že Švejka považují za literární dílo, které přitahuje svým přirozeným humorem, a taky za dílo silné antimilitaristické. Vždyť během několika desetiletí francouzské koloniální armády udělali Vietnamci podobnou zkušenost jako Češi v rámci Rakouska-Uherska. Jeden vietnamský docent literatury, který studoval na Univerzitě Karlově a sám byl voják za vietnamsko-americké války, považuje Švejka za velmi přitažlivou knihu právě pro její protiválečné poselství.

 

Při uvedení knihy jeden vietnamský literární kritik, spisovatel a překladatel řekl: „Máme velkou radost, že nadešel okamžik, kdy můžeme konečně uvítat dobrého vojáka Švejka ve Vietnamu.“ Prezentace knihy byla díky české ambasádě v Hanoji a vietnamskému nakladatelství velkolepá. Na facebookové stránce Czech Cultural Events in Vietnam se objevila česky psaná reakce jednoho čtenáře: „Poslušně hlásím, že si v Hanoji můžete dát ke snídani pho bo, pane Švejku!“ – Odpověď, napsaná také česky, zní: „A podívejte, jak vojáčkovi chutná!“ Vypadá to, že Švejk už je doma i ve Vietnamu.

 

Myslíte, že se může vietnamský čtenář bavit na stejných místech knihy jako ten český? Existuje nějaká univerzální komika, která je prostě srozumitelná kdekoli na světě?

Když jsem oznámila svým blízkým a známým, že jsem přijala nabídku přeložit Švejka do vietnamštiny, jejich první otázka byla, zda si myslím, že Vietnamci tomu románu budou rozumět. Že ten humor je ryze český. Já jsem si ale od počátku byla jistá, že mu rozumět budou. Jednak znám vietnamskou povahu, jednak jsem se osobně nad knihou velice bavila. Jsem překladatelka, ale prvořadě čtenářka, a to jak českého originálu, tak vietnamského překladu. Snažila jsem se proto vždycky převést text do vietnamštiny tak, aby se vietnamský čtenář, pokud možno, bavil stejně jako já – tedy přesně na místech, kde se baví český čtenář.

 

Netroufám si říct, že existuje univerzální komika, která je srozumitelná kdekoli na světě. Komika přece vypovídá o tom anebo onom národu a jeho kultuře rozdílně. Ale když se dívám na Švejka, mám dojem, že nakonec ano, že Haškův Švejk má univerzální humor. Lidská hloupost je všude stejná.

 

Píše se ve Vietnamu humoristická literatura?

Ano, ale v různé míře, záleží na době. Velmi silné konfuciánské myšlení zapříčinilo, že oficiální středověké vietnamské literatuře humor téměř chyběl, byl považovaný za cosi neslušného, nehodného velkých autorů. Ale pozor: existuje velké množství anonymních humoristických a satirických příběhů – údajně právě od konfuciánských učenců. A humor se objevoval rovněž v lidovém divadle, lidových písních a ve spoustě veselých příběhů. Od osmnáctého století se pak situace měnila, humor se objevil v tvorbě řady básníků, a od druhé poloviny devatenáctého století se postupně stal důležitým nástrojem boje proti negativním jevům ve společnosti. Zatím nepřekonatelné je však období 1930 až 1945, považované za léta rozkvětu vietnamské humoristické literatury.

 

Je z toho něco v překladu do češtiny?

Do češtiny bylo přeloženo několik textů. V sedmdesátých letech to byly povídky publikované v různých časopisech a sbírka Vietnamské povídky (Československý spisovatel, 1972, překlad Iva Zbořilová). Následovaly sbírka nejslavnější básnířky osmnáctého století Ho Xuan Huong O jeskyních, vějířích a jiných věcech tohoto světa (Dharma Gaia, 2007, Petr Komers), román Klikař  Vu Trong Phunga (Dokořán, 2016, Ondřej Slówik) a několik humoristických povídek dvou předních autorů Nguyen Cong Hoana a Nam Caa z let 1930 až 1945 v nejnovější sbírce Dvě hostiny (Karolinum, 2020, kolektiv vietnamistů).

