Dějiny Čínské lidové republiky z pera českých sinologů jsou odvážné i přínosné

Dějiny Čínské lidové republiky z pera českých sinologů jsou odvážné i přínosné
4 / 3 / 2020 Vít Vojta

Zpracování moderních dějin není nikdy snadné, zvláště když jde o etapu historie, uzavřenou teprve předloni. Vzpomínky pamětníků jsou ještě příliš živé a každý má pocit, že „ví, jak to tehdy bylo“, případně alespoň ví, že „to bylo jinak“ než tvrdí dějepisci. I přímí účastníci historických událostí mívají sklon přeceňovat, že „byli při tom“. Stejně však většinou byli jen diváky dílčí historické scény. A dějiny jsou jako nekonečný seriál na pokračování. Seriál tak nudný, jak moc mu nerozumíme. Pojednat moderní dějiny bývá těžké, ale napsat „Dějiny Čínské lidové republiky“ v současné době a v současném společenském diskursu, to už je hotový adrenalinový sport. O to zajímavější, že se do něj pustili tři generačně odlišní autoři: Ivana Bakešová, Ondřej Kučera a Martin Lavička.

Podstatou nejen historické odborné práce je však svoboda hledání a nalézání. Každé zpracování dějin je přirozeně trochu individualistické, ale tím snad i méně ideologické. Fakta jsou fakta, ale jak je analyzujeme a jak o nich vyprávíme, to je už úplně jiná linka, která si nemůže dělat nárok na neomylnost a úplnost. Naopak je to naše vědění, které je nutně „omezené kontextem naší existence“. Francouzský historik Paul Veyne pro to používá krásný příměr „červených rybiček, uzavřených ve skleněné nádobě, za jejichž stěny se nemohou dostat“ (Veyne, P. Foucalt, jeho myšlení, jeho osobnost. Filosofia 2016).

 

„Naše“ nejnovější Dějiny ČLR sepsali tři generačně odlišní autoři. Samotným knižním zpracováním tématu už překročili obvyklý limit, vytvářený délkou běžného novinového článku. Ač se to zdá nedůležité, finální zpracování historických statí v dnešní zrychlené době většinou diktují potřeby novin a časopisů, ale také časový nedostatek u čtenářů, prahnoucích po instantním poznání. Tato kombinace nakonec v praxi vede ke zjednodušování a zestručňování sebesložitější problematiky.

 

A tak knižně zpracované dějiny, byť velmi stručné, jsou automaticky přínosem, protože se rozsahem a formou vymaňují z hrozivé masmediální heslovitosti. Na druhé straně se kniha nedá zpětně opravit jako „online“ článek, a tak jdou tvůrci opravdu s kůží na trh.

 

V úvodu Dějin ČLR se autoři hlásí k překonávání evropocentrického pohledu, k čemuž jim napomáhá vedle čínské historie i sledování paralelních dějů historie světové: vzestup Japonska, soupeření imperiálních mocností ve východní a střední Asii, obě světové války, komunistické a fašistické hnutí, dekolonizace, studená válka a vznik globálního „postmoderního“ nadnárodního kapitalismu.

 

Zmíněná dekolonizace přirozeně odmítá i tzv. postkoloniální myšlení, jakési dvojče myšlení evropocentrického. Je dobře upozornit, že postkoloniální myšlení evokuje představu racionálnějšího, správnějšího Západu v porovnání s nedokonalým, nedemokratickým a zaostalým Východem (klasické dílo Said, E. W. Orientalismus. Západní koncepce Orientu. Paseka 2006. nebo Kreuzzieger, M.; Lánský, O. Modernita/modernity v eurasijských kulturních a civilizačních kontextech. Praha, Filosofia. 2016. 366 s. dále Lánský, O. Postkolonialismus a dekolonizace. Základní vymezení a inspirace pro sociální vědy. Sociální studia. Roč. 11, č. 1 (2014), s. 41-60.). 

 

Dějiny ČLR mají tři části. Začínají nezbytným historickým uvedením do kontextu Číny před rokem 1949, vracejícím se až do 19. století, do čínského hledání východisek z krize císařství, bolestně dlouhého a v jistém smyslu dodnes nedokončeného. Chvíli bylo nadějí Číny modernizující se Japonsko, následně se však proměnilo v hrozbu ještě horší, než byly západní imperiální mocnosti. Nahrazení císařství republikou nakonec nic nevyřešilo a zkázu země prohloubilo dlouhé soupeření nacionalistů s komunisty.

