Československé vojsko v Číně aneb jak se dobývala Transsibiřská magistrála

Na čínské území vstupuje ve stanici Mandžouli v Zabajkalí a opouští ho po 1 300 km ve stanici Pograničnaja na řece Ussuri. Ve své době to bylo nejrychlejší a nejkomfortnější spojení evropské části Ruska s Vladivostokem. Trať procházela tzv. zónou vyvlastnění, rozumí se vyvlastnění od čínské vlády. Panoval tam režim obdobný režimu ve svobodných přístavech na východočínském pobřeží, kde měly své koncese západoevropské mocnosti.

Garantem režimu byla rusko-čínská Společnost pro Východočínskou železnici. Většina zaměstnanců, se kterými přicházeli naši vojáci do styku, byli Rusové. Téměř neomezeným vládcem železnice byl její náčelník, ruský generál Dimitrij Chorvat. Provozní pravidla, vzhled a organizace nádraží, města, jejichž centra měla více ruský než čínský charakter, to všechno jako by utvrzovalo naše vojáky v pocitu, že jsou stále v Rusku.

Jako první přišla do kontaktu s Čínou tzv. Vladivostocká skupina, armádní sbor o síle 14 tisíc vojáků a důstojníků, kteří projeli celou Sibiří až do Vladivostoku v období mezi koncem dubna a polovinou června 1918.

Východočínskou železnici nemohli použít, protože generál Chorvat byl zapřisáhlým nepřítelem bolševiků a naši vojáci jeli po dohodě s bolševickou vládou vyzbrojeni průvodním dopisem podepsaným J. V. Stalinem a v doprovodu rudých komisařů. Museli proto jet po mnohem delší a technicky problematické trati, která kopíruje břehy řek Amur a Ussuri.

Neznámé vojsko 

První vlak s asi tisícovkou vojáků a důstojníků, ve kterém jeli m. j. velitel Vladivostocké skupiny generál Michail Konstatinovič Diterichs a představitel Československé národní rady (ČSNR) ve Vladivostoku MUDr. Václav Girsa, dorazil do Vladivostoku již 26. dubna 1918. Za prvním následovalo do poloviny června dalších jedenáct vlaků.

Všechny projely Sibiří bez větších potíží. Vladivostok v té době kontroloval místní sovět, který naše vojsko přijal jako slovanské přátele. Vojáci se ubytovali v kasárnách uvolněných ruskou armádou a o zásobování se jim postarali čínští obchodníci, kteří nakupovali potraviny v Číně. Vedlo se jim tedy nepoměrně lépe než na vyhladovělé Sibiři. Na lodě, které je měly odvézt do Evropy, ale čekali marně, neboť Nejvyšší spojenecká rada dosud o transportu našeho vojska definitivně nerozhodla.

Pokud se podařilo zjistit, poprvé se čínská pekingská vláda dozvěděla o existenci českého vojska ze zprávy svého konzula ve Vladivostoku datované k 23. červnu 1918 (Zprávy čínského konzula ve Vladivostoku shromáždil a přeložil Martin Hošek ve své dizertační práci: Českoslovenšti legionáři na Dálném východě. Praha, Univerzita Karlova 2010). Konzul české vojsko, které nazývá Čch´-cha-ťun (赤哈军), přirovnal k vojsku atamana Semenova a nabádal vládu, aby mu, stejně jako právě vojsku Semenova, bránila ve vstupu na čínské území.

Čína jako spojenec dohodových mocností

I když měla Čína v té době několik vlád, vláda pekingská byla jedinou mezinárodně uznávanou. Často se o ní hovoří a píše jako o vládě demokratické. Ve skutečnosti to byla vláda slabá, neschopná obrovskou a různorodou zemi, kterou zdědila po Mandžuích, efektivně spravovat. Kontrolovala nanejvýš hlavní město a několik ze severočínských provincií. Většina země se rozpadla na enklávy, kterým vládli místní tzv. militaristé. Ti se udržovali u moci pomocí žoldnéřských armád naverbovaných z jedinců žijících na okraji společnosti. Jednu z takových armád si vydržoval i náčelník VČŽ generál Chorvat. Naši vojáci se s ní ostatně seznámili v srpnu 1918, když se přiblížili k čínským hranicím.

