Americko-čínské námluvy a evropská klišé

Peking připravil Trumpovi „velký krásný den". Rudé koberce, čaj se Si Ťin-pchingem, společné fotografie a kulturní turistika. Čínská média pečlivě připomínala už Trumpovu návštěvu z roku 2017, kdy v Zakázaném městě obdivoval čínské paláce a ukazoval čínskému protějšku video vnučky recitující čínské básně. Tentokrát oba státníci zamířili do Chrámu nebes – symbolu harmonie Nebes, země a člověka, ale také symbolu omezeného mandátu vládnout. Peking tím nenápadně sdělil, že jsme pod společným nebem, kde má vše svůj vymezený čas.

 

Trump si návštěvu užíval skoro jako americký turista v katalogu čínské cestovky z přelomu století. Když mu Si ukázal tisícileté stromy vládního areálu Čung-nan-chaj, Trump prý poznamenal, že v Americe by už dávno skončily na golfovém trávníku nebo parkovišti. A když obdivoval čínské růže, Si mu údajně slíbil poslat jejich semena do washingtonské Růžové zahrady. Dnešní geopolitika tak někdy připomíná zahradnické sympozium s jadernými hlavicemi v pozadí.

 

Diplomatické perličky

Další diplomatickou perličkou bylo podle amerických médií Trumpovo jednání nad plánovaný čas, kdy si zřejmě chtěl vyzkoušet odolnost čínského ceremoniálního harmonogramu proti americké improvizaci, protože „Číňané jsou velmi organizovaní lidé". Nakonec hlavy obou supervelmocí srkaly čaj o desítky minut déle při jednání o obchodu, aniž by se svět dozvěděl, zda se tam něco opravdu dohodlo.

 

I když na jiném místě prezident Trump mluvil o „fantastických dohodách", chválil Si Ťin-pchinga, a dokonce na své síti Truth Social souhlasil s čínským prezidentem, že Amerika za „spícího" Joea Bidena upadala. Tak daleko se v americké politice obvykle chodí jen při výprodejích demokracie nebo hypoték.

 

Anekdotou byla i fascinace amerických médií nad analýzou, zda Trump a Si stáli při rozhovoru směrem k sobě, což „experti" vyhodnotili jako „vzájemné porozumění". Dřív by velmoci měřily počty raket, ale v roce 2026 sledujeme úhel bot.

 

Ticho pod vrstvou zdvořilostí

Jenže pod vrstvou zdvořilostí zůstalo docela ticho, bez velké technologické dohody nebo průlomu ve clech. Žádné řešení napětí kolem Tchaj-wanu a ani pomoc Pekingu v Trumpově konfliktu s Íránem.

 

Šéfové Applu, Nvidie či BlackRocku sice s prezidentem přiletěli, ale odlétali zatím jen s fotografiemi a vizitkami, i když už je blízko zakázka na 200 boeingů. Si Ťin-pching přitom Trumpovi veřejně zopakoval, že Tchaj-wan je „nejdůležitější otázkou" vztahů obou zemí a vměšování může vést ke „střetu".

 

Na chvíli odložme evropská klišé

Na tomto místě je dobré odložit evropské i české iluze. Když čtu některé české komentátory, kteří mají pro Čínu jen hodně vousatá klišé, papouškují některá povrchní „západní média" – hlavně Guardian, zřejmě proto, že je zadarmo – a maskují tím vlastní neznalost reálií, nestačím se divit. Silné výrazy jako embargo a chaos, nadužívání hokejového termínu o Trumpově „oslabení" a obraty jako „Tchaj-wan považuje Peking za svou odštěpeneckou provincii" vlastně jen kopírují dosavadní českou debatu, která vykazuje znaky typického českého maloměšťáctví.

 

Čína rozhodně nepovažuje Tchaj-wan za odštěpeneckou provincii sama. Formálně politiku jedné Číny uznává prakticky celý svět už půl století – včetně USA, Evropské unie i České republiky. Tchaj-pej dnes diplomaticky uznává jen dvanáct státečků a Vatikán.

