80 let od konce války ve Východní Asii a „tragický generál" Iwane Macui

Kromě soudu v Tokiu se během let 1946-7 konaly v Číně a v některých zemích jihovýchodní Asie soudy s japonskými válečnými zločinci nižších kategorií. Z celkového počtu více než 4 200 obžalovaných bylo 720 odsouzeno k trestu smrti. Kromě Japonců to byli i občané japonských kolonií, Korejci a Tchajwanci, pokud sloužili v japonské armádě.  

 

Poslední soud s japonskými válečnými zločinci se konal v roce 1949 v Chabarovsku. Měl poněkud jiný charakter, než soudy z let předcházejících a z mnoha důvodů se málokdy připomíná. My se mu budeme věnovat v některém z dalších příspěvků.

 

Právníci upozorňují, že soudy s japonskými válečnými zločinci byly méně spravedlivé, než soudy se zločinci německými, a že některé rozsudky mohly být právně napadnutelné. Jako jeden ze sporných uvádějí soud s generálem Jamašitou, který se konal v Manile. Podobně sporný, i když méně medializovaný, byl rozsudek nad  generálem Iwane Macui.

 

Iwane Macui 松井石根 se narodil v Nagoji roku 1878 v rodině profesora čínské klasické literatury. Od dětství byl vychováván k úctě k čínské vzdělanosti. Studoval klasickou čínštinu a dokonce se pokoušel psát básně napodobující styl čínských klasiků.

 

V japonské armádě měl pověst znalce Číny. V Charbinu působil jako poradce mandžuského suveréna a čínského warlorda Čang Cuo-lina. Stýkal se se Sunjatsenem i s Čankajškem, kterému dopomohl ke studiu na vojenské akademii v Tokiu. Propagoval myšlenku pan-Asie. Doufal, že Čankajšek zvítězí v občanské válce a Čína pod jeho vedením se zapojí do Japonskem projektované „velké sféry asijské prosperity“.

 

Přílišná radikalizace japonské armády nebyla v souladu s Macuiho plány. V roce 1928 generál Macui protestoval proti vraždě mandžuského suveréna Čang Cuo-lina, žádal dokonce, aby byl iniciátor této vraždy potrestán. V roce 1931 nesouhlasil se způsobem, jakým se japonská armáda zmocnila tří čínských severovýchodních provincií, ale zároveň jako člen japonské delegace na konferenci v Ženevě v roce 1932 odmítl vměšování západních mocností do sporu mezi Čínou a Japonskem. Prohlásil dokonce, že spor Číny s Japonskem vyprovokovaly západní mocnosti spolu se Společností národů. Společnost národů byla podle Iwane Macui vytvořena pro potřeby Západu. Východu nerozumí. Japonská delegace odjela ze Ženevy, aniž přijala navržené rezoluce a Japonsko krátce na to ohlásilo, že ze Společnosti národů vystupuje.

 

Východ si musí vytvořit svou vlastní Společnost národů!

Základem asijské obdoby Společnosti národů se měla stát mezinárodní Společnost Velké Asie, kterou Iwane Macui spoluzakládal a aktivně propagoval. V roce 1935 odešel, tehdy již téměř šedesátiletý, z aktivní služby, a volný čas využil k propagaci Společnosti Velké Asie. Navštívil řadu měst v Číně i v Mandžukuu, hovořil s politiky a intelektuály, založil pobočky společnosti v Tchaj-peji a Ťiencinu. „Velká Asie“ v jeho pojetí měla zahrnovat Japonsko včetně jeho kolonií, Čínu, Mandžukuo, Přímoří a další oblasti Dálného východu, jejichž původní obyvatelé jsou stejného etnického původu jako obyvatelé severovýchodní Číny. (O deset let později jiní japonští ideologové rozšířili „Velkou Asii“ až do Austrálie).