Slabou a zkorumpovanou pekingskou vládou manipulovaly všechny velmoci, ale nejlépe se to ale dařilo Japoncům. Kromě geografické blízkosti byla příčinou blízkého vztahu politiků pekingské vlády k japonské generalitě skutečnost, že většina příslušníků militaristických klik, které ovládaly čínskou politickou scénu, studovala na vojenských školách v Japonsku.

Prezident Juan Š´-kchaj v roce 1915 podepsal potupných 21 japonských požadavků a o rok později se neúspěšně pokusil obnovit císařství. Po jeho smrti v roce 1916 se stal nejautoritativnější postavou v Pekingu ministerský předseda Tuan Čchi-žuej, který s pomocí Japonců potlačil v roce 1917 pokus o restauraci mandžuské dynastie a krátce na to prosadil v zájmu Japonska vyhlášení války Německu a Rakousko-Uhersku. Od té chvíle byla Čína spojencem dohodových mocností, a tím, aniž to zatím tušila, zároveň spojencem “Čch´-cha-ťun“.

Důležitým mezníkem historie čs legií je 20. květen 1918, kdy na sjezdu v Čeljabinsku vojáci proti vůli ČSNR a spojenců rozhodli nerespektovat příkazy bolševické vlády, neodevzdat zbraně a jet na východ “vlastním pořádkem“ i za cenu ozbrojeného boje s bolševiky.

Generál Gajda vystoupil se svými jednotkami na podporu admirála Kolčaka, který v Omsku sestavil Prozatímní sibiřskou vládu. Iluzi, že to bude vláda demokratická, která umožní činnost ústavodárnému shromáždění a znovuotevře východní frontu, podlehli i někteří činitelé ČSNR. Po předchozím váhání se rozhodli tuto vládu vojensky podpořit za předpokladu, že protisovětské vystoupení bude vojensky snadné, že akce čs vojáků vyvolá protibolševické povstání širokých mas ruského obyvatelstva, a že nově vytvořena demokratická vláda zruší brestlitevskou mírovou smlouvu a obnoví protiněmeckou frontu, na kterou budou poslány mohutné posily dohodových mocností.

Za těchto podmínek vyzval 11. června 1918 Bohdan Pavlů jménem ČSNR generála Diterichse, aby se se svým vojskem vrátil z Vladivostoku zpět na západ a pomohl vojskům generála Gajdy, která se dostala do nesnází v oblasti bajkalských tunelů.

Protože komunikace mezi jednotlivými částmi našeho vojska na magistrále vázla, ke generálovi Diterichsovi ve vzdáleném Vladivostoku se informace dostávaly se zpožděním. Proto generál původně věřil, že incidenty mezi našimi vojáky a bolševiky, ke kterým docházelo na západním úseku magistrály, jsou jen výsledkem nedorozumění nebo provokace. Dokonce poslal ke Gajdovi posla, který měl vylíčit, jak dobré vztahy mají legionáři ve Vladivostoku s místním sovětem.

Zpět na Volhu, píše TGM

Teprve když obdržel věrohodné zprávy o situaci na magistrále po sjezdu v Čeljabinsku, a když do Vladivostoku přestaly přijíždět další vlaky s legionáři, rozhodl se splnit rozkaz z 11. června. Koncem měsíce přikázal svým vojákům obsadit strategické body kolem Vladivostoku a ráno 29. června dal vladivostockému sovětu třicetiminutové ultimátum ke složení zbraní. Během dne čs vojáci obsadili postupně bez většího odporu všechny úřední budovy ve městě a zajistili obnovu v dubnu sovětem svrženého městského zastupitelstva.