 

O čem píše současný vietnamský spisovatel?

Pojem „současný“ je ve vietnamské literatuře často spojován s obdobím od roku 1986, kdy začaly v zemi reformy typu perestrojky. A témat je mnoho: na počátku to byl nový pohled na válečné roky, kritický pohled na těžké období po válce, na změny související s přechodem z centrálního řízení na tržní ekonomiku, na upadající morálku. Od konce milénia se pak témata výrazně mění, ke slovu přicházejí drogy, obchod s lidmi, homosexualita nebo vztah mezi povinností a vlastním štěstím jednotlivce. Silná je rovněž ženská tematika.

 

A o čem psal vietnamský spisovatel před stoletím?

To se vracíme do období, kdy se začala formovat moderní vietnamská literatura. Velkou kulturní změnou na počátku minulého století bylo zavedení zlatinizované vietnamštiny do školních osnov a posléze do literárního jazyka. Vietnamská společnost se měnila, vznikala nová města, rostla vrstva intelektuálů se západním vzděláním. Vzniklo velké množství novin a časopisů, do zlatinizované vietnamštiny byla přeložena významná díla zejména francouzských a čínských autorů. Pod vlivem francouzské literatury začali Vietnamci tvořit, a objevily se první romány a povídky. Díky časopisům a také lepší gramotnosti obyvatelstva se literatura dostala rychleji k lidem. Psalo se hlavně o svobodě a lásce jednotlivce. Kladl se velký důraz na „já“ před tradiční rodinou, svázanou podle konfuciánských norem. Po roce 1930 rostla vedle romantické literatury také literatura realistická, která kritizovala nespravedlnost vůči chudým, zvláště na venkově, a obecně kritizovala negativa ve společnosti. Po francouzské válce v roce 1954 se Vietnam rozdělil na Sever a Jih. Až do roku 1975, kdy se země znovu sjednotila, existovaly severovietnamská a jihovietnamská literatura. Témata té první byla jasná: válka proti Americe a budování socialismu. Ta druhá byla rozmanitější: jednak se navazovalo na předcházející dekády, jednak se psalo o válce, chudobě, upadlé morálce. A důležité byly nadále překlady, hlavně angloamerických autorů.

 

Dá se dneska někde ve Vietnamu studovat čeština?

Ano, dá se studovat na Univerzitě cizích jazyků, která spadá pod Vietnamskou národní univerzitu v Hanoji, a pak v různých jazykových centrech. V obou případech se jedná o placené kurzy, od začátečníků po mírně pokročilé. Vyučující jsou vietnamští absolventi českých škol.

 

Jaký mají Vietnamci obrázek o Češích? Je daný víc příbuznou zkušeností před rokem 1989, nebo tou odlišnou v posledních dekádách?

V bývalém Československu vystudovaly tisíce vietnamských studentů na vysokých a středních odborných školách. Všichni se naučili česky, víceméně poznali českou kulturu, navázali mnohá přátelství, někteří žijí ve smíšeném manželství. Dodnes na Čechy vzpomínají v dobrém. Po roce 1989 se ale zdejší vietnamská komunita začala proměňovat. Vyrůstá druhá generace, která se narodila tady, a vedle ní velké množství dětí, které se do České republiky dostaly v útlém věku. Navštěvují české školy a cítí se tu jako doma. Integrace se daří bez větších problémů, ale jde o generační záležitost různých sociálních skupin.

 

Jak jste se dostala do Česka vy?