 

Idea Velké Asie byla sympatická i mnohým členům Kuomintangu. Ale agresivita japonské armády, plíživé rozšiřování okupovaného území a hlavně způsob, jakým se japonští vojáci na obsazeném území chovali, vyvolávaly v čínské veřejnosti silné protijaponské emoce. V prosinci 1936 dokonce dva vysocí důstojníci KMT armády zajali svého vrchního velitele Čankajška a donutili ho uzavřít s KS Číny dohodu o jednotné protijaponské frontě. Role Moskvy a Čou En-laje v tomto tzv. si´anském incidentu je dodnes předmětem spekulací. V červenci 1937 se čínská armáda poprvé postavila japonské ozbrojené provokaci na odpor.

 

Generál Macui byl tímto vývojem událostí zaskočen. Když v srpnu 1937 vypukly boje v okolí Šanghaje, vrátil se jako velitel nově vzniklé Šanghajské expediční armády do aktivní služby. Údajně prohlásil, že neodchází do Číny bojovat proti nepříteli, jde do Číny jako starší bratr, který vidí, že se mladší bratr dostal na scestí. Hrozí, že prohýří rodový majetek, a proto je nutné zasáhnout.

 

Během léta a podzinu 1937 dostala japonská armáda pod kontrolu téměř celé východočínské pobřeží včetně okolí Šanghaje a postupovala na hlavní město Čínské republiky, sídlo ústřední KMT vlády - Nanking.

 

Japonská generalita včetně generála Macui předpokládala, že po dobytí hlavního města se čínská vláda vzdá a válka skončí. Tím se dá vysvětlit strategická chyba, které se generál Macui dopustil, když dal rozkaz k rychlému postupu na Nanking přesto, že japonská armáda nebyla na boj v chladném počasí vybavena. Dostala se mezi dvě řeky, kde neměla prostor manévrovat. Navíc Číňané prolamovali hráze, takže se bojovalo ve vodě, techniku nebylo možné použít a ztráty na životech byly značné. Japonci postupovali, ale jejich situace nebyla tak dobrá, jak by se zdálo podle rozlohy obsazeného území. Čínské vojsko neustupovalo celé, ale velký počet vojáků zůstával za frontou, částečně jako vojenské jednotky, částečně se vojáci převlákali do civilních šatů a snažili se dostat k partyzánům. Japonci tak měli frontu vpředu i vzadu.       

        

Japonská armáda vstoupila do Nankingu v noci z 12. na 13. prosince. V Japonsku bylo obsazení Nankingu oslavováno jako velké vítězství. Ale už tehdy mnozí, a mezi nimi i československý vyslanec v Tokiu František Havlíček pochopili, že „obsazení Nankingu byla ve skutečnosti porážka. (...) Pokusy o mír s nankingskou vládou činěné prostřednictvím Němců selhaly. Čankajšek nepomýšlí na smír. Domýšliví Japonci se domnívali, že se Čankajšek pokusí zachránit Nanking za cenu potupného míru. Základním omylem Japonců bylo, že v červenci zahájili boj (...), japonská špionáž pracovala špatně, vůbec nevěděla, jak úspěšně si vedla Moskva po podpisu německo-japonského paktu 25.11.1936. Neznala podstatu si´anské vzpoury, nepochopila, že si Rusové nepřáli vyřazení Čankajška, naopak chtěli jeho moc posílit."[1]

 

Kde byl v kritických dnech generál Macui?

Generál Macui ležel od 5. do 15. prosince v nemocnici. Podle některých zpráv trpěl tuberkulozní horečkou, podle jiných malárií. Dne 7. prosince vydal na nemocničním lůžku rozkaz, aby bylo do města vpuštěno jen několik vybraných praporů a aby vojsko „nevstupovalo do Nankingu s nekázní”. Dne 9. prosince přikázal shazovat do města letáky vybízející ke kapitulaci. A když Číňané nereagovali, dal rozkaz k útoku.

 

Macuiho rozkaz, aby byly do města vpuštěny jen vybrané jednotky, nebyl respektován. Do města se nahrnuli jak japonští vojáci, tak dezorientovaní čínští vojáci, kteří ze sebe strhávali uniformy a snažili se smísit s davem. Císařův strýc princ Asaka, který převzal velení Šanghajské expediční armády 2. prosince, ve snaze co nejrychleji zajistit ve městě pořádek, přikázal nebrat čínské vojáky do zajetí, ale každého na místě zastřelit. Jak se později ukázalo, zfanatizovaní vítězové si tento rozkaz vyložili jako povolení vraždit. Nejen vojáky v uniformách, ale každého mladého muže, který vzhledem ke svému věku mohl být vojákem, a nejen je.