 

První část, ČLR v letech 1949-1979, líčí dramatické tři dekády vývoje komunistického státu, začíná porážkou nacionalistů a vznikem ČLR. Rozebírá vliv Sovětského svazu na počáteční budování státu a jeho hospodářství, složitý vnitřní politický boj, neúspěšné sociální experimenty s fatálními dopady pro zemi a její obyvatele. Podrobně jsou probrány i mezinárodní vztahy, včetně politiky hroutícího se impéria Velké Británie, směrodatné pro jihozápad Číny i Tibet. Postupné přibližování izolované Číny se Spojenými státy, s cílem zvrácení studené války se Sovětským svazem, bylo tématem sedmdesátých let, na jejichž sklonku došlo k odchodu první generace revolučních vůdců a k „otevření se světu“.

 

Poslední věta této části shrnuje situaci velmi výmluvně: „Po nastartování ekonomických reforem a navázání diplomatických styků s USA vstoupila ČLR na mezinárodní scénu nikoli jako partner některé z mocností ani jako součást některého ze strategických seskupení, ale jako samostatná veličina, která jde pragmaticky za svým cílem“. (s. 163)

 

V prvních kapitolách je znát autorský styl historičky Ivany Bakešové, s vysokou dynamikou líčení historických dějů, jak jej známe z jejích knih nebo textů v rámci Česko-čínské společnosti či Sinoskopu. Historie Československa se sto let potkávala s vytvářením čínské republiky a českoslovenští diplomaté měli často privilegované místo a přímý přístup k nejvýznamnějším historickým událostem a osobnostem. Doktorka Bakešová toho ve své historiografické práci pravidelně využívá, a tak dokáže seznámit s celým kontextem mezinárodních úmluv, s jejich dobovým chápáním diplomaty a státníky, a nakonec popsat i odpovídající politické reakce.

 

Ve druhé části jsou zase analyticky podaná, dobře členěná historická témata, lakonicky, ale zručně přiblížena Ondřejem Kučerou a Martinem Lavičkou z Univerzity Palackého v Olomouci, která se již více let viditelně prosazuje nejen v českém kontextu.

 

Druhá část Reformní Čína (1979–2018) zahrnuje nejdůležitější děje posledních čtyřiceti let, kdy se vyměnily celé čtyři generace tzv. kolektivní čínské vlády a Čína se změnila ze zaostalé rozvojové země na globálního lídra.

 

Toto událostmi nabité období je dále děleno na šest kapitol. Jsou tematicky stavěny, ale přirozeně se drží chronologické návaznosti. Názvy napovídají: Liberalizace a pragmatizace 80. let, Pekingské události roku 1989, Normalizace, Cesta na západ – politika rozvoje čínského západu, Kulturně společenské proměny osmdesátých a devadesátých let, Čína v 21. století – emancipace a asertivita v mezinárodním prostoru.

 

Autoři se tu pouštějí i do nových pohledů na nejcitlivější události moderních dějin a nebojí se přitom bořit zavedená klišé. Což je na jedné straně úkolem skutečného historika a na straně druhé noční můrou všech propagandistů: „Potřeba absolutních hrdinů a absolutních zloduchů je v nás hluboce zakořeněna. Při popisu historie nás však vede na scestí propagandy a odepírá mrtvým jejich lidství – odepírá jim jejich hříchy, ctnosti, snažení a neúspěchy. Zachování plastického obrazu minulosti bez jejího zploštění vahou anachronického moralizování je částí historikova údělu.“ (Hughes, R. Culture of Complaint: The Fraying of America. New York: Oxford University Press, 1993, s. 120 in Dějiny ČLR, s. 188) 

 

K přelomovému masakru na Náměstí nebeského klidu autoři shrnují: „Většina dohledaných obětí Pekingských událostí zemřela třetího června, nikoli čtvrtého, drtivá většina obětí nebyli studenti, ale obyvatelé Pekingu a dělníci, a většina obětí jak mezi civilisty, tak i mezi vojáky zahynula na přístupových cestách k náměstí, zejména od západu a jihu… Na samotném náměstí, které se stalo celosvětovým krvavým symbolem, patrně nikdo nezemřel.“ (Pekingské události roku 1989, s. 200)

 

Velmi důležitá je kapitola Kulturně společenské proměny osmdesátých a devadesátých let, protože nosná témata „literatury, filmu, vlivu populární hudby Hongkongu a Taiwanu, architektury, urbanismu, avantgardy, disentu, cenzury, kontroly porodnosti a společnosti“ tu musela dostat své místo, alespoň formou kratičkých, ale čtivých esejí.

