Konflikt, kterého si nikdo moc nevšímá

Boje v Tigrajské provincii v Etiopii se rozhořely znovu, a to už po několikáté. Nyní to oznámilo vedení Tigrajské lidové osvobozenecké fronty (Tigray People’s Liberation Front, TPLF). Toto hnutí na severu Etiopie napadlo vládní etiopské jednotky. Nebylo však samo. K jeho akcím se přidaly další skupiny, Amharské národní hnutí Fano (Amhara Fano National Movement) a Oromská osvobozenecká armáda (Oromo Liberation Army, OLA). Všechny tyto skupiny spolu vytvořily větší koalici, která bojuje proti centrální vládě v Addis Abebě. Boje se rozšířily i do provincií Amhara a Afar.

 

Tyto boje nejsou ničím novým a mají kořeny v historii a ve složité národnostní, jazykové a náboženské struktuře země.

 

Kořeny a historie

V Etiopii žije velký počet různých národnostních skupin používajících různé jazyky. Jedná se o nejlidnatější zemi světa bez přístupu k moři, v níž žije více než 80 různých národů. Dříve zemi vládli Amharové a amharština byla také jejím jediným oficiálním jazykem. Amharové přitom dnes tvoří 27 % obyvatel. Početnější jsou Oromové, kteří představují více než 34 % populace a mají vlastní jazyk oromštinu. Teprve v roce 2020 uznala etiopská ústava další jazyky, oromštinu, tigrinštinu, afarštinu a somálštinu, jako oficiální jazyky země.

 

Podobně rozmanitá je Etiopie i nábožensky. Většinu obyvatel tvoří křesťané, z toho 44 % vyznavačů tradiční, historické, svébytné etiopské ortodoxní církve a přibližně 24 % ostatních křesťanských konfesí. Více než 31 % obyvatel vyznává islám. V Etiopii žilo historicky rovněž hodně Židů, takzvaných Falašů.

 

Součástí Etiopie byla dlouhá léta také sousední Eritrea, kde se místní povstalci neustále snažili o boj za nezávislost. Teprve v devadesátých letech, když se v Etiopii zhroutil Mengistův komunistický režim a země hledala vlastní stabilitu a přežití, dosáhli povstalci v Eritreji vojenských úspěchů a Etiopie povolila v Eritreji referendum, které se vyslovilo pro nezávislost. Tu Eritrea oficiálně získala v roce 1993. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou však neustále napjaté a prošly si několika ozbrojenými konflikty.

 

Boje uvnitř i vně Etiopie

Současný konflikt není ničím novým. V roce 2014 posunula vláda hranice provincie, v níž leží i hlavní město Addis Abeba, a zabrala tak část provincie Oromo. V této provincii poté propukly ostré protesty. Na ně vláda zareagovala represemi. Do hry pak vstoupila Oromská osvobozenecká armáda, která jakožto povstalecká ozbrojená skupina začala napadat vládní vojenské jednotky a objekty. Válka v provincii trvala až do roku 2018 a byla jednou z příčin demise tehdejšího premiéra. Nový premiér Abiy Ahmed začal s povstalci jednat a zavedl reformy a změny. V roce 2018 s nimi podepsal mírovou dohodu, za což v následujícím roce získal Nobelovu cenu za mír.

 

Ani Abiy Ahmed však nedokázal v dalších změnách pokračovat. V roce 2020 upevnil svou moc a vládl s jednou stranou. Proti tomu se postavila Tigrajská lidová osvobozenecká fronta (TPLF) a začala ozbrojený boj proti vládním jednotkám v provincii Tigraj. Válka stála tisíce lidských životů a skončila vítězstvím vládních jednotek v roce 2022. TPLF musela podepsat mírovou dohodu v jihoafrické Pretorii, složit zbraně a uznat svrchovanost vládních jednotek nad provincií Tigraj. Vládním jednotkám pomohlo také Amharské národní hnutí Fano.

 

V roce 2023 se vláda rozhodla rozpustit všechna nevládní ozbrojená hnutí a integrovat je do oficiální armády. To se nelíbilo právě hnutí Fano, které se v provincii Amhara postavilo proti vládním jednotkám. Boje ukončila teprve dohoda mezi hnutím Fano a vládou v Addis Abebě v roce 2025.

 

Situace se však ani tak neuklidnila a povstalecké skupiny nebyly spokojeny s dojednanými podmínkami. Jejich vůdci pochopili, že samostatně nemají šanci. Pokud bude každý z nich bojovat za své zájmy ve své provincii, ničeho nedosáhnou. Proto se spojili a 20. září vytvořili velkou koalici sdružující sedm povstaleckých hnutí. Tato koalice zahrnuje Národní frontu za osvobození Ogadenu (ONLF), Revoluční demokratickou sjednocenou frontu Afar, Lidové osvobozenecké hnutí Benišangulu, Lidové demokratické hnutí Gumuz a tři výše uvedené skupiny. Tato koalice nyní rozpoutala nové boje.

 

Vedle několika vnitřních konfliktů a odvěké rivality se sousední Eritreou čelí Etiopie nebezpečí i ze strany Somálska. Etiopie se aktivně zapojila do bojů proti teroristické organizaci Islámský stát a hnutí aš-Šabáb v této zemi. Bylo by naivní domnívat se, že jde pouze o vnitřní záležitost a vnitropolitický boj bez vlivu jiných hráčů, kteří podporují různé strany.

 

Vliv zahraničí na dění v Etiopii

Etiopie udržuje tradičně dobré vztahy s Izraelem. Obě země navázaly oficiální diplomatické vztahy již v roce 1992 a od té doby je pojí silné pouto. V Etiopii žila historicky početná židovská komunita, takzvaní Falašové. V devadesátých letech umožnila Etiopie na základě dohody většině z nich odchod do Izraele. Statistiky hovoří o přibližně 145 tisících Falašů žijících v Izraeli.

