Je Kábul novým Vietnamem?

Přesto se Afghánistán stal posledním v řadě konfliktů, zahájených právě ve Vietnamu, které namísto jasného vítězství a sražení nepřítele na kolena, Spojené státy pouze opustily. Kapitulaci podepsanou Japonci na palubě bitevní lodi Missouri na konci druhé světové války vystřídalo uzavření dohody s protivníkem, převedení zodpovědnosti na domácí ozbrojené složky a po jejich kolapsu neslavný odchod.

 

V případě vietnamského konfliktu přímé americké angažmá ukončily mírové rozhovory, vedené mezi Vietnamskou demokratickou republikou (Severní Vietnam) a Spojenými státy, které završily jednání zahájené již v roce 1969. Hlavní architekti dohody, americký ministr zahraničí Henry Kissinger a vietnamský diplomat Le Duc Tho, získali za dosažení míru Nobelovu cenu. Jenom těžko si lze dnes představit, že by se podobného ocenění dočkal mulla Baradar, politický vůdce Tálibánu a signatář v Kataru uzavřené dohody o odchodu amerických vojsk z Afghánistánu.

 

Dne 27. ledna 1973 byla v Paříži podepsána smlouva o příměří a stahování amerických jednotek z Vietnamu. Prezident Nixon doufal, že mu umožní se ctí ukončit válku a zároveň udržet nezávislost Jižního Vietnamu. Tím se vietnamská válka „uzavřela“ a její téměř okamžité pokračování se již odehrávalo mimo pozornost médií a domácích voličů, pohlcených rozvíjející se aférou Watergate. Ochromená administrativa již nebyla schopná vynutit si dodržování závazků z Paříže a následný nevyhnutelný pád Saigonu americká veřejnost fatalisticky přijala jako epilog nepopulárního konfliktu, do kterého se již nikdo nechtěl vracet.

 

Oproti Afghánistánu, řítícímu se téměř bez boje volným pádem do rukou Tálibánu, severovietnamské jednotky si musely svoji cestu do Saigonu prostřílet, než 30. dubna 1975 tank s číslem 843 prorazil hlavní bránu tamního Prezidentského paláce a velitel jeho osádky vyběhl do čtvrtého patra budovy, kde vztyčil vlajku. Kábulskou agonii symbolizuje afghánský prezident Ašraf Ghaní prchající ze země s kufrem narvaným penězi, saigonský poslední moment zosobňuje jihovietnamská hlava státu Van Min, který ve svém úřadu strávil pouhé dva dny, očekávající příchod nepřítele se slovy: „Čekám zde, abych vám předal vládu.“ Také odpověď, které se mu dostalo, vešla do historických análů: „Nemůžete odevzdávat něco, co již nemáte.”

 

Evakuace obou metropolí byla stejně chaotická jako nečekaná, i když podle některých pamětníků útěk ze Saigonu ve srovnání se současností připomíná spořádaný odchod návštěvníků opery. Americký velvyslanec v Jižním Vietnamu v obavách z nepříznivého dopadu na morálku spojenců navzdory všem doporučením odmítal nechat v areálu své ambasády vykácet tamarindové stromy, které bránily bezpečnému přistávání helikoptér. Ještě na poslední chvíli do Washingtonu směřoval optimistický telegram: „Situace byla dobře zvládnuta, všechny evakuační plány byly zrušeny, Saigon nepadne.”

 

Iluze očekávaného vítězství, které se však nedostavilo, působila jak v zemi pod Hindúkušem, tak v deltě Mekongu. Veteránům afghánského konfliktu může znít povědomě tvrzení, že Jižní Vietnam je schopen stát na vlastních nohou a dokáže odrazit nápor nepřítele. Namísto popisu hájení pozic však zahraniční reportéři očekávali hlášení v rádiu oznamující, že v Saigonu je 105 stupňů a teplota stoupá a následných několik taktů z White Christmas od Binga Crosbyho, které měly vydat signál k odchodu.  

 

V případě Afghánistánu se optimismus více než na samotné bojové operace zaměřil zejména na vykreslování úspěchů budování demokracie a nové společnosti v regionu s naprostou odlišnou kulturní a historickou zkušeností. Namísto země s ucelenou národní identitou se americká vojska ocitla v prostředí volné federace etnických enkláv, řízených válečnými vůdci bez trvalé loajality k centrální vládě. Pro vojáky přicházející ze západního světa se jen těžko srozumitelná proměnlivá spojenectví i dohody, platící pouze po dobu jejich výhodnosti, zhmotnila do rčení: Afghánce si můžeš pronajmout, ale nemůžeš si ho koupit.

