Hnutí 4. května 1919 jako reakce na mírovou konferenci v Paříži - část 1.

Hnutí 4. května 1919 jako reakce na mírovou konferenci v Paříži - část 1.
4 / 5 / 2020 Ivana Bakešová

V letošním roce si připomínáme 101. výročí tzv. Hnutí 4. května 1919, které nám dává příležitost znovu se zamyslet nad rozporuplnými výsledky pařížské mírové konference, nad způsobem, jakým konference ovlivnila čínskou společnost a proč je sto let stará historie stále aktuální. Tématu se ve věnuje historička a sinoložka Ivana Bakešová ve dvoudílném článku, jehož první část si můžete přečíst právě teď. 

O 1. světové válce 1914-1918 se v Číně hovoří ne jako o válce „světové“, ale jako o válce „evropské“. Některé asijské země, m.j. Čína, se sice války účastnily, ale pouze v cizím zájmu. Výjimkou je Japonsko, které si již na přelomu století osvojilo mentalitu moderního světa a podle vzoru západních velmocí začalo budovat vlastní koloniální impérium. Na začátku války využilo zaneprázdnění Německa v Evropě a obsadilo německá pronajatá území na asijském pobřeží a v Tichomoří. Tím jeho angažovanost ve „světové“ válce skončila. Přesto si vysloužilo právo účastnit se mírové konference v Paříži jako jedna z pěti velmocí.

 

Proč Čína vyhlásila válku Rakousko-Uhersku?

Návrh, aby se Čína zapojila do války na straně dohodových mocností, předložil v létě 1917 pekingskému parlamentu ministerský předseda Tuan Čchi-žuej. Jednal v zájmu jedné ze severočínských militaristických klik, za kterou v pozadí stálo Japonsko.

 

Parlament premiérův návrh zamítl. Čína neměla s Německem a Rakousko-Uherskem žádné nevyřízené spory. Naopak. Nevyřízené účty měla s dohodovými mocnostmi, které se i po vzniku republiky odmítaly vzdát tzv. kapitulačních (nerovnoprávných) smluv a prostřednictvím koncesí s právem exteritoriality ovládaly nejlukrativnější čínská území. 

 

Odmítnutí premiérova návrhu vyvolalo vládní krizi a pokus o obnovu mandžuského císařství. Znovuusazení mandžuského císaře Pchu Iho na pekingský trůn zabránila až armáda vyslaná z japonské koncese v Tiencinu. 

Pod dojmem těchto událostí, pod tlakem z ciziny a po rezignaci prezidenta pekingský parlament 14. srpna 1917 vyhlásit válku Německu a Rakousko-Uhersku. V důsledku těchto diplomatických manévrů byly i naše země více než rok ve válce s Čínou.

 

Formální účast, formální výsledek

Čína do Evropy vojáky nevyslala. Vzhledem ke své výzbroji a výcviku by byli ve válce v Evropě nepoužitelní. Vyslala pouze tisíce kuliů, kteří ve Francii a v Rusku nahradili chybějící pracovní sílu. Vojensky se Čína angažovala pouze proti bolševickému Rusku. Čínští vojáci se účastnili mezinárodní intervence na Sibiři pod japonským velením a je tedy velmi pravděpodobné, že se tam setkávali i s našimi legionáři, ale konkrétní zprávy o tom nemáme. 

 

Jako formální byla se strany mocností chápána i účast Číny na mírové konferenci v Paříži. Čínská veřejnost naopak vkládala do mírové konference až přehnané naděje. Předpokládala, že s delegací, která do Paříže odejela jako představitel jedné z vítězných zemí, se bude jednat jako s rovnoprávným partnerem, že se teze prezidenta Wilsona o právu všech národů na sebeurčení budou týkat opravdu všech národů a že Wilsonovo odsouzení tajné diplomacie bude pro jednající strany závazné.

