Kam chodí opisovat mistři moderního designu a proč je chybou nečíst si o porcelánu?

Kam chodí opisovat mistři moderního designu a proč je chybou nečíst si o porcelánu?
14 / 1 / 2022 Martin Kváča

Evropský design, který stále ještě určuje globální trendy, vstřebával od pozdního baroka (tedy v dobách vlády Marie Terezie) čínské a japonské vzory. Silná výměna inovací, často vynucená nebo ilegální, tak pokračuje už přes tři století. Design nás už, v rámci marketingu a sebeprezentace, zajímá prakticky všechny. V tomto článku Martina Kváči se dozvíme, že ke shlédnutí vrcholů euro-asijského designu nemusí designéři jezdit do Číny, ani do Britského muzea, pařížského Louvru či berlínského Pergamonu. Kam tedy chodí pro inspiraci?

Lesk čchingského dvora (1644-1911) mandžuských císařů se odrazil také v užitém umění. Zahradní sedačky, mísy, talíře, sošky, vázy a další porcelánové, keramické či kameninové předměty byly zdobeny barevnými rostlinnými a zvířecími motivy a žánrovými výjevy. Vyráběly se ve velkém a ve vysoké technické kvalitě, i když s nestejnou estetickou úrovní. Porcelán se dovážel do Evropy, kde zůstal žádaný i po odhalení tajemství jeho výroby. 

Celá keramická produkce vrcholila právě v 18. století, kdy Čína procházela podobným sociálně-ekonomickým vzestupem jako dnes. Vedle nových zdobících technik se tehdy obnovovaly i starší postupy, zejména ze sungského a mingského období 10. až 15. století. Tento dovezený porcelán dobře známe z muzejních a zámeckých sbírek po celé Evropě.

 

Divácky vděčná „krev“ v keramice

V 18. století pokračoval rozvoj kobaltového modrobílého porcelánu, dokonce se sahalo po starých technikách s glazurou slonovinové barvy žu (ru 汝) a světlounce šedozelené barvy s krakelováním. 

 

Novou technikou však byla na počátku 18. století tmavě červená barva keramické glazury, čínsky niou-sie chung (niuxiehong 牛血红), francouzsky sang-de-boeuf, anglicky oxblood gaze, česky „krůtí“ či „volská krev“ nebo „glazura barvy rudého vína“

Sang-de-boeuf byla jednou z nových „flambovaných“ glazur z Ťing-te-čenu, s nepředvídatelnými, ale vysoce dekorativními efekty. Hlavním barvivem je oxid měďnatý, vypalovaný v redukční atmosféře bez kyslíku. Jeden učenec napsal „že se v něm člověk dívá na barvu skrz průzračný, mírně popraskaný povrch, posetý nespočetnými bublinami“.

 

Nejběžnějším čínským názvem pro tento typ glazury je lang-jao chung (langyaohong 郎窑红), členěný dál na nejrůznější odstíny.

 

K „volské krvi“ i „Green Deal“

Podle odstínu porcelánu zavedl v roce 1862 Albert Jacquemart francouzskou klasifikaci na odstíny žluté, černé, růžové, zelené: famille jaune, noire, rose, verte. Původní dělení však bylo jen do dvou základních skupin:

famille verte (zelený odstín či rod)

famille rose (růžový odstín či rod)

 

Další, žlutá famille jaune a černá famille noire byly až později zavedeny spíš jako marketingový termín a považují se za podkategorie zelené. Porcelán zelenavého odstínu famille verte byl vyráběn především v poslední čtvrtině 17. století, zatímco mladší růžový porcelán famille rose byl populární až v 18. a 19. století. Velká část se jej vyvážela na Západ, ale to nejlepší se vyrábělo pro císařský dvůr.

 

Famille verte, čínsky „pětibarevná“ Kchang-si wu-cchaj (kangxi wucai 康熙五彩) a také „zeleninová tříbarevná“ su-san-cchaj (susancai 素三彩, protože v ní viděli kukuřici, karotku a hrášek), používá několika odstínů zelené a železnou červenou s odlišnými barvami na polevě. Vyvinula se ze stylu wu-cchaj (wucai 五彩, „pětibarevný“), kombinujícím kobaltovou modř pod polevou s barvami na polevě. 