 

Dalším velkým spojencem Etiopie jsou Spojené arabské emiráty (SAE), které jako jedna z prvních zemí podepsaly Abrahamovské dohody, navázaly diplomatické vztahy s Izraelem a rovněž s ním udržují velmi pevné vztahy a spojenectví. SAE pomáhají Etiopii finančně i vojensky. Podle některých informací jí dokonce dodaly obrněná vozidla Calidus MCAV-20 a původem ruský systém protivzdušné obrany Pantsir 1. SAE chtěly dokonce předat Etiopii starší stíhačky Mirage, kterých se chtěly zbavit. Zatím však pro tuto transakci nezískaly souhlas Francie.

 

Na druhé straně barikády stojí přirozeně Eritrea, která je stále hlavním etiopským nepřítelem. Většina povstaleckých skupin má sídlo v jejím hlavním městě Asmara a z této země získává rovněž podporu. Jde však o malou a poměrně chudou zemi, jejíž podpora by sama o sobě rozhodně nestačila. Tato hnutí mají velké diaspory i v zahraničí, které jim posílají pomoc a podporu v různých formách.

 

Velké spory existují mezi Etiopií a Egyptem především kvůli stavbě etiopské přehrady Renaissance, a to právě v regionu Benišangul-Gumuz, odkud pochází některá vzbouřenecká hnutí. Egypt se stavbou od počátku nesouhlasil, protože se obává, že přehrada odebere významnou část vody z Nilu, která pak bude dál po proudu chybět právě jemu. Etiopie i přesto odmítá o přehradě diskutovat a učinit jakékoliv ústupky, protože ji považuje za životně důležitou pro vlastní zájmy. Egypt podporuje etiopská povstalecká hnutí, aby Etiopii oslabil a obklíčil ji různými bouřemi a boji. Objevují se dokonce spekulace, že současné obnovení bojů může být pro Egypt nepřímo výhodné. Neexistují však žádné důkazy, že by Egypt tyto skupiny přímo podporoval nebo se v konfliktu jakkoliv angažoval.

 

Podobný postoj jako Egypt zaujímá i sousední Súdán. Ten je však nyní sám oslaben občanskou válkou s jednotkami rychlého nasazení, které kontrolují část súdánského území. Tyto opoziční povstalecké jednotky jsou přitom podporovány SAE, zatímco Egypt, Saúdská Arábie a Turecko podporují oficiální súdánskou vládu v Chartúmu. Objevují se informace o tajných vazbách mezi vůdcem těchto jednotek Muhammadem Hamdánem Dagalem, přezdívaným Hemedtí, a Izraelem. Žádné důkazy o přímé izraelské podpoře však neexistují.

 

V prosinci 2025 Izrael oficiálně uznal Somaliland, který je mezinárodně považován za součást Somálska, i když zde už řadu let funguje vlastní, poměrně úspěšná samospráva. V lednu 2026 podepsala se Somalilandem memorandum o porozumění rovněž Etiopie. Memorandum vymezilo hranici mezi Etiopií a Somalilandem a umožnilo Etiopii využívat somalilandský přístav, protože sama přístup k moři nemá. Zmiňuje rovněž budoucí plán na oficiální uznání Somalilandu jako nezávislého státu. SAE Somaliland oficiálně neuznaly, ale mají v jeho přístavu Berbera vojenskou základnu a udržují s ním pevné vztahy.

 

Proti uznání Somalilandu za nezávislý stát se kromě samotného Somálska ostře staví Egypt, Súdán, Saúdská Arábie a Turecko. Turecko má se Somálskem pevné vztahy a v této zemi dokonce buduje vojensko-vesmírnou základnu u města Waršejch. Turecku se ovšem daří udržovat velmi pevné a přátelské vztahy rovněž s Etiopií, a to včetně dodávek vojenského materiálu.

 

Závěr

Nový konflikt ukazuje, jak složité je pro Etiopii nalézt mírové řešení. Vláda by na jedné straně měla akceptovat rozmanitost a různorodost země a umožnit všem etnickým a náboženským skupinám větší svobodu a podíl na vládě. Na druhé straně by si zástupci všech menšin měli uvědomit, že není možné uznat všech více než 80 jazyků za oficiální jazyky země a všechny opoziční skupiny zahrnout do vlády. Šance na mírový kompromis je zatím bohužel minimální, stejně jako šance, že se neustálé boje a vnitřní rozepře zastaví.

 

Etiopie se navíc stala součástí rivalit větších regionálních hráčů a byla vtažena do konfliktů s jinými zeměmi. Nalézt řešení pro tento spletenec bude rovněž velmi nesnadné.

 

Zatím šlo naštěstí vždy o dočasné a teritoriálně omezené konflikty, které si sice vyžádaly mnoho lidských životů, ale neměly tendenci se šířit dál. Pokud by se však výše uvedené rivality prohloubily a konflikty v jednotlivých zemích propojily, k čemuž lze kromě zmíněných zemí přičíst také Čad, Libyi a Jemen, mělo by to dalekosáhlé důsledky.

 

I když se nás tento konflikt netýká přímo, nepřímo to pocítíme už nyní na zdražení cen některých důležitých surovin. Vždy zde navíc hrozí nebezpečí nových uprchlických vln. Je proto třeba jej nepodceňovat a věnovat podobným válkám a konfliktům dostatečnou pozornost.

 

Tomáš Strnad, expert na Blízký a Střední východ

Úvodní foto: Unsplash.com/Taylor Turtle