O charakteru celé akce svědčí skutečnost, že hlavní představitel místního sovětu přečkal kritické okamžiky ve štábu generála Diterichse a většina členů vladivostockého sovětu a jejich rodin byla během akce ukryta v bytě Václava Girsy.

Asi nebylo snadné přesvědčit vojáky, kteří už tři měsíce čekali na rejdě vladivostockého přístavu, že mají nasednout do vlaku a vrátit se na Sibiř. Že je to nutné nejen v zájmu obnovení východní protiněmecké fronty, ale také v zájmu posílení československé pozice na mírové konferenci v Paříži, se jim snažil vysvětlit T.G.M. v telegramu nadepsaném Proč musíte zůstat v Rusku.

Psalo se v něm:

„Na vás, bratři, je těžká úloha, neboť nemůžete se vrátit domů tak brzy, jak byste si přáli. Nicméně touto pozicí posílíte pozici našeho národa na mírové konferenci... jste určeni jako předvoj spojeneckých sil... a tak ne na východ! Na západ tedy! Zpět na Volhu! Za znovuvzkříšení Ruska, za novou protiněmeckou frontu na Rusi.... Vaším úkolem je... starati se o udržení sibiřské dráhy a čekati příchodu spojeneckých sil.“

Pro další existenci čs armádního sboru na Sibiři byl rozhodující souhlas Spojených států s intervencí. Prezident Wilson, který původně účast USA na intervenci na Sibiři odmítal, souhlasil s vysláním amerických jednotek na Dálný východ, „protože nelze připustit, aby situaci ovládli Japonci“. Zároveň rozhodl, že je třeba, aby „USA získaly vliv na bojové akce československého sboru tím, že převezmou jeho zásobování“.

Teprve v této fázi se velení Vladivostocké skupiny začalo zajímat o Čínu, neboť VČŽ nabízela mnohem kratší a spolehlivější cestu na západ než železnice přes Chabarovsk.

Start vzájemných československo- čínských vztahů ale nebyl nešťastnější. Mezi generálem Diterichsem a čínským konzulem ve Vladivostoku došlo k nedorozumění, když generál Diterichs opomenul informovat čínského konzula o chystaném převratu. Konzul se urazil a stěžoval si do Pekingu, že ho české vojsko neinformovalo o chystané akci a on nemohl čínské občany ve Vladivostoku včas varovat.

Podle čínského konzula tak Češi jednali proto, že „už dostali podporu od Spojenců a Čínu přehlížejí kvůli její slabosti... Bezpochyby ostatní státy nabyly přesvědčení, že máme blízké vztahy se sovětskou vládou, a proto mě dopředu neinformovaly o chystaném převratu kvůli obavám, že se jejich plány prozradí. Pohlížejí na mne s despektem, protože čínská strana neumí jednat jednotně.“

S Japonci v zádech

Dne 1. července informoval čínský konzul ve Vladivostoku svou vládu o dopisu od štábu Čs. armádního sboru z 25. června, ve kterém „se píše, že Sibiř kontrolují Němci a Rakušané a bolševici jsou jejich nástroj. Pokud tato situace bude trvat dlouhodobě, ovlivní to vývoj na západní frontě. Na závěr se píše, že Češi chtějí do Francie bojovat proti Němcům, a proto se zmocnili magistrály, ale až se stáhnou, prosí spojence, aby magistrálu obsadili, jinak to udělají Němci a Rakušané.“

Vladivostocký sovět sice přestal 29. 6. 1918 existovat, ale nepřestala existovat jeho branná moc, která se po převratu ve Vladivostoku stáhla k železničnímu uzlu Nikolsk – Ussurijskij. V Nikolsk- Usuurijsku (dnes Ussurijsk) se od Amursko-ussurijské dráhy odpojuje trať směrem do Číny. Naše jednotky, které se po převratu ve Vladivostoku vydaly po železnici směrem na západ tedy musely projet tímto nádražím v každém případě. Nebyly připravené na větší střetnutí a odpor rudých partyzánů, na který narazily před Nikolsk – Ussurijskem, je zaskočil. Naštěstí jim v poslední chvíli přišli na pomoc Japonci. Obsazením Nikolsk-Ussurijska se vojákům Vladivostocké skupiny otevřela cesta do Číny.