 

Žlutá famille jaune je variací zelené famille verte na žlutém podkladu. Famille noire, čínsky mo-ti su-san-cchaj (modi susancai 墨地素三彩), mívá na sušence malovaný smalt na bázi mědi a olova, natřený na suchém černém kobaltovém podkladu. Poté nanesená průhledná zelená glazura dodává téměř duhový vzhled. Kdysi ji velmi přepláceli západní sběratelé, což vedlo k množství povedených padělků, které na trhu matou ještě dnes.

 

Famille rose, „světlé nebo jemné barvy“ fen-cchaj (fencai 粉彩) nebo žuan-cchaj (ruancai 软彩), je pojmenován po smaltu od světle růžové až po rubínovou barvu. Typičtí jsou červenavě růžoví ptáci a pivoňky. Gradace barev byla získána smícháním barevných emailů se sklovitou bělobou po-li paj (boli bai 玻璃白), neprůhledným bílým smaltem (arzeničnan olovnatý).

 

Jak Evropa ovlivnila čínský porcelán

Odstínů růžové famille rose bylo v Evropě dosaženo použitím Cassiovy fialové z koloidního zlata, zprvu použité na skle. Novou barevnou paletu pak představili jezuité v Číně císařskému dvoru původně v emailech na kovových výrobcích, jako je přihrádkový email cloisonné ťing-tchaj-lan (jingtailan 景泰蓝), vyráběných ve falangské dílně fa-lang cuo (falang zuo 珐琅作). To by mohlo znamenat, že čínský „smalt“ fa-lang cchaj 珐琅彩, má původ v pojmenování Franks nebo France, nebo že je adaptací emailů z cínem glazovaných jihoněmeckých kamenin. 

V palácových dílnách v Pekingu byly pak experimentálně vyvinuty nové smaltované barvy a techniky pro užití na čistý porcelán, dodávaný z Ťing-te-čenu. Jejich zdobení navrhovali dvorní malíři a vytvářeli tak novou estetiku porcelánu. Dekorace se malovaly na bílý podklad, nebo na barevný se žlutou, jenž byl nejoblíbenější. Protože se fa-lang-cchaj vyráběl pouze pro císařský dvůr, dochovalo se jej jen málo kusů. 

 

Proč znát Ťing-te-čen a kaolin (kao-ling)

Kolébka porcelánu Ťing-te-čen (Jingdezhen 景德镇) zažila zlatý věk za mandžuských císařů Kchang-siho (Kangxi 康熙, 1662-1722), Jung-čenga (Yongzheng 雍正, 1723-1735) a Čchien-lunga (Qianlong 乾隆, 1736-1795).

 

Město se původně, za vlády dynastie Chan (206 př.n.l. - 220 n.l.), jmenovalo Sin-pching (Xinping 新平). A už během Tchangů (618 - 907) proslul místní porcelán jako „nepravý jadeit“. A tak byly během vlády Severních Sungů (960-1127), za císaře Ťing-te (Jingde 景德, 1004-1007) místní dílny císařským ediktem povýšeny na císařské manufaktury.

Každý výrobek se pak zespodu na dno popsal znaky „vyrobeno za vlády císaře Ťing-te“. To pak později asi dalo porcelánovému „pupku světa“ jméno, kde „Ťing-te“ je éra císaře a „čen“ (zhen 镇) znamená otisknout, orazit a také má současný význam „městys“. Ťing-te-čen si také prošel svým údolím stínů, v roce 1853 byl za povstání Tchaj-pchingů vypálen, z popela však znovu vstal. Rovněž s pádem císařství v roce 1911 byla výroba zastavena, ale dnes je Ťing-te-čen opět středobodem porcelánového světa. 

 

Za zmínku stojí ještě ves Kao-ling (Gaoling 高岭), asi 50 kilometrů od Ťing-te-čenu, kde se po staletí těží velmi kvalitní jíl - nejdůležitější ingredience pro výrobu porcelánu – odtud celosvětově užívaný název kaolin.

 

A kam si tedy zajít pro designovou inspiraci?

Čeští designeři to už dávno vědí a na řadě děl z posledního století je to vidět. Pro inspiraci vám stačí zajít do Národní galerie nebo do Náprstkova muzea. Pro ty přespolní je nejsnazší zajít na Staroměstské náměstí, do stálé expozice v paláci Goltz-Kinských. Tedy, až zas přijedete do Prahy...

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog 

 

Inspirace v historii: stejně jako umění, ani podnikatelské baroko nemá hranic.