Čínština bez tónů je jako lízat čokoládu přes staniol, říkal Oldřich Švarný

Čínština bez tónů je jako lízat čokoládu přes staniol, říkal Oldřich Švarný
5 / 5 / 2020 David Uher

Právě v těchto dnech, počátkem května, si připomínáme 100. výročí od narození prof. PhDr. Oldřicha Švarného, CSc., českého sinologa a fonetika, který svůj celoživotní odborný zájem věnoval studiu rytmu řeči moderní hovorové čínštiny. O jeho pohnutých životních osudech se může zvídavý čtenář více dozvědět z bibliografie, kterou na začátku 90. let minulého století s velikým citem a nadšením připravila kolegyně sinoložka Hana Třísková. Oldřichu Švarnému je také věnováno jedno z hesel encyklopedie Kdo je kdo: osobnosti české současnosti.

V roce 1990 jsem se s ním setkal poprvé jako žák, když po roce 1989 začal znovu docházet na tehdejší katedru věd o zemích Asie a Afriky FF UK v Praze – vyučoval zde prosodii, tj. vnitřní organizaci tónového systému čínštiny. Současná čínština ve své standartní podobě totiž přestává být jazykem ryze tónovým, když u ní dochází nejprve k oslabování i k úplné neutralizaci tónu. Na katedru v něm přišel „kouzelný dědeček,“ v šusťáku, s baretem na hlavě a s čínskou plátěnou taškou na krku, s nepostradatelným kotoučovým magnetofonem, s kapsami nabitými myriádami kratičkých tužtiček a titěrných pastelek.

 

Filozofie jeho hodin byla jasná. Jak sám říkával: „Čínsky se musíte znovu naučit i kašlat.“ Když jsem se vrátil z ročního pobytu v ČLR, chodil jsem na jeho kurs znovu s tehdejšími prváky. V roce 1994 se z nás na třináct let stali kolegové v tehdejším kabinetě Dálného východu při katedře romanistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. A chodil jsem na jeho hodiny znovu. Jako začátečník, mírně pokročilý i pokročilý student čínštiny byla pro mě na všech úrovních přítomnost na jeho hodinách obohacující a její přínos zhodnocuji ve své pedagogické i badatelské práci dodnes.

 

Spolupráce s kabinetem Dálného východu se ukázala nebývale plodnou: Oldřich Švarný zde připravil novou verzi původních materiálů pro výuku čínštiny. Prvním z nich byl Úvod do studia hovorové čínštiny (USHČ, Olomouc 1997). Jeho nedílnou součástí byla sada šesti MC kazet, na nichž byl nahrán bohatý materiál příkladových vět k Švarného popisu čínské gramatiky. O rok později vyšla opět na UP Hovorová čínština v příkladech (HČP, Olomouc 1998). Obě tyto publikace tvoří celek: zatímco USHČ obsahuje především teoretické části, HČP je doplňuje praxí. Hlavním, ovšem zdaleka ne jediným přínosem HČP zůstává záznam prosodie čínské věty, jejího lineárního členění, když ortografie čínštiny nebere v potaz hranice slov, a mnohovrstevnaté hierarchie prominence čínské slabiky. I tento materiál byl doplněn sadou MC kazet převedenou později i na CD.

 

Nejvýznamnějším počinem působení O. Švarného v Olomouci a korunou jeho celoživotní práce je ale bezesporu Učební slovník jazyka čínského (UčebS, Olomouc 1998–2000), tj. prosodicko-syntaktická klasifikace téměř dvou tisíc nejfrekventovanějších morfémů moderní čínštiny podepřená analýzou šestnácti tisíc příkladových vět. UčebS je především významným příspěvkem do diskuze o podstatě čínského slova. Je provázán se všemi zmiňovanými učebnicemi, jeho záběr je však pochopitelně mnohem širší a funguje tak vlastně současně i jako učebnice pro pokročilé a velmi pokročilé studenty čínštiny. I UčebS je doplněn bezmála šedesátihodinovou nahrávkou.

 

Oldřich Švarný byl úžasný člověk, náročný učitel milující své studenty, náruživý badatel a vědec. Nežil ale jen prosodií. Upřímně se zajímal o Pražský orloj, miloval Prahu, především tu románskou, o níž zasvěceně hodiny a hodiny ve sklepeních Starého Města poutavě vyprávěl. Dokázal ocenit dobrý vtip, obdivoval se ženské kráse. Upřímně se zajímal o věci, které naprosto nesouvisely s oborem jeho studia. Chybí mi především jeho laskavý pohled na svět. Obdivuji jeho vytrvalost, cit pro detail a neutuchající nasazení při studiu. A rád bych měl jeho víru.

 

Jsem opravdu rád, že práce Oldřicha Švarného neodešla 19. dubna 2011 společně s ním a že se mi podařilo najít spolupracovníky, s nimiž se snažíme rozvíjet jeho myšlenky v tom smyslu, že jeho poznatky o čínské větě aplikujeme na kontext, zejména v jeho stylově odlišných podobách.

 

David Uher, sinolog, lingvista a pedagog