Dne 7. července 1918 informoval čínský konzul ve Vladivostoku svou vládu, že ho konzulové dohodových spojenců požádali, aby vládě tlumočil žádost o povolení průjezdu čs vojska přes čínské území do Man-čou-li a dále na bojiště, neboť ussurijsko-amurská dráha je ve velmi špatném stavu a je ovládána partyzány.

Skutečnost, že naše vojsko podporují spojenci, donutila čínského konzula ve Vladivostoku změnit názor. Ve zprávě, kterou žádost tlumočil, upozornil svou vládu, že podporují-li české vojsko dohodoví spojenci, znamená to, že je české vojsko i jejím spojencem. Nebude-li souhlasit se vstupem českého vojska na čínské území, dostane se do složité situace, kterou bude těžko obhajovat.

Ministerstvo zahraničí pekingské vlády se přesto přesvědčit nedalo: „Najděte způsob, jak českému vojsku zamítnout přesun přes čínské území, anebo nařiďte, aby se z Vladivostoku vydalo na sever po železnici, která vede podél Chej-lung-ťiangu. Tak nevzniknou žádné problémy.“

Pekingská vláda se tvářila jako suverén, ale ve skutečnosti neměla žádnou možnost kontrolovat dění v provinciích, kterými VČŽ procházela, tím méně v pásmu vyvlastnění. Tam byl neomezeným vládcem náčelník železnice generál Chorvat a zbytek provincií ovládali místní militaristé. Vzhledem k této situaci sbor konzulů ve Vladivostoku rozhodl, že je zbytečné žádat o povolení pro vstup čs vojska na čínské území pekingskou vládu. Stačí záležitost projednat s generálem Chorvatem a čínskou vládu pouze informovat.

Generál Chorvat měl ale jiné plány. Podobně jako několik dalších odpůrců bolševického režimu se i on rozhodl využít pádu vladivostockého sovětu a instalovat ve Vladivostoku novou ruskou vládu - Vládu Přímořského kraje. Na žádost spojenců o povolení průjezdu čs vojska po VČŽ reagoval prohlášením, že je VČŽ pro Čechy uzavřená. Krátce na to vypochodoval se svou armádou směrem na Vladivostok.

Poprvé v Číně 

Armáda generála Chorvata byla složená, stejně jako žoldnéřské armády jiných militaristů, z “banditů“, příslušníků nejnižších vrstev obyvatel, kteří si zajišťovali prostředky k holému přežití zbojem. My bychom je nazvali spíše “zbojníky“. V případě armády generála Chorvata to byli tzv. chung-chu-c´ (Rudovousí, v legionářské literatuře Chunguzi), pověstní tím, že přepadali vlaky na VČŽ.
Chorvatova armáda Chunguzů nečekala, že se jí kousek za hranicí postaví do cesty disciplinované vojsko. V legionářské literatuře se hovoří o snadném vítězství nad Chunguzi, ve skutečnosti k opravdovému boji asi ani nedošlo.

Když si generál Chorvat ověřil, že naše vojsko podporují spojenci, u kterých žádá o podporu pro svou nově vznikající vládu, rozehrál složité diplomatické vyjednávání. Čs. vojsko a jeho přesun z Vladivostoku na západ se tím dostalo do soukolí komplikovaných zájmů jednotlivých velmocí a mnoha znesvářených ruských a čínských militaristických skupin a bylo v tomto vyjednávání zcela pasivní.