 

Rozdíl je však ještě jinde. Západ sice uznává jednu Čínu, ale zároveň odmítá, aby o budoucnosti Tchaj-wanu rozhodovala síla. Amerika proto Tchaj-wan vyzbrojuje, Evropa s ním obchoduje a většina světa udržuje s ostrovem neoficiální vztahy. Je to diplomatická verze vztahu „jsme jen přátelé s výhodami".

 

A právě proto byla zajímavá další drobná epizoda summitu: americké shrnutí jednání Tchaj-wan téměř nezmínilo, zatímco čínská média jej postavila do centra všeho. Washington tedy dobře slyšel varování, jen naoko předstírá, že šlo o hudební doprovod ke slavnostnímu obědu.

 

Supervelmoci jako manželský pár

Výsledek? Obě strany dnes potřebují hlavně stabilitu. Amerika kvůli ekonomice a volbám. Čína kvůli zpomalování růstu, dluhům lokálních vlád a odchodu části investorů. Přes všechny řeči o oddělování ekonomik, nových studených válkách a konci globalizace tak zůstávají Amerika a Čína na sobě fascinujícím způsobem závislé.

 

Obě země se zároveň považují za soupeře i za nepostradatelné partnery. Dvě supervelmoci tak připomínají manželský pár, který se už dávno hádá o všechno, ale hypotéka na společný dům je příliš vysoká na rozvod.

 

Trump přivezl do Pekingu největší americké korporace, protože dobře ví, že dnešní geopolitika už není jen o armádách. Je o dodavatelských řetězcích, čipech, umělé inteligenci a datech. Když vedle prezidenta sedí šéf Nvidie Jensen Huang, je to skoro stejné sdělení, jako když kdysi vedle prezidentů stáli generálové. Jen uniformy nahradily mikiny a místo tanků se řeší výkon grafických procesorů.

 

Evropa: příbuzný, který přišel pozdě

Zatímco Washington a Peking jednají o budoucnosti AI, technologií a průmyslu, Evropská unie stále často diskutuje hlavně o regulacích, normách a uhlíkových povolenkách. V Bruselu se někdy tváří, jako by bylo možné geopolitiku vyřešit správně vyplněným formulářem.

 

Evropa tak trochu působí jako příbuzný, který dorazil na rodinnou oslavu tak pozdě, že se už rozhoduje o dědictví. Unii dnes sevřely dvě závislosti: bezpečnostně a technologicky stojí na Spojených státech, průmyslově a exportně ale stále potřebuje Čínu. Německé automobilky prodávají v Číně miliony aut, evropské firmy závisejí na čínských bateriích, kovech vzácných zemin i výrobních kapacitách. Česká ekonomika je pak svázaná s německým průmyslem jako vagón za lokomotivou.

 

Když Washington zpřísní vývoz čipů do Číny, pocítí to každá továrna mezi Plzní a Ostravou. Když Peking omezí vývoz strategických surovin, zdraží evropská výroba. A když se Amerika s Čínou rozhodnou uzavřít dočasný obchodní mír, Evropa si často jen oddychne, že tentokrát nebude stát přímo na bojišti.

 

Návrat velmocenského realismu

Pro Česko je na celé návštěvě nejzajímavější jedna věc. Zatímco část evropských politiků stále vede ideologické debaty o „hodnotové zahraniční politice", Trump i Si jednali velmi starosvětsky: obchod, technologie a moc. Morální lekce ustupují čipům, AI a energiím. Svět se vrací do éry velmocenského realismu – jen místo bitevních lodí plují kontejnerové.

 

A proto bude důležitější až druhé dějství. V září má Si Ťin-pching přijet do Bílého domu. Trump tam bude chtít ukázat konkrétní výsledky před americkými volbami. Čína naopak prověří, zda lze Trumpa dál uklidňovat ceremoniemi, obchodními sliby a malebnými fotografiemi v historických kulisách.

 

Peking už totiž pochopil jednu věc dokonale: Donald Trump miluje dohody, ale ještě více miluje pocit, že je hlavním hrdinou velkého představení. A Čína je civilizace, která umí připravit scénu lépe než kdokoli jiný.

 

Vít Vojta, sinolog

 

Foto: ChatGPT