 

Dne 15. prosince opustil generál Macui nemocnici a odejel do lázní Tchang-šuej-čen 汤水镇 nedaleko Nankingu, kde strávil celý následující den. Dne 17. prosince vjel triumfálně na koni do centra Nankingu a uspořádal vojenskou přehlídku. Těžko posoudit, zda věděl, co se v předcházejících dnech v Nankingu dělo. Když 20. prosince hodnotil situaci, postěžoval si, že jeho rozkazy nebyly plněny a došlo k „několika politovánihodným případům”. O dva dny později odejel do Šanghaje.

 

Rabování, znásilňování a vraždění ovládnutím města neskončilo. Když se Macui 7. 2. 1938 do Nankingu vrátil, sezval své podřízené včetně prince Asakiho a vyčetl jim, že dopustili, aby se „během 50 dnů staly věci, které se stát neměly.”

 

Stále existuje snaha údaje o obětech nankingském masakru znevěrohodnit a důkazy, které poskytli nejen cizinci, ale nevědomky i japonská propaganda, zpochybnit nebo pokud možno zamlčet.

 

V archívu pražského MZV leží doznání, které stojí za to ocitovat, protože ho můžeme právem považovat za jeden z autentických důkazů, že řádění japonských vojáků v Nankingu i jinde v Číně nebylo způsobeno několika nezodpovědnými fanatiky nebo selháním jednotlivce, ale dlouholetou cílevědomou výchovou japonského vojáka. Ve zprávě vyslance Havlíčka z října 1939, tedy dva měsíce před událostmi v Nankingu, čteme: „Japonec, který si v Číně odbýval vojenskou službu mi vyprávěl, aniž si uvědomoval bestialitu těchto činů, že nováčci jsou na „banditech" nebo „podezřelých" civilistech cvičeni ve správném vojenském duchu a zbavováni odporu k zabíjení.  „Banditi", mezi kterými je hodně uvědomělých Číňanů, a „podezřelí" civilisté nejsou nikdy souzeni. Každý japonský nováček dostane během své prezenční služby několikrát rozkaz takového člověka zabít. Číňan je přivázán a nováček ho musí ubodat. Někdy se učí mučit dřív než zabije. Další metodou je zahrabávání zaživa, jindy jsou Číňané zahrabáni po krk a necháni tak až zemřou. To se děje v bezprostřední blízkosti kasáren, aby se vojáci proti naříkání těchto lidí otužili."[2]

 

Navzdory předpokladům vláda KMT své hlavní město nebránila a nekapitulovala. Stáhla se nejdříve do Wu-chanu, později do Čchung-čchingu, který prohlásila provizorním hlavním městem Čínské republiky. V roce 1938 se ani nepodařilo sestavit v Nankingu projaponskou loutkovou vládu. Ta vznikla až v roce 1940. Generál Macui, který se na nezdařeném pokusu ustanovit v Nankingu v roce 1938 kolaborantskou vládu osobně podílel, vnímal tento vývoj událostí jako svou osobní prohru.

 

Odešel definitivně z aktivní služby, rozešel se se šintoismem a ve městě Atami, kde se usadil, inicioval vztyčení sochy bodhisattvy milosrdenství Kuan-jin. Pro sochu nechal postavit buddhistickou svatyni a až do jara 1946, kdy byl Mezinárodním soudním tribunálem vyzván, aby se dostavil do věznice Sugamo, se každé ráno a večer v této svatyni modlil za klid duší všech obětí války, japonských i čínských.

 

Než se v březnu 1946 vydal soudnímu tribunálu, řekl prý přátelům, že nebude hájit sebe, ale Japonsko, které podle něho vedlo válku obrannou. Snažilo se bránit asijské národy před nadřazeností západního světa. Do poslední chvíle věřil, že v Nankingu došlo pouze k jednotlivým politováníhodným případům, které měla prošetřit vojenská policie. Cítil se být za ně morálně zodpovědným, ale necítil zodpovědnost právní.

