Čínská zeď puká: první Evropané se dočkali uznávání řidičských průkazů, Češi jsou ale bez šance

Ten, kdo měl v Číně dlouhodobá víza, mohl získat řádný tamní řidičský průkaz s šestiletou platností. Přitom však musel vykonat teoretickou zkoušku, zpravidla v čínštině, přičemž ve velkých městech byly k dispozici i testy v angličtině. Paradoxně výhodnější bylo skládat zkoušku v čínštině, protože policie místy tolerovala napovídání tlumočníka, přestože uchazeč i tlumočník před zkouškou podepsali prohlášení, že žádné napovídání nebude.

V posledních pěti letech se nově objevila možnost získání dočasného řidičského průkazu s jednoroční platností jen na základě předložení cizího řidičského průkazu a jeho „úředního“ překladu. V praxi to ale není tak jednoduché, protože třeba v hlavním městě provincie Hebei (Shijiazhuang, asi 10,5 milionů obyvatel) příslušná policistka bez uzardění prohlásila, že „tady to neděláme, zkuste větší města jako Šanghaj nebo Peking“. Výraz „neděláme“ přitom zněl spíše jako „neumíme“. Po zadání dotazu na krajanskou skupinu v Chengdu se mi rovněž nezdařilo získat žádné podstatné informace, třeba co se rozumí „úředním“ překladem, když systém soudních překladatelů, jak jej známe u nás, v Číně neexistuje.

Dlouho zamrzlá situace se však nyní začala měnit a "čínská zeď" neuznávání zahraničních dokumentů začíná postupně pukat. V roce 2021, uprostřed covidové kampaně, dosáhla dohody o vzájemném uznávání řidičských průkazů Francie. Francouzi tedy mají proti ostatním Evropanům velkou výhodu, k řízení vozidla v Číně jim stačí francouzský řidičský průkaz a listina s jeho úředním překladem. Francouzům, kteří žijí v Číně dlouhodobě, vystaví čínské úřady po jednom roce na základě předložení francouzského řidičáku a listiny s překladem řádný čínský šestiletý řidičský průkaz.

Stejného výsledku pak dosáhla ještě Belgie, Srbsko a Spojené arabské emiráty. Pro ostatní cizince jsou autopůjčovny nadále tabu, pokud se v Číně nezdrží delší dobu a nepustí se do skládání zkoušek nebo si nezařídí onen tajemný dočasný řidičský průkaz, o němž – podle slov policistky z Hebei – něco možná vědí v Šanghaji či Pekingu.

Čínské autopůjčovny jsou zpravidla levnější než evropské. Při pronájmu vozidla na více týdnů se dá běžně dostat i na ceny okolo 300 Kč/den. Pronájem auta typu Škoda Octavia se dá pořídit za 400 až 500 Kč/den a nejnovější model Volkswagen Tiguan s velmi dobrou výbavou byl letos ve Weinanu v provincii Shaanxi za 800 Kč/den, což je cena v Evropě sotva dosažitelná.

Největší výhody ze všech evropských národů mají nyní v Číně Srbové, protože srbskému prezidentovi se vedle uznávání řidičských průkazů podařilo vyjednat i vzájemný bezvízový styk na pobyty do 30 dnů. A přitom se zdálo, že průlom do čínské vízové hradby je nemožný nebo velice vzdálený. Srbsko v tomto ohledu předstihlo i Rusko, kde byl letos pouze obnoven bezvízový styk pro organizované turistické skupiny. Zatímco tedy na Západě kdekdo straší hrozbou spojenectví Ruska a Číny, v praxi to tak horké asi není, když obě země nejsou ani ochotny přistoupit na vzájemné zrušení víz.

V mezistátním styku ale zdaleka nejde jen o víza nebo řidičské průkazy. Občané všech zemí by přivítali i vzájemné uznávání řady dalších dokumentů, jako jsou dokumenty z matrik, výpisy z trestních rejstříků a doklady o kvalifikaci. Český občan je na tom obzvláště bledě. Lze to doložit i na rozdílných procedurách ověřování (zatím navzájem neuznaných) dokumentů v Německu a v České republice.

Zatímco v Německu není třeba pořizovat překlad do čínštiny a čínská ambasáda v Berlíně požaduje jen dvě razítka na příslušném německém dokumentu (Landes- a Bundesverwaltungsamt), český občan musí donést na čínskou ambasádu v Praze, resp. do jejího vízového centra listinu s překladem, opatřenou dalšími šesti (!!!) českými razítky. Např. na výpisu z rejstříku trestů, opatřeném razítkem resortu spravedlnosti, musí být ještě ověřovací doložka ministerstva zahraničí (!) a požadovaný následný překlad musí být opatřen dalšími čtyřmi razítky, z nichž jedno patří opět ministerstvu zahraničí. Proces vyřízení svatby nebo zaměstnání v cizině mimo EU tak může směle soutěžit s kafkovským procesem získávání stavebního povolení. A běda tomu, kdo nebydlí v Praze!

Neuznáváním cizích listin státy poněkud hloupým způsobem a v rozporu se zájmy svých občanů ukazují svaly své (zbývající) suverenity, a to i v rámci Evropské unie! Zatímco na jedné straně tedy existuje snaha zrušit v nejvyšších orgánech EU jednomyslné hlasování a vytvářet už jakýsi superstát, vzájemné neuznávání středo- a vysokoškolských diplomů jede vesele dál. Své o tom ví každý, kdo se ucházel třeba o učitelské místo v Německu nebo o práci ve zdravotnictví v Rakousku.

Politicky je věc v zásadě neřešitelná. Politické strany sice stojí o hlasy krajanů, ale současně ví, že jde o tak malé promile voličů, že nemá smysl jim cokoli byť jen slibovat. Proti inflaci nebo cenám energií jsou nějaké potíže českých občanů v cizině prkotina. I přesto je však třeba trvat na tom, aby ministerští úředníci pracovali pro občany, z jejichž peněz jsou placeni. Trvat na tom, aby tzv. konzulární záležitosti nebyly poslední starostí ministerstva zahraničí, jako je tomu dnes, ale aby byly naprostou prioritou. V Číně jsou čeští občané biti nejen na řidičských průkazech, ale také na vízových poplatcích (jsou vyšší než platí Číňané za schengenská víza) a jsou diskriminováni i v ubytovacích službách, kdy téměř všechny levnější hotely „nemají povolení k ubytovávání cizinců“. V Čechách Číňany při hledání ubytovacích služeb nikdo takto nediskriminuje.

V kratším časovém horizontu se věci k lepšímu zjevně nezmění, byť se již objevují první náznaky opětovného zlepšování stavu česko-čínských vztahů. V odpovědi autorovi tohoto článku Ministerstvo zahraničí ČR výslovně odmítlo jakoukoli možnost, že by snad mohlo chtít jednat o tom, aby se „šestirazítkový“ proces ověřování listin nějak zjednodušil. Natož jednat o vzájemném uznávání listin bez nutnosti ověřování a legalizace. 

Pavel Křivka, učitel českého jazyka v Číně a soudní tlumočník jazyka německého a nizozemského