Evropa a Asie v intercivilizačním dialogu

Je třeba připomenout, že každé (uzavřené) společenství se společně sdílenými hodnotami, ať už je to skupina na sociálních sítích, kmen, národ, kultura nebo civilizace, má určitou tendenci považovat vlastní hodnoty, normy i způsoby interpretace svého postavení ve světě za měřítko, pomocí něhož je možné poměřovat a hodnotit i ostatní. Přehlíží tak skutečnost, že všechny kultury a civilizace vznikaly v dlouhých historických procesech a dynamických interakcích, násilných i obohacujících střetech a vzájemném ovlivňování a výměnách. Omezením každého intercivilizačního dialogu je vždy nedostatek nadhledu, zúžená perspektiva, zneuznání partnera a nepochopení vlastních omezení, přestože jak tvrdí socioložka Janet Abu-Lughod (1928-2013): nikdo nemůže stát v Archimedově pozici a být mimo konkrétní čas a prostor, který nás zásadním způsobem ovlivňuje.

Kritika eurocentrismu procházela několika etapami. V počátcích se badatelé (např. E. W. Said nebo M. Bernal) zaměřili na orientalismus a jeho kritiku nebo na historiografii (E. Wolf). Edward W. Said (1935-2003) ve své klíčové práci „Orientalismus“ (Západní koncepce Orientu), která vyšla anglicky v roce 1978 a česky o třicet let později, uvádí, že Orient si „Evropané vytvořili téměř zcela ve svých představách. Již od antických dob byl zvláštním prostorem plným romantiky, exotických bytostí, znepokojivých vzpomínek, přízračných krajin a pozoruhodných zážitků.“ (s. 11 českého vydání). Je to místo, kde měla Evropa svoje bohaté kolonie a zároveň je Asie kulturní rival v pozici „Jiného“, vůči němuž se Evropané potřebovali vymezit, udržet si a zdůvodnit svoje dominantní postavení. Said ve svých analýzách ukázal, že se tak dělo prostřednictvím diskursu, institucí i zdánlivě neutrálních vědeckých disciplín, jejichž základy se utvářely v době, kdy se evropské koloniální impérium výrazně rozrostlo a získalo dominanci (v letech 1815–1914 se rozšířilo ze 35 % na 85 % povrchu naší planety).

Další  přístup, který se prosazuje zhruba od 2. světové války a velmi výrazně v posledních letech zastupuje tzv. globální historii , která zdůrazňuje přehodnocení role Asie s ohledem na význam jevů v celoplanetárním měřítku (vytvoření globální ekonomiky apod.). Kritika těchto vědců přes jejich odlišná východiska zpochybňuje konvenční představy a stereotypy spojené s Asií (M. Hodgson, A. G. Frank, J. Goody, K. Pomeranz, R. Temple, Bin Wong, Ch. A. Bayly, J. Osterhammel, D. Sachsenmaier a mnozí další).

Od přelomu milénia představuje významný teoretický podnět pro zkoumání civilizací studium různorodých (multiple) a provázaných (entangled) modernit (S. N. Eisenstadt, J. P. Arnason, Tu Weiming, G. Therborn, G. Delanty, S. Kaviraj ad.). Tento směr kritizuje homogenizační a hegemonní představy západního vzorce modernity, která se uniformně šíří do různých míst světa. Naproti tomu zdůrazňuje různé historické cesty k modernitě a rozvíjení různorodých vzorců modernity, které se odlišným způsobem promítají do podoby institucí a ekonomické, politické a kulturní dimenze modernity.

Teze, na kterých se tito badatelé vesměs shodují, tvrdí, že z perspektivy globální historie byly asijské velmoci s globálním významem – zvláště Indie a Čína – ty, které vytvářely značnou část světové produkce v průmyslu, zemědělství a obchodu. Na základě vědeckých výzkumů ukazují, že asijské říše byly prvními iniciátory globální výměny – „a first globalizer“ a Evropa je následovala.

Rozvoj orientální globalizace je spojen s obchodem po roce 500-600 n. l. Ohniskem světového obchodu byla Mekka a islámský svět sehrál důležitou roli mostu – prostředníka – mezi Evropou a Asií po celé druhé tisíciletí. Od 12. století až do 19. století se klíčovým globálním aktérem stává kromě Indie i Čína, která je iniciátorem „průmyslového zázraku“ a iniciátorem mnoha objevů a vynálezů, které si spojujeme až s anglickou průmyslovou revolucí (pokrok ve zpracování železa a oceli, v zemědělství, námořní dopravě i ve válečnictví, společně s pokročilou urbanizací, rozvojem sítě obchodních center, bankovnictví i státní správy). Z komparativních studií je patrné, že asijská centra v mnohém předčila evropská (např. v rozvoji finančních institucí, logistice velkého množství lidí).

Východní podněty, finanční dovednosti a nové technologie umožnily feudální Evropě přerod, který byl patrný například v renesanční Itálii. „Východ“ zásadním způsobem přispěl ke zrodu moderního světa. Podle M. Hodgsona se Evropa stala „nevědomým dědicem průmyslové revoluce, která proběhla za dynastie Sung v Číně“. Teprve až v průběhu 19. století se vyspělým evropským zemím podařilo překonat ekonomickou dominanci Indie a Číny a průmyslová revoluce a koloniální expanze jim umožnily získat převahu.

Je zřejmé, že současný program vzdělání ne vždy dokáže své absolventy a absolventky připravit na život v globálně propojeném světě a hledat komplexnější hlediska. Vždyť co se studenti a studentky ve škole dozvědí například o indické, čínské, japonské, korejské nebo indonéské kultuře a jejich významu v globálním měřítku?

Proto se v následujících článcích budeme věnovat jednotlivým osobnostem a ideovým proudům. Budeme představovat hlavní výsledky jejich bádání a sdílet jádro velmi inspirativních pohledů na svět. Neboť i stará čínská bajka vypráví o žábě na dně studny, která je přesvědčena, že kolečko oblohy, které vidí nad sebou, je celým nebem. Podobně se vyjádřil německý sociolog Ulrich Beck, který prohlásil, že máme tendenci nahlížet na svět prostřednictvím mikroskopu: vnímáme do detailu úzký výsek reality a často nám uniká rozmanitý a komplikovaný svět, který je mimo mikroskop. Proto bychom v dalších textech chtěli ukázat i další možnosti pohledu na eurasijský svět z širšího záběru.

Milan Kreuzzieger, filosof a vědecký pracovník