 

Tokijský soudní tribunál zprostil Macuiho obvinění z plánování a vedení útočné války (zločin kategorie A), protože se nepodařilo dokázat, že Společnost Velké Asie připravovala útočnou válku. Ponechal ale obvinění ze zločinů zařazených do kategorií B a C. Podle výroku soudu, i když Macui v kritických dnech v Nankingu nebyl, nemohl nevědět, co se ve městě děje a neučinil nic, aby vraždění zabránil.

 

V očích veřejnosti, především čínské, byl obraz generála Macuiho triumfálně vjíždějícího na koni do zničeného města natolik spjat s tragédií Nankingu, že zkoumat díl zodpovědnosti bylo po válce bezpředmětné.

 

Za zvěrstva, kterých se dopustili japonští vojáci v Nankingu, byli Mezinárodním soudním tribunálem v Tokiu shledáni vinnými kromě generála Macuiho generál Akira Mutó a bývalý premiér, v kritické době ministr zahraničí Kóki Hirota. Všichni tři byli odsouzeni k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán 23. 12. 1948. Plukovník Kingoró Hašimoto, kterému tribunál vyměřil trest doživotí, se v roce 1954 dočkal podmínečného propuštění.

 

Soud s dalšími válečnými zločinci kategorie B a C, kteří byli shledáni spoluzodpovědnými za nankingskou tragedii se konal v Nankingu od srpna 1946 do února 1947. Ústřední postavou tohoto procesu byl velitel 6. armádní divize generálporučík Hisao Tani. Jako jediný z obžalovaných zastával v kritické době vysokou funkci, nebyl souzen v Tokiu a přežil válku. Soud v Nankingu ho uznal vinným z porušení haagské konvence o zacházení s válečnými zajatci. 

 

Dalšími obžalovanými v nankingském procesu byli vítězové v soutěži ve stínání hlav podporučíci Takeši Noda a Tošiaki Mukai. Každý prý dokázal mečem setnout hlavu více než jednomu stu zajatců. Osudným se jim stal způsob, jakým o jejich „hrdinských činech” referoval japonský tisk. Na základě rozhodnutí soudu byli postaveni před popravčí četu stejně jako generálporučík Hisao Tani a čtvtý v Nankingu odsouzený, kapitán Gunkiči Tanaka. Také jemu se stala osudnou japonská válečná propaganda. Soudu se dostala na stůl brožura, ve které se o Tanakovi píše jako o hrdinovi, který zabil 300 nepřátel.  

 

Princ Asaka potrestán nebyl přesto, že v kritických dnech v Nankingu velel a přesto, že je jeho pečeť otištěna na osudném rozkazu nebrat nikoho do zajetí. Jako na člena císařské rodiny se na něho z rozhodnutí generála Mac Arthura a se souhlasem vlády USA vztahovala imunita.

 

Otázka spoluzodpovědnosti císaře a jeho příbuzných se stala předmětem sporu mezi Spojenci. Především SSSR a Velká Británie požadovaly zařadit císaře a jeho příbuzné na seznam válečných zločinců, ale zvítězil názor, že císařova rodina musí zůstat čistá, aby se situace v Japonsku co nejrychleji stabilizovala a aby se dále nejitřily city národa demoralizovaného porážkou a prožitým utrpením. Také nebylo možné podcenit skutečnost, že byl císař stále ještě většinou Japonců i dosud platnou ústavou považován za poloboha, za přímého potomka bohyně slunce Amaterasu.

 

V telegramu vrchnímu veliteli spojeneckých ozbrojených sil Dwightu Davidu Eisenhoverovi z 25. ledna 1946 MacArthur upozorňuje, že císař je symbol, který sjednocuje všechny Japonce. Obvinit ho by znamenalo zpochybnit historickou kontinuitu japonského národa. Císař, ať už s reálnými pravomocemi nebo jako pouhá ceremoniální figura bude mít podle generála MacArthura uklidňující a stabilizující vliv, pomůže zemi vzpamatovat se z porážky a z tragického osudu měst Hirošima a Nagasaki.

