Jak v novém světě obstojí stará bojová umění?

Metodika OSN tchaj-ťi označuje za „tradiční tělesné cvičení, charakterizované relaxovanými, kruhovými pohyby, sladěnými s vedením dechu a s pěstováním neutrální mysli“. Mezi 19. a 20. stoletím se původně bojová škola, ovlivněná taoismem, konfuciánstvím a čínskou medicínou rozšířila z provincie Che-nan od Žluté řeky do celého světa a dnes se milióny lidí věnují několika hlavním stylům, pojmenovaných po rodech zakladatelů. Zejména styl Jang a Čchen se na přelomu minulého století velmi rozšířily.

Ovšem ve 21. století se stále více zdá, že pohroužení do dlouhých sestav cviků ztrácí atraktivitu zejména u mladých. Když přijel na konci října do Prahy učit patriarcha nejstarší školy Čchen mistr Čchen Siao-wang, navštívilo jeho víkendový seminář přes 135 lidí z celé Evropy.

Většina cvičenců však byla ve věku nad 50 let a mnoho se blížilo mistrovu věku - 79 let. Lidí pod třicet přišlo opravdu málo. I samotný mistr, když jsem se jej ptal na největší změnu, kterou zaznamenal po desíti letech od poslední výuky v Evropě a ve Spojených státech, odpověděl velmi lapidárně: „všichni hodně zestárli“.

Ano, svět se od doby Bruce Lee, Chucka Norrise, Jackieho Chena a kultu asijských bojových umění v šedesátých až osmdesátých letech minulého století velmi změnil. Čína se tehdy po kulturní revoluci (1967-76) rychle vzpamatovala a bojová umění se vrátila jako velké kulturní téma. Právě náš učitel Čchen Siao-wang byl od roku 1980 největší hvězdou „národního umění“ tchaj-ťi čchüan a šampiónem řady disciplín. Později se stal na skoro 30 let popularizátorem tchaj-ťi na všech kontinentech a před pandemií byl v anketě zařazen do desítky mezinárodně nejvlivnějších čínských kulturních osobností. 

Ale nastupující generace, označované jako Y a Z (zhruba ve věku do 40ti let), jako by náš svět viděly jinak. Dlouhodobé cvičení, kde výsledek přichází pomalu a závisí v mnohém na vlastní víře, už tolik neláká. Sociální sítě a mediální scénu ovládli novodobí gladiátoři, MMA přineslo boj všemi prostředky v arénách, které veřejnost ráda sleduje, i když samotnému cvičení MMA se osobně věnuje mnohem méně mladých než kdysi karate, judu nebo tchaj-ťi.

Část mladých zase úplně odmítá násilí a zbraně nebo výraz „bojové“ by s chutí umístili na černou listinu. Většina z nich však žije jinou racionalitou, než jsme měli v minulém století, jsou zaneprázdněni digitálním světem a když už se mají učit sebeobraně, tak efektivně a rychle, v duchu sloganu „španělsky online – rozmluvíme vás už za 2 týdny“. Stejně tak efektivní má být i cvičení pro zdraví nebo pro figuru. 

Samotné cvičební systémy se zjednodušují, i ásany jógy už se jeví zbytečně komplikované a její obrovská duchovní základna jako by byla spíš přítěží. Vedou pilates, ještě víc běh na pásu při sledování obrazovky, pro náročnější jsou tu osobní trenéři posilování nebo veslování a na vrcholu pyramidy stojí osobní fyzioterapeuti, psychoterapeuti a koučové. Smart fitness vybavení se už vejde i do malinkého bytu.

Po tom, co nás před pěti lety pandemie všechny zavřela do bytů a naše společná cvičení se stala „ilegálními“, rozšířilo se cvičení online. Má své výhody, řeší vzdálenosti a dojíždění, největší problém pravidelného tréninku, přitom ale postrádá osobní kontakt a zejména bezprostřední korekci trenérem.

Online cvičení proto není samospasitelné. Izolovat se a zůstat „jen online“ hrozí být dalším krůčkem do osamělého světa moderního introverta. S modravým displejem telefonu můžete být kdekoliv a s kýmkoliv na světě, a navíc jen na tu chvíli, kterou právě potřebujete. Když se unavíte, když vás to přestane bavit, tak „to“ prostě vypnete.

Ale právě tím se možná ztrácí možnost jít dál. Protože teprve po dávce zahřátí a únavy přepne mysl i tělo na jiný, mnohem hlouběji skrytý program. A řada věcí se dá pochopit až tam, za prahem vědomí, leckdy už za hranicí svých fyzických sil.

Před půlstoletím bylo informací málo, sháněli jsme je, jak jen to šlo, zajímal nás celý kulturní kontext tradičních cvičení z Východu, který jsme si často nekriticky idealizovali. Byla za tím víra v „cestu“, v hodnoty, které cvičení přinese a každý, kdo se přidal, je přirozeně přijal. Koho to nezajímalo, nepřišel a neředil komunitu nadšenců. Učitelé neměli potřebu někoho přesvědčovat nebo argumentovat, to se spíš považovalo za neetický „komerční přístup“. Možná to byl jeden z našich subjektivních omylů, který vedl v mnoha cvičebních komunitách a klubech ke generačnímu oddělení. Možná se s tím ale objektivně nedá moc dělat, nabídka tohoto světa je tak pestrá a „španělsky za dva týdny“ zní lákavěji než „tchaj-ťi za dva roky…“ a s velkým MOŽNÁ.

Ale na závěr tohoto zamyšlení si připomeňme, že s kouzlem napohled „pomalého, zdlouhavého a obtížně zvládnutelného tchaj-ťi“ je to právě naopak. Učí spojit mysl, dech a tělo do jednoty a koordinovat je s časem, prostorem i s případným soupeřem. Teprve v dobré koordinaci je vysoké zrychlení. A i když nám pak ve druhém poločase života ubývá fyzických sil, umožní nám právě naše celostní propojení a koordinace dohrát celé tohle naše utkání v pohodě a s přehledem.

Vít Vojta, sinolog a cvičenec tchaj-ťi čchüan