 

Selhal také předpoklad, že korupcí prolezlá místní vláda zavede fungující demokracii. Také to může připomínat historickou zkušenost z Vietnamu, kde se však, s výjimkou horských kmenů vesměs podporujících Američany, proti sobě postavili etničtí Vietové. Obyvatelé obou států pociťovali loajalitu ke své vlajce, ale jejich nepřítel, v případě komunistického Severu, a spojenec, pokud šlo o Jih, o nich také mnoho nevěděl. Jak poznamenal generál Maxwell Taylor, jeden z hlavních architektů vietnamského tažení: „Neznali jsme sami sebe. Mysleli jsme si, že jdeme do další korejské války, ale tohle byla jiná země. Neznali jsme naše jihovietnamské spojence a o Severním Vietnamu jsme toho věděli ještě méně. Kdo byl Ho Či Min? To nikdo pořádně nevěděl. Takže dokud nebudeme znát nepřítele, dokud nebudeme znát naše spojence a dokud nebudeme znát sami sebe, neměli bychom se do takových věcí raději pouštět. Je to velmi nebezpečné."

 

Bývalý ministr obrany Obamovy administrativy Chuck Hagel jen jinými slovy popsal, že stejně jako Vietnam je pro většinu Američanů Afghánistán tajemný, naprosto cizí, neznámý a nepoznatelný: „Dostáváme se do těchto situací a nikdy si nejsme jisti, proč tam jsme. Nikdy se nám nepodaří poznat zemi, zvyky, lidi.“

 

Afghánský konflikt, trvající téměř dvacet let, se stal nejdelší americkou válkou, ve Vietnamu se americká armáda přímo angažovala jenom osm let, ale odešla z něj s daleko většími lidskými ztrátami. Z více než tří milionů Američanů se z vietnamského bojiště nevrátilo domů 58 183 mužů. V přímých nákladech stála válka Spojené státy 165 miliard dolarů. Afghánský konflikt spolykal okolo 2,3 bilionů dolarů, částku přibližně se rovnající čtyřiceti státním rozpočtům České republiky. Vojenské ztráty v Afghánistánu dosáhly 2 324 mužů.

 

Muži jdoucí do obou válek sice oblékli stejnou uniformu, přesto se jednalo o různé armády. Válka ve Vietnamu se stala posledním konfliktem, do kterého byli povoláni odvedenci, kteří tvořili čtvrtinu amerických jednotek a podíleli se třiceti procenty na bojových ztrátách. Jejich průměrný věk dosahoval 23,11 let. To mělo zásadní vliv na domácí veřejné mínění. Ve Vietnamu se celá jedna generace ocitla v přímém nebezpečí, že se zapojí do bojů, odehrávajících se na druhé straně světa. Až do roku 1973 každé americké rodině hrozilo, že jejich dítě bude rukovat. Z více než tří milionů Američanů, kteří sloužili ve Vietnamu, se polovina skutečně ocitla v boji.

 

Účast profesionální armády působící v Afghánistánu naopak navodila stav, který se přímo týkal mnohem užšího okruhu obyvatel, nikdo nebyl k boji nucen, takže většina společnosti mohla žít jakoby se žádná válka ani nekonala. Profesionální armáda působící v Afghánistánu se také vyvarovala vietnamské zkušenosti, kde neměla pod přílišnou kontrolou média. Namísto obrázků, zpochybňujících morální způsob celé prováděné operace, včetně popisu válečných zločinů z míst jako My Lai, kde americká jednotka zmasakrovala pět stovek civilistů, z Afghánistánu prosákly jenom ojedinělé výstřelky a veřejné mínění tak nebylo vystavěno žádným znepokojujícím záběrům, podlamujícím víru v to, že způsob vedení války se dostává do rozporu s ideály, které byly použity k jejímu ospravedlnění.

 

Přestože průzkumy veřejného mínění nepodporovaly pokračování bojů, válku pod Hindúkušem nikdy nedoprovázel otevřený nesouhlas a protesty srovnatelné s protiválečnými demonstracemi na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy se válka ve Vietnamu stala jednou z nejdůležitějších otázek své doby, o které se diskutovalo na univerzitách, v kostelech, médiích i během politických kampaní.  

 

Vietnam se stal součástí populární hudby, filmu i beletrie. Široká veřejnost tak byla z mnoha stran vystavena šoku, kdy si začala uvědomovat, že její armáda nezvládá to, v čem údajně měla být nejlepší na světě, schopnosti dovést válku do vítězného konce. Pokračující konflikt směřující do slepé uličky podlamoval bojovou morálku, rostlo užívání drog i pokusů o zabití neoblíbených důstojníků.

 

Jenom v letech 1969-1971 zaznamenala americká armáda více než 900 útoků vojáků na vlastní nadřízené, přičemž 99 z nich bylo zabito. V roce 1971 v časopise Armed Forces Journal prohlásil nejmenovaný americký plukovník, že armáda se nachází ve stavu blížícího se zhroucení.