O dalším vývoji rozhodla japonská vláda když odsouhlasila samostatnou expedici na Sibiř a podporu čs vojska použila jako záminky k prosazení vlastních zájmů v Mandžusku. Na základě krátce před tím s čínskou vládou podepsané Dohody o společné ochraně hranic proti společnému nepříteli vyslala do severovýchodní Číny vojsko, které mělo krýt týl československých jednotek.

Přesvědčen Japonci vyslovil čínský ministr zahraničí 25. července 1918 souhlas s průjezdem čs vojska přes čínské území a informoval o svém rozhodnutí vojenské velitele obou provincií, kterými VČŽ prochází. Se vstupem čs vojska na čínské území souhlasil i generál Chorvat.

První vlak s čs vojáky vjel na čínské území dne 10. srpna 1918 přes hraniční přechod Pograničnaja - Suej-fen. Spolu s ním vstoupily na území Číny ozbrojené oddíly japonské armády. O dva dny později vjely vlaky s našimi vojáky za nadšených ovací místního obyvatelstva do Charbinu.

Ura!, znělo v Charbinu 

Charbin je největším a nejdůležitějším bodem na čínském úseku Transsibiřské železniční magistrály. Na čínské poměry je to město mladé, vyrostlo se stavbou železnice na konci 19. století. Důležitým bodem je ze dvou důvodů: trať zde překračuje veletok řeky Sungari (most postavila plzeňská Škodovka), a je zde výhybka, od které odbočují koleje směrem na poloostrov Liao-tung s nezamrzajícími přístavy Lü-šun a Lü-ta (Port-Arthur a Dalnyj).

Snadné spojení přilákalo do Charbinu ještě před světovou válkou ruské i jiné evropské (mimo jiné i české) podnikatele a obchodníky. Po Říjnové revoluci se k nim připojili emigranti prchající před bolševiky. V době, kdy do Charbinu vstoupilo naše vojsko, mělo centrum Charbinu více ruský než čínský charakter. MUDr. Václav Girsa dokonce v jedné ze svých zpráv do Prahy napsal, že „Charbin je město bezpochyby veskrze ruské“.

V legionářském tisku můžeme najít řadu článků, které nadšeně popisují velkolepé přivítání, jakého se našemu vojsku v Charbinu dostalo: zástupy provolávající „ura“, girlandami ozdobená budova nádraží, špalíry vlaječkami mávajícího davu po trase z nádraží do centra města atd.

Bylo by chybou domnívat se, že naše vojáky vítali Číňané. Ti zřejmě ani netušili, o jaké vojsko se jedná. Nesmíme zapomínat, že to bylo ještě před vznikem našeho státu a že ani oficiální čínská místa neměla v této době jasno. Soudíme tak mimo jiné podle toho, že ještě neexistoval oficiálně přijatý čínský přepis názvu Česko. Kromě dnešního Ťie-kche (捷克) nacházíme v dobových čínských dokumentech 柴赫, 赤哈, 乞开 a jiné. Naše vojáky vítali místní Rusové, místo kterých jelo naše vojsko na frontu bojovat proti bolševikům.

Vladivostocká deklarace

Přesun čs jednotek probíhal spořádaně až do chvíle, kdy se dalo do pohybu 12 tisíc japonských vojáků, kteří podle smlouvy s Tuan Čchi-žuejem měli naše vojáky “chránit“. I přes odpor vlastního ministerstva zahraničí prosadil kabinet Tuan Čchi-žueje souhlas s rozmístěním japonských expedičních jednotek na VČŽ, potvrdil Japonsku souhlas se zřízením několika koncesí na území severovýchodní Číny a v Mongolsku a pronájem bývalých německých kolonií na poloostrově Šan-tung. Získal za to finanční prostředky oficiálně určené na “společnou obranu rusko-čínské hranice proti společnému nepříteli“ a smlouvu na dodávky zbraní, které posílily pozice jeho militaristické kliky.