 

Svou roli sehrály i mnohem prozaičtější důvody: než skončil proces v Tokiu, v Číně se schylovalo k porážce Kuomintangu a Japonsko bylo Trumannovou doktrínou předurčeno stát se jednou z „hrází sloužících k zadržování komunismu”.

 

Při hledání odpovědi na otázku, zda mohl být japonský císař spoluzodpovědný za tragédii války, bude užitečné podívat se ještě jednou do zpráv, které z Tokia do Prahy posílal vyslanec Havlíček. V únoru 1938, tedy dva měsíce po vstupu japonské armády do Nankingu, napsal: „Již několik neděl trpí císař příznaky nervového zhroucení. Císař je chatrného zdraví, od své dospělosti neurasthenik. Trpí chronickou myokinií, škubáním svalů v krajině lebeční, na krku a ramenou. Jeho otec byl poslední léta nepříčetným paralytikem. Císařova nervová choroba není životu nebezpečná a nehrozí pomatením smyslů.

 

Císař je velmi inteligentní a na vysoké morální úrovni. Dostalo se mu i výborného politického vychování v ideálech ušlechtilého liberalismu. Až do posledních let byli jeho rádci státníci nadmíru zdatní. Především hrabě Makino – Lord strážce pečeti a baron Ikki, předseda Tajné rady. Bohužel, pokud šlo o praktickou politiku, byli příliš liberalističtí a též pro své stáří i bez energie k ostřejší akci proti vzmáhajícímu se radikalismu armády. S hrabětem Makinou, který se vzdal funkce počátkem 1936 (...) jsem měl dlouhou rozmluvu v květnu minulého roku a divil jsem se, jak optimisticky, až lehkomyslně hleděl do budoucnosti.

 

V poslední době se císařovo bezprostřední okolí skládá též z umírněných hodnostářů, ale intelektuálně ne vysoko stojících a bez energie.

 

Císař si nikdy nepřál války a každý radikalismus je mu proti mysli. Neklidem posledních let velmi trpí. Vyvražděním státníků, ke kterým měl důvěru,[3] byl deprimován. Ale je politicky bezradný, neschopný rozhodovat. V dubnu 1938 mu bude 37 let." [4]

 

Císař Hirohito zůstal císařem Japonska a aktivní součástí japonské politiky do konce života. Zemřel v roce 1989. Na rozdíl od svého syna a vnuka, císařů Akihita a Naruhita, nikdy nevyjádřil lítost nad rolí Japonska ve 2. světové válce.

 

Kami - zbožštělé duše popravených japonských válečných zločinců našly podle šintoistické víry spočinutí ve svatyni Jasukuni a jsou zde uctívány spolu s bezmála dva a půl miliony duší vojáků i civilistů, kteří počínaje reformami Meidži zemřeli za japonské císařství.

 

Oběti nankingského masakru, kterých je podle střízlivého odhadu 300 tisíc, leží v bezejmenných hromadných hrobech. Na místě jednoho z nich byl v roce 1985 vybudován skromný památník. Málokterý návštěvník Nankingu si ho všimne a málokterý státník ho navštíví. Jednou z výjimek je bývalý český prezident Miloš Zeman, který se obětem nankingského masakru poklonil v roce 2017.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

[1]A MZV, sekce I. kr. 469, PZ Tokio, Havlíček 20.12. 1937

[2]A MZV, sekce I. kr. 469, PZ Tokio, Havlíček 17.10. 1937

[3]Narážka na  vzpouru mladých důstojníků z února 1936, při které byl zavražděn kromě mnoha dalších umírněných politiků a důstojníků ministr financí Takahaši. Ministerský předseda Okada a strážce pečeti Makino se zachránili jen šťastnou náhodou.

[4] A MZV, sekce I. kr. 469, PZ Tokio, Havlíček, 20. 2. 1938

 

Titulní fotografie: asialyst.com