 

V mnohem cyničtější současnosti již voliče tolik nepřekvapuje, že se jejich země zapojí do bojů, které neodpovídají proklamovaným hodnotám. Navíc kultura sociálních médií krátké pozornosti dává naléhavým otázkám dneška pouze jepičí život. Také proti americké válce v Afghánistánu se ozvaly některé hlasy, ale tato opozice nedokázala vytvořit žádný typ mezinárodní solidarity, která by se postavila na stranu Tálibánu. Namísto protestního protiválečného hnutí se v něm odráželo spíše vyčerpání z nekončící války ve vzdálené zemi. Debata o zapojení v Afghánistánu se v posledních letech omezila na zahraničněpolitické experty a média.

 

Ve Vietnamu se v době vrcholící studené války střetly dvě strany zastupující odlišné ideologie – Sovětským svazem a východním blokem podporovaný komunistický Sever a Jižní Vietnam jako spojenec Spojených států. V jihovýchodní Asii se utkaly dva odlišné politické pohledy na budoucnost. Vietnam Američané nechtěli ztratit v obavě, že by se mohl stát jednou z kostek domina světové komunistické revoluce, v jádru afghánského konfliktu žádný takový projekt nestojí. Vietnamské komunisty považovala polovina světa za legitimní sílu a Hanoj nacházela sympatie i v západních levicových kruzích.

 

Jenom těžko si lze představit, že by se do Kábulu vydala nějaká hollywoodská hvězda, podobně jako tomu v bombardované Hanoji učinila herečka Jane Fondová a písničkářka Joan Baezová. Dnes ani největší antiamerikanisté nedávají najevo sympatie k Tálibánu a v zahraničí neexistuje žádná významná síla, která by hnutí otevřeně podporovala. Afghánská válka se nestala střetem velmocí vedeným ve třetím světě. Pod Hindúkušem se proti Spojeným státům postavily jejich vlastní dějiny, islamistické síly, které Američané vyzbrojili v sedmdesátých letech minulého století, aby Moskvou okupovaný Afghánistán proměnily v sovětský Vietnam.

 

Přestože nikdo nepochybuje o vytrvalosti afghánských bojovníků a jejich schopnosti dokonale využívat místních podmínek, v přímém střetnutí se americkým silám nikdy nemohli rovnat. Severovietnamská armáda se v tomto směru ukázala mnohem zdatnějším soupeřem, zoceleným dlouhými boji, které prakticky nepřetržitě vedla od vyhlášení nezávislosti v roce 1945. O osm let později ukončila válku s Francouzi skutečným vojenským vítězstvím u Dien Bien Phu.

 

Americké jednotky hned v první velké bitvě v listopadu 1965 v údolí Ia Drang, kde čelily čtyřnásobné přesily, ztratily více než 230 mužů. Během rozsáhlé ofenzívy, kterou Sever zahájil v lednu 1968, v době trvání svátku Tet, šokovaná americká veřejnost mohla v televizi sledovat, jak se nepřítel na krátký čas zmocnil i její ambasády v Saigonu.

 

Třicet let bojů z vietnamské armády učinilo skutečnou regionálně významnou sílu, která byla schopna na konci roku 1978 vtrhnout do sousední Kambodži a odstavit od moci tamní režim Rudých Khmerů a v následujícím roce i odrazit čínskou invazi od svého severního pohraničí.

 

Afghánská zkušenost je zatím příliš čerstvá, než bychom mohli čekat sebezpytné výroky, jaké ministr obrany Robert McNamara zaslal v memorandu prezidentu Johnsonovi: „Obrázek největší světové supervelmoci, která zabíjí nebo vážně zraňuje 1000 nebojujících osob týdně a snaží se přimět malý zaostalý národ, aby se podřídil v otázce, o jejíž podstatě se vedou vášnivé spory, není hezký." Odstup, který nás dělí od konce války ve Vietnamu, však ukazuje, že čas může zdánlivě prohrané válce připravit jinou nečekanou budoucnost.

 

Ve vietnamský dějinách se zápas se Spojenými státy stal pouhou epizodou ve střetávání s tradičním severním protivníkem. Právě ve vztahu k Číně obě strany, kdysi si vzájemně zabíjející vlastní obyvatele, nacházejí porozumění, které v delší časové perspektivě není až tolik překvapivé. Vždyť i vůdce vietnamského zápasu za nezávislost Ho Či Min, postavený před dilema volby mezi větším a menším zlem, dal dočasně přednost francouzským kolonizátorům před možností být opět pohlcen Čínou, což prý explicitně vyjádřil slovy: „Raději budu čichat k francouzským lejnům pět let, než abych polykal ta čínská po zbytek svého života.”

 

Po letech naprostého zmrazení americko-vietnamských vztahů skončilo v polovině devadesátých let minulého století americké embargo, byly navázány diplomatické styky a v roce 2000 Bill Clinton, jako první americký prezident, navštívil Hanoj. Stoupající protičínské nálady ve vietnamské společnosti ještě více otevírají dveře ke sbližování s bývalým nepřítelem a možnému budoucímu strategickému partnerství. V případě Afghánistánu si budeme muset počkat, zda se někdy nenadějeme podobného, dnes zdánlivě nemyslitelného obratu.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii