Co (ne)získáme z cesty na Tchaj-wan
Po téměř roce příprav, po tragickém skonu bývalého předsedy Senátu a také po desítkách siláckých prohlášení řady českých politiků, ale i čínské ambasády, konečně odjela delegace předsedy horní komory parlamentu na Tchaj-wan. Je na místě se ptát, co nám cesta přinese.
Některé mediální výroky předsedy Senátu Miloše Vystrčila nebyly úplně kompaktní. Jednou totiž viděl smysl cesty v prohloubení ekonomické a kulturní spolupráce s Tchaj-wanem, jindy zase v jeho morální podpoře. „Buď budeme dodržovat principy, nebo počítat groše,“ zněl jeden z klíčových výroků předsedy Senátu. Měl tím na mysli především kritiku některých českých podnikatelů, ale také prezidenta Zemana, kteří mají zájem o prohlubování vztahů s pevninskou Čínou.
Zájmy českých podnikatelů v Číně na druhé straně paradoxně proti senátorům z ODS obhajoval levicový sociolog Jan Keller. Ten mimo jiné připomněl, že „před třemi lety vystřídala Čína Spojené státy v roli největšího obchodního partnera Německa“ a „roční objem obchodu mezi Čínou a Německem je srovnatelný s celým hrubým domácím produktem České republiky“. Zmínil také, že i prezident Macron uzavřel loni v Pekingu kontrakty za 15 miliard dolarů.
Jinými slovy, zatímco v západní Evropě vítězí politický a ekonomický pragmatismus, část české politické scény sbírá mediální body za podporu ostrova, který oficiálně uznává pouze hrstka státečků světa. Ani zdaleka mezi nimi není žádná velmoc. Přitom lze jen sotva tvrdit, že Německo nebo Francie otázku lidských práv, sporných území, nebo třeba utrpení Ujgurů s Čínou diplomaticky neřeší.
Veřejná diskuse, nakolik může tato cesta být pro Českou republiku přínosem a nakolik bude spíše zbytečnou komplikací česko-čínským vztahům, tak znovu více kopíruje domácí politické soupeření, než by opravdu vyhodnocovala data a vybírala nejlepší alternativu pro naši zemi.
Cesta se tak může jevit i jako emotivní demonstrace nesouhlasu části české politické scény s příliš vstřícnou politikou prezidenta Zemana vůči Číně. To předsedovi Senátu vytkl i bývalý prezident Václav Klaus, když jeho misi označil za „klukovinu“. Paradoxně je tak cesta do vzdáleného asijsko-pacifického regionu více vnitropolitickým krokem, více jakousi ukázkou české emancipace vůči Číně než promyšleným zahraničně-politickým aktem.
Česká delegace tu porušuje obvyklou diplomatickou praxi, podle které na Tchaj-wan nejezdí zástupci států od pozice náměstka ministra výše. Výjimkou byla cesta předsedy belgického senátu v květnu 2019, těsně před skončením jeho mandátu a čerstvá srpnová návštěva amerického ministra zdravotnictví, reflektující jednak ochlazení americko-čínských vztahů, jednak tchajwanský úspěch v prevenci pandemie COVID-19.
Naše už dnes výborné ekonomicko-kulturní vztahy s Tchaj-wanem aktuálně asi výrazně zlepšit nemůže. Ani pevninskou Čínou to určitě politicky neotřese, jen ji to donutí k nějaké ostré reakci, která následně ještě zhorší česko-čínské vztahy a následně dále zmrazí vztah české veřejnosti k Číně.
Zmiňovanou „duchovní podporu demokratickému Tchaj-wanu“ šlo jistě realizovat méně konfliktně. Ve střední Evropě může postoj Číny k otázce Tchaj-wanu v něčem připomenout Hallsteinovu doktrínu (1955-1969), podle které chtěla Spolková republika Německo zastupovat Německo jako jediná a oficiální styk s NDR považovala za diplomaticky nevlídný krok. Samozřejmě je tu ale nesrovnatelně jiný poměr sil než tehdy v rozděleném Německu. Čína je nastupující supervelmocí, zatímco Tchaj-wan rozlohou nedosahuje ani poloviny České republiky.
Tím spíše bude i v otázce Tchaj-wanu dobré vyčkat uvolnění vztahů na mezinárodní i čínské politické scéně a neriskovat eskalaci velmi nebezpečného konfliktu. My dnes ale děláme přesný opak. A znovu mícháme zahraniční politiku s domácí…
Vít Vojta, sinolog a právník
Text vyšel jako komentář pro deník Právo dne 28.8.2020