Asijská cesta premiéra Fialy: začátek nové kapitoly české diplomacie?

Asijská cesta premiéra Fialy: začátek nové kapitoly české diplomacie?
5 / 5 / 2023 Vít Vojta

Krátká, ale intenzivní návštěva předsedy vlády Petra Fialy do šesti zemí jihovýchodní a střední Asie je dobrým postpandemickým začátkem. Pragmatičností i strukturou podnikatelského doprovodu – zbraně, doprava, energetika a potravinářství – jako by se výprava vracela do prvorepublikových časů. Může i v dnešním světě ekonomická diplomacie skutečně pomoci uspět na vzdálených trzích, jako se to kdysi dařilo třeba legendárním baťovcům?

Šest zemí za deset dní, to je vskutku ostré tempo. Vzhledem k délce přeletů to není ani den a půl na jednu navštívenou zemi. Setkání s vrcholnými politiky, podnikatelskými a kulturními projekty, českými krajany. Štosy papírů s memorandy o porozumění a s dohodami, podepisovanými s katolíky, muslimy, hinduisty, buddhisty i komunisty.

 

Samotným pojmem ekonomické diplomacie se zpravidla rozumí státní podpora konkurenceschopnosti vlastní ekonomiky s cílem zvýšit vývoz, zahraniční investice, cestovní ruch a usnadnit lepší přístup na zahraniční trhy. Většina zemí, vyjma globálních velmocí, do ekonomické diplomacie nezahrnuje ideologická školení ani vývoz vlastních společenských hodnot, protože to bývá spíše kontraproduktivní.

 

Zkušení státníci se na zahraničních cestách vyhýbají rychlým soudům o hostitelské zemi a geopolitice regionu, i proto jsou jejich mise „diplomatické“. Rozhodovat, kdo nebo co je ve vzdáleném regionu dobré a špatné není vůbec úkolem kratičkých návštěv politiků. Ostatně každý z nás si může jednoduše představit, jak by asi naložil s návštěvou, která by během nedělního oběda zkritizovala třeba výchovu našich vlastních dětí. Další nedělní oběd by se v tomto složení patrně nekonal… Obdobně to platí i v diplomacii. A když už se otevřou nepříjemné otázky, mělo by to být jen zdvořile a smysluplně, protože jste hostem, nikoliv „revizorem“.

 

„Diplomatické“ jsou ovšem i výstupy z jednání. Nelze je nikdy brát „doslova“. Memoranda o porozumění i část dohod bývá jen nezávazným dokumentem. Navíc v příslovečné asijské zdvořilosti znamená sdělení „ano, o vaši nabídku máme zájem“ často jen „děkujeme za návštěvu“. Značná část příslibů tak bývá během státních návštěv jen „těšínskými jablíčky“. Přípravná fáze pracovních cest státníků je proto důležitá, aby stát pomohl zkoordinovat také projekty vlastních firem a dostal je v právní závaznosti dohod co nejdál. Protože o to jde.

 

Přehlíženou stránkou cest vrcholných státníků bývá obrovské nasazení místních českých zastoupení dlouho dopředu, během mise a ještě dlouhý čas po ní. Proto musí státník pečlivě vážit slova i po návratu domů, jeho veřejná vyjádření přirozeně pozorně sleduje diplomatické zastoupení hostitelské země a neuvážená slova mohou ještě leccos zhatit.

 

Význam ekonomické diplomacie ještě vzrostl se vznikem multipolární globální ekonomiky. Zatímco EU zůstává největším ekonomickým blokem světa a USA ekonomickou velmocí, Asie nabízí globálnímu hospodářskému růstu stamiliony nových spotřebitelů střední třídy. Dramaticky nejvíc jich přibylo v Číně, ale posiluje i lidnatá Indonésie (274 milionů obyvatel), Filipíny (114) a Vietnam (98). Naopak další Fialův hostitel, nevelký Singapur s 5,5 miliony obyvatel, staví na své efektivitě a umění vycházet se silnějšími sousedy. Právě od něj bychom se mohli učit.