 

Poslední třetí část Česko(slovensko)-čínské vztahy se tematicky věnuje sto letům vzájemných vztahů. Jak už bylo zmíněno, od jejího vzniku byla ČLR u nás věnována velká pozornost, naši diplomaté či osobnosti veřejného života mívali často k Číně mimořádný přístup, proto jsou české prameny vítaným zdrojem i zahraničních historiků. Hezká a zasloužená je tu poklona překladatelům současné literatury z čínského jazyka (s. 342).

Z publikovaných fotografií na mně, jako na pamětníka, dýchla poslední desetiletí a prezidentský pár držící pandí medvídě mi připomněl tehdejší zvláštní ošetřovatelovu promluvu: „…pandy nejsou jedna jako druhá, jsou jako my lidé, krásné i ošklivé, hloubavé i povrchní…“.    

 

Celých sto stran příloh vytváří stručná Chronologie dějin ČLR (s. 346-358), 878 poměrně podrobných poznámek (359-407), bibliografie (408-422), transkripce a výslovnost (423-428), místní, věcné a jmenné rejstříky (433-444).

 

Spojování historických událostí do rekonstruovaného běhu dějin stojí na nových vhledech a současně na „návratu k vyprávění“. Zobecňování a zjednodušování jsou v něm nezbytná, aby ušetřila čtenáře únavných výkladů, odvádějících od hlavní linky. Současně však nesou pasti zkratek a nedokončených myšlenek nebo přešlapy příliš kategorických formulací (např. „Čína nikdy ve svých dějinách nepřijala nic, co nevzniklo v jejím vlastním civilizačním okruhu – s výjimkou buddhismu.“). Ale i my čtenáři se dělíme na „hledače nových informací a inspirací“ a na predátorské „lovce chyb“, kterým se však autor nikdy nezavděčí, takže se nemá smysl o to ani pokoušet.

 

Knihy jsou naší duchovní stopou, myšlenkovým vzkazem, jdoucím dál v čase. Dějiny ČLR pomáhají v základní historické orientaci a dávají na moderní dějiny této země věcný, byť velmi stručný pohled. Čím méně toho totiž dnes lidé o současné Číně vědí, tím emotivněji a silově o ní diskutují. A proto jsem autorům vděčný – za jejich práci i odvahu Dějiny ČLR nyní publikovat. Je to kniha, určitě patřící do výbavy každého, koho skutečně zajímá vývoj ČLR v souvislostech.  

 

 

Vít Vojta, sinolog a právník

 

O knize:

Bakešová, Ivana; Kučera, Ondřej; Lavička, Martin. Dějiny Čínské lidové republiky (1949-2018). Nakladatelství Lidové noviny. Praha 2019. 444 s.

 

Předkládaná publikace přehledně představuje dějiny a politický vývoj nejlidnatějšího státu světa a zároveň nastupující světové mocnosti. Analyzuje jak vnitropolitický vývoj ČLR od jejího vzniku v roce 1949, tak i vnější vlivy, které tuto zemi zásadním způsobem ovlivňovaly a formovaly. Zaměřuje se zvláště na otázky, které v současné době rezonují naším mediálním prostorem. Podrobně mapuje historii česko(slovensko)-čínských vztahů, události na náměstí Brány nebeského klidu v červnu 1989 a jejich důsledky, popisuje i problematické postavení národnostních menšin. Snaží se také přiblížit klíčové trendy kulturního vývoje se zvláštním zřetelem k literatuře a k překladům děl předních čínských spisovatelů do češtiny.

 

Zatímco do konce sedmdesátých let minulého století patřila ČLR k nejchudším zemím světa a místo ekonomických problémů řešila z dnešního pohledu nesmyslné ideologické otázky, na začátku osmdesátých let nasadila čínská vláda kurz „ekonomika především“. Dosáhla v tomto smyslu obdivuhodných výsledků, ale platí za to příliš vysokou daň: narůstají rozdíly mezi životní úrovní i mezi životním stylem jednotlivých vrstev společnosti, přes nespornou snahu se nedaří řešit následky krajně znečištěného životního prostředí, honba za úspěchem a hmotným zabezpečením způsobuje stres a ztrátu tradičních hodnot. Problematický je i vztah centra k okrajovým oblastem a razantní vstup sebevědomé Číny na mezinárodní politickou scénu.

 

Čína je tady a musíme s ní počítat. Chceme-li jí porozumět, nebo než ji začneme kritizovat, měli bychom znát historické zázemí pozitivních i negativních aspektů jejího současného vývoje. K tomu má přispět tato kniha.