Teprve 24. srpna, tedy dva týdny po vstupu čs vojska na čínské území, vydala pekingská vláda dokument, kterým oficiálně se vstupem „spojeneckého českoslovanského vojska“ (乞开斯拉夫军) na čínské území souhlasila. Dokument vstoupil do naší historiografické literatury pod názvem Vladivostocká deklarace.

Během složitého jednání, které předcházelo vstupu našeho vojska na čínské území, byla kromě mnoha jiných zájmů ve hře i prestiž pekingské vlády. Pekingská vláda se snažila využít jednání k posílení pozic v pásmu VČŽ, a proto nechtěla připustit, aby generál Chorvat strhl iniciativu pouze na sebe. Domnívám se, že i forma dokumentu, kterým souhlas s průjezdem čs vojska po VČŽ železnici potvrdila, měla prestiž pekingské vlády posílit. Zajímavá je na příklad skutečnost, že dokument podepsal nejen ministerský předseda, ale i všichni ministři pekingské vlády.

Okamžik ovládnutí Transsibiřské magistrály

Pobočka ČSNR ve Vladivostoku, které byla deklarace adresována, to ale viděla jinak. Pro ni už nebyl dokument aktuální. Deklarace je datovaná 24. srpnem a my nevíme, kdy do Vladivostoku dorazila. V podmínkách, které v oblasti panovaly to mohlo být o mnoho dní později. V každém případě se v té době čs vojsko nacházelo na čínském území už minimálně dva týdny. Místní pobočka ČSNR proto nepovažovala ani za nutné zabývat se solidním překladem do některého z evropských jazyků. Spokojila se s velmi stručným francouzským resumé, ve kterém chybí datum i podpisy a samotný text je podán velmi nepřesně.

Francouzský i čínský text, kterému pochopitelně nikdo nerozuměl, poslala vladivostocká pobočka ČSNR Benešově kanceláři do Paříže. Francouzský text byl tak nejasný, že ho bylo možné interpretovat dokonce i jako oficiální uznání existence samostatného Československa. Dokument doputoval do Paříže v prosinci 1918 a u francouzského textu chybělo datum. Teprve když se zcela nedávno podařilo v archivu čínskou verzi najít, se zjistilo, že se dokument ve skutečnosti jmenuje Deklarace o vyvedení vojska z Vladivostoku, a má všechny náležitosti vyžadované diplomatickým protokolem, takže ho můžeme právem považovat za první v řadě bilaterálních dokumentů, které si vlády našich dvou zemí během dnes už více než stoleté existence vzájemných vztahů vyměnily.

Vladivostocká skupina projela Charbinem a 31. srpna se na řece Onon spojila s jednotkami nově jmenovaného generála Radoly Gajdy. Tímto okamžikem naše armáda získala kontrolu nad celou Transsibiřskou magistrálou.

I když se ve Vladivostocké deklaraci i v jiných dokumentech hovoří o průjezdu vojska z východu na západ, pravda je taková, že se naše vojsko po VČŽ pohybovalo oběma směry až do roku 1921.
Jak dnes víme, intervence, které mělo být naše vojsko předvojem, se v původně zamýšleném rozsahu neuskutečnila, Kolčakova vláda byla všechno jiné, jen ne demokratická a naši vojáci se další dva roky těžce probíjeli zpět do Vladivostoku.

Příběh Vladivostocké skupiny lépe než osudy ostatních částí Čs. armádního sboru na Rusi dokumentuje složitou situaci, do které se naši vojáci dostali po přijetí rozhodnutí čeljabinského sjezdu.
Význam přítomnosti československého vojska na Východočínské železnici, především v Charbinu, spočívá mj. v tom, že vojsko umožnilo navázat první, sice problematické, ale v každém případě první polooficiální kontakty mezi československou politickou reprezentací a čínskou vládou, a to ještě před vznikem samostatného Československa.

Ivana Bakešová, sinoložka zaměřená na moderní čínskou historii

Zdroj obrázku: wikimedia.org