Dostala jsem se do Československa v roce 1973 v rámci poválečné přátelské pomoci evropských zemí východního bloku nabídnuté Vietnamu. Po maturitě ve Vietnamu jsem udělala přijímací zkoušku na hanojskou lékařskou fakultu, kam jsem byla s velmi dobrým výsledkem přijata. Posléze jsem byla vybrána mezi studenty, které vysílal Vietnam do Evropy studovat. Před nástupem na školu jsme měli roční přípravu, šlo hlavně o výuku češtiny. Byla jsem sice přidělena na Stavební fakultu ČVUT a vystudovala jsem ji, ale už od osmdesátých let jsem pracovala jako externí lektorka vietnamštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1992 jsem nastoupila na plný úvazek a dnes ten obor na škole vedu.

 

Stojí za zmínku, že tu roční přípravu na ČVUT jsem absolvovala v Českých Budějovicích, takže jsem mohla řadu Švejkových románových míst poznat už tehdy. Aniž bych ovšem tušila, že téměř padesát let poté mi bude souzeno tu knihu přeložit do mé mateřštiny.

 

Jaký je dneska na Univerzitě Karlově zájem o vietnamistiku?

Vietnamistika v různých podobách existuje na škole už šedesát let, a za tu dobu fakulta vychovala řadu kvalitních vietnamistů: někteří pracují ve státní správě, v turismu, jiní jako tlumočníci a překladatelé. V současnosti spadáme pod Ústav asijských studií a nabízíme jednooborové i sdružené studium, které zahrnuje jazyk, dějiny, literaturu i kulturu. Zájem o vietnamistiku je kolísavý, záleží také na tom, zdali ten který rok obor otevřeme. Jsme malý obor, takže přijímáme do ročníku maximálně deset studentů. V poslední době se k nám hlásí i Vietnamci druhé generace z řad vietnamské komunity.

 

V češtině máme z vietnamské literatury k dispozici naprosté minimum. Pár titulů jste sice uvedla, ale i tak. Proč se nepřekládá?

Jednak není zájem ze strany nakladatelství, jednak se překladatelé dají spočítat na prstech jedné ruky. Až na výjimky se navíc nejedná o jejich hlavní zaměstnání. Vietnamština je exotický jazyk a její literární řeč je plná nástrah, ať jde o velmi bohatou zásobu synonymu a homonymu, o kulturní reálie, nebo o všudypřítomná přísloví a pořekadla. Práce překladatele tedy vyžaduje extrémní úsilí, které je velmi často nedostatečně honorované. Kdo překládá rád, tomu to nevadí, ale potenciálního překladatele tyhle skutečnosti mohou odradit. A další otázkou je, co vlastně přeložit: zda klasické, nebo moderní dílo. Dosavadní překlady ale byly vybírány celkem šťastnou rukou.

 

Čím by mohla vietnamská literatura či kultura v Česku inspirovat?

Když jsou Vietnamci uznáni jako národnostní menšina a vietnamská komunita se stala součástí české společnosti, bylo by žádoucí, aby se Vietnamci otevřeli, aby se tu cítili jako mezi svými a aby je Češi brali jako své spoluobčany. Česko je pro Vietnamce druhý domov, pro generaci, která se tu narodila, která umí česky víc než vietnamsky, je tato vazba ještě těsnější. Dobré soužití Čechů a Vietnamců vyžaduje vzájemné porozumění. Mám za to, že by tomu dobře posloužily právě znalosti vietnamské literatury a kultury. Vietnamci říkají, že když se učíme literaturu, učíme se poznávat člověka. Takže bych si přála, aby zdejší Vietnamci pronikli do české literatury, a aby se na druhou stranu Češi dověděli víc o vietnamské literatuře. Spíše než o inspiraci bych mluvila o porozumění a chápání vietnamské duše a kultury, o úctě k předkům a vděku k dobrodincům, o sebeobětování pro své blízké a smyslu pro společnou věc. A v neposlední řadě také o vietnamském pozitivním pohledu na život a smyslu pro humor.

 

Co vás čeká po Švejkovi?

Docela mě láká Karel Poláček, který zatím nebyl do vietnamštiny přeložen. Anebo pro změnu sáhnout po něčem současném. Přemýšlím, rozhlížím se. A záleží též na vietnamské straně, kniha musí oslovit tamní čtenáře.

 

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik