Asijská inspirace v současné české literatuře

Asijské inspirace v současné české literatuře – to je především Anna Cima (1991) a její fascinace japonskou kulturou, společností a dějinami, kterou zužitkovala jak v roli překladatelky, tak prozaičky: jako autorka dvou ceněných románů – Probudím se na Šibuji (2018) a Vzpomínky na úhoře (2022) – proplétajících racionální, odborné zájmy o věc s fikční nadstavbou, se světem malovaným na hraně pohádky a snění.

V poezii pak Asii holdoval nedávno zesnulý Petr Hrbáč (1958–2020), zaujatý rovněž Japonskem, prvořadě jeho flórou, bohatstvím tamější rostlinné říše – anebo stále holduje, jakkoli tiše a nenápadně Lukáš Marvan (1962), básník se zkušeností buddhistického mnicha ze Srí Lanky, zapisovatel vesmírných temnot a nicoty, kterou občas, úlevně prořezávají hubené paprsky naděje: vytržení a prozření.

Před pár týdny k těm výše jmenovaným přibyl jistý Ladislav Charouz, jemuž v brněnském Druhém městě vydali debut Nebe z porcelánu, knížku o stovce stránek, kde si v básních, jak napovídají hlavičky v obsahu, podávají ruce inspirace japonské, tchajwanské, čínské a korejské. Pěkně rozdělené do čtyř oddílů, prokládaných motivicky spřízněnými ilustracemi (například Lao-c’ na volu nebo Hokusaiova „velká vlna u pobřeží Kanagawy“). Charouz je dítě svého věku, s trochu rozostřeným, všetečným, vyloženě globálně pojatým autorským profilem, kde čas a prostor poněkud vypadly z role: studoval v Česku, ve Velké Británii, na Tchaj-wanu, pobyl v Berouně, v Berlíně i Pekingu, zajímá se o mezinárodní vztahy stejně jako globální dějiny – a samozřejmě o poezii.

Na debutanta je Charouz (narozený nejspíš v druhé polovině devadesátých let; přesné datum knížka neuvádí) poučený víc než dost, znalý tradičních nástrojů, metod i forem, a k tomu zřetelně múzický. Suverénně zní vlastně v jakémkoli tvaru, na jakoukoli notu – ať zkouší haiku nebo sidžo, tedy veršování v rytmu ročních dob; ať píše o dávném souboji bizona a ptačího muže v jeskyni Lascaux nebo o svém včerejším odrazu v zrcadle. Téma jeho básní skládají nejčastěji dva obecné motivy: člověk a přírodní svět, a jejich vzájemné zrcadlení v proměnlivém světle, v různých místech, v náladě zimy, podzimu či léta – a znovu jakoby bez zájmu o aktualitu, drama přítomné chvíle; jakoby bez dějin, respektive s dějinami komplet inkorporovanými do přítomnosti.

Charouz sice bere inspiraci z Asie, ale konfrontuje ji taky s vybranými evropskými mýty: o Théseovi, Odysseovi a Orfeovi, tedy s prototypickými motivy labyrintu, exilu a návratu – a tragédie lásky až za hrob. V těch starořeckých vlivech je básníkem spíš horizontálním, zemitějším a možná i místy nostalgickým, v těch asijských pak spíš vertikálním, filosofujícím a metafyzickým. Ovšem na druhou stranu – asijskou inspiraci někdy živí jazykovou hrou (třeba na způsob Werichovy pohádky z jednoslabičných slov) anebo cílenou komikou: jazykovou („Hasne minaret. / Prázdnota noci tiskne / súru mi na ret“) stejně jako situační („Prázdniny slábnou / s rudým nádechem lístků / pražské MHD“).

Nakonec má ta básníkova suverénní řeč plus jistá tematická všetečnost taky svůj rub. Hlavně ve srovnání s Hrbáčem nebo Marvanem. Oni jsou vyloženě sví, zatímco on je daleko víc v druhých, vtahuje do své práce formy i obsahy odjinud. Oni jsou dostřediví, hloubí svou jedinečnou autorskou pozici; Charouz je odstředivý, básní přes celý globus, jak se mu právě zamane. Marvanova a Hrbáčova poezie referuje v první řadě o nich, o jejich vidění skutečnosti, ať té vnitřní nebo té vnější; Charouzovy verše jsou především mistrnou hrou s jinými texty, poezií aluze, metapoezií. Možná to sám básník ví, když píše:

„Čtenáři, čti dál. / Odolej pokušení / obrátit se zpět, / jemuž podleh Orfeus. / Snad víš, že báseň / se dá přečíst jen jednou. / Vrátíš-li se k ní, / na stránce neuvidíš / nic než vlastní vzpomínky.“

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

Titulní fotografie: Wikipedia, Google Arts & Culture