Efektivní a na suroviny bohatý je i Kazachstán (19), bohaté zdroje zemního plynu má i poslední hostitel Uzbekistán (34), rovněž aspirující na pozici regionální mocnosti.

 

Debata o přednostech odlišných politických systémů, kulminující érou americko-čínské soutěže, už dnes viditelně ztrácí smysl, protože nenabízí žádné řešení. Pro zbytek světa je vysoce polarizované prostředí zbytečně náročné, a tak ochota volit si jednoho z dvojice rivalů valem mizí.

 

Trendem při nastavení národní obchodní a investiční politiky tak začíná být pragmatické udržování dobrých vztahů s oběma hašteřícími se rivaly, což nakonec předvádí všech šest asijských hostitelů Fialovy mise. Viděli jsme to ale i v podání šéfů Německa, Francie i šéfky Evropské komise při nedávných návštěvách Číny. „Strategická autonomie“ Evropské unie a jejích členů se už diskutuje. Česká zahraniční politika zatím na tento trend nepřistoupila a stále se negativně vymezuje zejména vůči Číně, aniž by byl jasný jakýkoliv praktický význam takového jednání.

 

Možná je naše tradice satelitního státu opravdu tak silná, ale ve 20. století nás „naše metropole“ nikdy nebraly ve zlomových chvílích opravdu vážně a s tím je dobré se naučit počítat, když zvažujeme národní zájmy. Těžko předpokládat, že ve 21. století tomu bude jinak.

 

Snaha dělit vzdálené zahraniční partnery na dobré a špatné je velmi naivní. Každá hostitelská země cesty premiéra Fialy má své problémy, miliardová zpronevěra rodiny Marcosů, uprchlé na americkou Havaj, jejíž syn vyhrál filipínské volby nebo násilná unifikace Indonésie se statisíci obětí jsou jen vrcholem ledovce. Stejně tak lze těžko hodnotit, kdo byl v čínsko-vietnamské válce před čtyřiceti lety spravedlivý, když zdůvodňujeme nabídku prodeje českých zbraní té „správné straně“. Zní to skoro stejně podezřele jako že náš „obranný průmysl“ nabízí dodávky „útočných pušek“.     

 

Česká zahraniční politika je bohužel pod stálým tlakem vnitřního politického boje. Jejím znakem je dlouhodobé vrávorání „ode zdi ke zdi“, kdy opozice neguje cokoliv vládního a naopak. Jakmile opoziční strana vyhraje, nastává protipohyb, personální čistky a provokativní trhnutí kormidlem na opačnou stranu. To, čemu jsme se ušklíbali u „banánových republik“, se nám stává vlastním.

 

Celková koncepce naší státní prezentace není zcela sourodá. Úřady a ministerstva mají svá odlišná loga, ministerstvo zahraničí vede s ministerstvem průmyslu a obchodu letité kompetenční spory různé intenzity a každá nová vláda mění a nahrazuje dosavadní modus operandi.

 

Občas zazní racionální myšlenka některých diplomatů o potřebě posílit naše zastoupení zejména ve vzdálených a odlišných zemích na jiných kontinentech, a k tomu účelu naopak snížit počty v blízkých, čitelných zemích, například Evropské unie. Je však pochopitelné, že tento „sebevražedný plán“ se zatím moc neuchytil.

 

Další zásadní problém nedostatečného informačního servisu o vzdálených asijských zemích, o kterých veřejný prostor a média publikují jen vzácně, můžeme změnit sami. Stačí se o svět Asie, kulturu, ekonomiku a historii více zajímat a odložit přitom černobílé pohledy. Je to mnohem pestřejší svět, než je nám předkládáno.

 

Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník

 

Titulní fotografie: vov.vn

 

Článek byl publikován 29.4.2023 jako komentář pro deník Mladá fronta DNES