 

Čínská delegace byla připravená v Paříži dojednat podmínky zrušení nejen všech nerovnoprávných smluv, ale i tajných ujednání, kterými si na začátku 20. století velmoci rozdělily okrajová území Číny na vlastní sféry vlivu. Především se čekalo, že konference potvrdí právo Číny na poloostrov Šan-tung, který na začátku války obsadilo Japonsko.

 

Překvapivá jednota čínské delegace

Kromě vlády pekingské se konference v Paříži účastnili i zástupci druhé čínské vlády – jihočínské vlády se sídlem v Kantonu. Tato vláda se skládala z osobností soustředěných kolem politické strany Kuomintang a kolem prvního prezidenta Čínské republiky Sunjatsena. Znechuceni vývojem v Pekingu odešli do Kantonu, aby pokračovali v realizaci původních cílů revoluce 1911.

 

Delegaci do Paříže vedl ministr zahraničí pekingské vlády, ale rozhodující slovo měl vyslanec pekingské vlády v USA Wellington Ku. Vládu kantonskou zastupoval diplomat Wang Čeng-tching. Již toto složení čínské delegace budilo v Paříži údiv. Evropští politici si neuměli vysvětlit, jak je možné, že delegace vystupuje jednotně, když se skládá ze zástupců vlád, které jsou vůči sobě ve válečném stavu. Dnes víme, že podobných „jednotných front“ vzniklo během první poloviny 20. století v Číně několik, a to vždy, když byla ohrožena státní suverenita. 

Wilsonovo odsouzení tajné diplomacie – a pařížská praxe

Wellington Ku přednesl v Paříži emotivní projev nazvaný „Několik otázek k zamyšlení“, ve kterém nastínil čínský plán postupného odstranění nerovnoprávných smluv. Účastníci konference projev vyslechli a plán odmítli s odůvodněním, že toto téma není na pořadu jednání. Čína neuspěla ani s požadavkem na návrat Šan-tungu. Ukázalo se totiž, že USA a Velká Británie slíbily Šan-tung Japonsku tajnými dohodami už před zahájením konference.

 

Způsob, jakým konference potvrdila právo Japonska na Šan-tung usvědčil v očích čínské veřejnosti západní diplomaty z pokrytectví. V Pekingu vypukly masové nepokoje, došlo i k násilí. Dosavadní poklidné hnutí za emancipaci zaměřené především na modernizaci jazyka a literatury se v těchto dnech změnilo ve hnutí s politickým programem. Ve vývoji Čínské republiky nastal zlom, který čínská historiografie charakterizuje jako přechod od starodemokratické k novodemokratické revoluci.

 

Pod tlakem situace v Pekingu čínská delegace jako jediná ze zúčastněných odmítla versailleskou mírovou smlouvu podepsat a z Paříže demonstrativně odejela. Význam tohoto gesta a jeho následky v podobě radikalizace čínské společnosti symbolizované Hnutím 4. května svět docenil až mnohem později.

 

Předvídavost českého legionáře

O tom, jak rozdílně se výsledky pařížské mírové konference jevily při pohledu z Evropy a při pohledu z východní Asie, svědčí i některé postřehy československých legionářů, kteří se v kritických letech pohybovali na území Číny. V deníku jednoho z nich pod datem z července 1919 nacházíme tato tragicky vizionářská slova:

 

Mírová konference je schůzkou kramářů, makléřů, kteří se žárlivě dělí o kořist, takže jim na takové úzkoprsé pojmy jako je spravedlnost, demokracie atd. nezbývá čas. Divím se Masarykovi, že mohl přijet domů a prohlásit: duch zvítězil nad hmotou. Francie, Anglie, Itálie jsou sice o poznání snesitelnější než německá chamtivost a arogance, vcelku však z Paříže vane metternichovský duch evropské rovnováhy, čili výhružného soupeření. Ve Francii, v Paříži se dnes připravuje nová válka a možná, že se jí ještě dožijeme. Nekyne nám světlá budoucnost.“

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička