Jakarta se potápí, Indonésie stěhuje své hlavní město

Nové hlavní město má představovat symbol indonéské identity a potvrdit hospodářský rozvoj země, doprovázený stavbou nových letišť, přístavů a elektráren. Cílem je také zajistit si strategičtější pozici z hlediska globálních obchodních tras, investičních toků a technologických inovací. Náklady na jeden z největších indonéských infrastrukturních projektů se odhadují na 32,4 miliardy dolarů, necelou pětinu pokryje státní rozpočet, o zbývající část se podělí veřejný a soukromý sektor.

Historická změna posune těžiště celého souostroví. To se totiž táhne v délce pěti tisíc kilometrů. Navíc, k nelibosti řady obyvatel jiných ostrovů mu až dosud dominuje Jáva, kde žije šedesát procent indonéské populace a odehrává se zde polovina ekonomických aktivit. Nová metropole by tak měla přinést prospěch nejenom samotnému Kalimantanu, ale otevřít možnosti i pro méně rozvinuté východní regiony.

„Tento krok činíme v zájmu ekonomické rovnosti a spravedlnosti,” uvedl indonéský president Joko Widodo během svého dřívějšího vystoupení v parlamentu, kde žádal poslance o svolení se zahájením projektu. Měla by to být právě současná hlava státu, kdo poklepe na základní kámen Nusantary, neboť dokončení první etapy výstavby by mělo připadnout na konec funkčního období indonéského prezidenta. Celý plán je rozložen do pěti částí, první etapa by se měla uzavřít do roku roku 2024, poslední skončí v roce 2045.

Během této doby vznikne na ploše asi 2 561 km2 prezidentský palác, sídlo vlády a obytné čtvrti pro vládní zaměstnance, vojenský a policejní personál a obyvatelstvo. Dobrou státní správou se Nusantara chce podobat Soulu, zelení chce kopírovat Singapur a oddělením obchodu od státní správy Washington.

Zatímco nové hlavní město se stane sídlem indonéského kabinetu, dosavadní metropole si podrží svoji roli finančního a obchodního centra. Předpokládá se, že většina obyvatel zůstane v Jakartě, kde žije více než 10 milionů lidí. Celá megapole je pak domovem 30 milionů obyvatel, tedy téměř devětkrát více než čítá provincie Východní Kalimantan, kde vznikne Nusantara. Dosavadní hlavní město trpí přelidněním, znečištěním, dopravními zácpami a navíc v důsledku intenzivního čerpání podzemních vod se potápí. Jakarta drží první příčku nejrychleji se potápějícího města na světě a během posledních třiceti let se propadla o tři metry. Pokud nedojde k zásadnímu obratu nejohroženější severní část města se do roku 2050 ocitne z pětadevadesáti procent pod vodou.

Při volbě lokality Nusantary se tak přihlíželo i k bezpečnostním faktorům. Oblast na východním Kalimantanu je chráněná před zemětřesením, tsunami, záplavami, sesuvy půdy a lesními požáry. Na rozdíl od jiných částí Indonésie, nacházejících se v pásmu tzv. ohnivého prstence, se nová metropole nemusí obávat ani sopečných erupcí. Jediný potenciálně aktivní vulkán na ostrově leží na severovýchodě v části patřící Malajsii, ale i sopka Bombalai o sobě dala naposledy vědět před tisíci lety.

Plány na přesun hlavního města nejsou žádnou novinkou. Zabýval se jimi již první indonéský president Sukarno a nizozemská koloniální správa dokonce na začátku minulého století začala se stavbou vládních budov v Bandungu. Dokončení tohoto projektu však zabránila hospodářská krize, druhá světová válka a vyhlášení indonéské nezávislosti 17. srpna 1945. V následujícím období bojů s Nizozemci, odmítajícími uznat vznik nového státu, musela Indonésie změnit působiště své vlády hned dvakrát. V roce 1946 se usadila v Yogyakartě a následně na Sumatře ve městě Bukittinggi. Jakarta se hlavním městem opět stala v roce 1949.  

Během uplynulých let se zvažoval přesun na nejméně čtyři místa na Kalimantanu, v úvahu připadal i Palembang na Sumatře, bývalé sídlo mocné říše Srivijaya, kterým by Indonésie navázala na svoji slavnou minulost. Zcela bez šance nezůstávala ani Jakarta, ta však měla svoji novou tvář získat na umělých ostrovech, připravovaných na jejím severním pobřeží. Reálnou podobu letitému snu a jméno nové metropoli dal však až současný president.

Změnou hlavního města se Indonésie připojila k dalším zemím, které sáhly k tomuto kroku. Učinila tak Brazílie, Nigérie, Kazachstán nebo Německo po sjednocení v roce 1990. Svoji tradici má tento akt i v jihovýchodní Asii. Na Filipínách nešlo v pravém slova smyslu o stěhování, ale spíše o administrativní změny, kdy bývalé hlavní město Quezon City bylo začleněno do metropolitní oblasti Manila, která v roce 1976 převzala jeho roli. Také Filipíny v toku času zvažovaly různé alternativy pro svoji metropoli, za druhé světové války sloužilo jako dočasné hlavní město Baguio, po jejím skončení se uvažovalo o Cebu, Davau nebo o svými plážemi proslulém ostrově Boracay.    

Současný kabinet plánuje vybudovat novou městskou oblast s názvem New Clark City, která se nachází asi 100 kilometrů severně od Manily a má se stát alternativním místem pro podniky a vládní úřady. Podobně jako v případě Jakarty je hlavním důvodem snaha řešit problémy s přelidněností a dopravou. Malajsie si sice ponechala svoje hlavní město v Kuala Lumpuru, ale svoji státní správu přesunula do Putra Jayi. O nejkurióznější změnu se v roce 2005 postaral Myanmar. Tehdejší paranoidní vojenský režim v utajení před celým světem vybudoval ve vnitrozemí nové město Naypyidaw (Neipyijto) a členům diplomatických sborů pouze oznámil, že pokud budou chtít, mohou se do něho z Yangonu přestěhovat. Nyní k velkému stěhování sáhla i Indonésie.

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii