Znovuzrozená koncepce Indo-Pacifiku a její nechtěný otec
Ze vzdálených indopacifických ostrovů často zaznívá povzdech, že zájem Washingtonu lze získat až zahájením jednání s Pekingem. Čína rozběhla Novou Hedvábnou cestu a řadu partnerství, včetně toho nedávného se Šalamounovými ostrovy. Spojené státy zase pro „pacifické ostrovní lídry” na září připravily dvoudenní konferenci v samotném Bílém domě. Indo-Pacifik, o kterém před patnácti lety celkem nikdo neslyšel, má už dnes svůj odbor i na českém ministerstvu zahraničí. To jen ukazuje rychlý a mohutný nárůst strategické hodnoty tohoto nového regionu. Odkud se ale idea indopacifické sounáležitosti vůbec vzala?
Teorie provázanosti Indo-Pacifiku zrála už ve 20. a 30. letech minulého století, souběžně s tím, jak přírodní a společenské vědy poznávaly svět. Když tehdy penzionovaný generál a německý geopolitik Karl Ernst Haushofer (1869–1946) „politizoval oceánografii“, dokazoval na nejnovějších datech biologie, etnografie a jazykovědy, že Indický a Tichý oceán spojuje víc než jen imperiální zájmy velmocí. Jeho teorie s „námořními nomády, malajsko-polynéskými jazyky, čínsko-arabskými obchodními cestami a podobně“ vytvářela pro porobenou jižní, východní a jihovýchodní Asii antikoloniální vizi k podkopání pozic britských, amerických a západoevropských kolonizátorů, hlavních rivalů meziválečného Německa.
Jistěže je Karl Haushofer odsuzován za ztotožnění se s německým úsilím o světovou nadvládu, za svého žáka Rudolfa Hesse, za údajné přispění k Hitlerově koncepci „životního prostoru, lebensraum“ nebo za „průkopnictví“ v kulturní diplomacii fašistické Itálie. Celkově se však spíš jeví jako smutná generálská postava starého, předhitlerovského Německa a v posledních letech zaznívá, že třeba obávaný termín „lebensraum“ používal v obecném významu daleko dříve, než jej nacisté pokřivili.
Na druhé straně si Haushofer skutečně představoval indopacifické země jako protiváhu euroatlantickým koloniálním mocnostem, a to zejména proto, že Německo, uvízlé uprostřed Evropy jen s pár koloniálními državami, samo takovou roli hrát nemohlo.
Avšak Haushofer, který osobně znal Japonsko (1908-10) a Britskou Indii, dokázal na základě soudobých poznatků odhadnout strategický význam Sundských ostrovů, i to, že oblasti obou oceánů nemusí nutně oddělovat, ale mohou být naopak jejich spojujícím jádrem. Což do určité míry potvrdila i bitva v Sundském průlivu (1942) nebo aktuální zájem USA a Číny o investice v Indonésii. Podobně vizionářsky poznal Haushofer v tehdy pošlapané Indii a Číně (Indo-Serian) budoucí hlavní hráče indopacifického prostoru, zatímco dominující Japonsko vnímal spíš jako ostrovní stát omezeného významu.
Význam Indie pak potvrdila, ale až dlouho po jejím osvobození, i renesance geopolitického termínu Indo-Pacifik, který si postupně začal získávat příznivce mezi činovníky mezinárodní politiky.
Jako první ze světových lídrů zmínil integraci Indického a Tichého oceánu nedávno zesnulý Šinzó Abe v projevu „Spojení dvou oceánů“, adresovaném indickému parlamentu, v roce 2007 a v projevu „Směrem ke svobodnému a otevřenému Indo-Pacifiku“ v Keni v roce 2016. Spojené státy navázaly až o dva roky později přejmenováním svého Tichomořského velitelství na „Indopacifické“.
Prvenství v užití geopolitického termínu Indo-Pacifik si ale také nárokuje indický kapitán Gurpreet S. Khurana, výkonný ředitel National Maritime Foundation v Novém Dillí. Už v lednu 2007 sdílel strategické výhledy indicko-japonské spolupráce v článku „Bezpečnost námořních cest: Vyhlídky indicko-japonské spolupráce“ v časopise IDSA Strategic Analyses. Až o půl roku později, v srpnu 2007, promluvil o „spojení oceánů“ japonský premiér Abe.
V kontextu soudobé americko-čínské rivality se má však často za to, že termín Indo-Pacifik, nahrazující a rozšiřující dřívější „Asia-Pacific“, pomáhá Spojeným státům (a jejich spojencům) upozadit myšlenku možné „východoasijské“ nebo dokonce „asijsko-čínské“ centralizace oblasti, a v nově vytyčeném obrovském prostoru naopak podpořit roli Spojených států.
Nejnověji o tom v září diskutoval indopacifický koordinátor Výboru národní bezpečnosti a zástupce asistenta amerického prezidenta Kurt Campbell s viceprezidentem nadace Carnegie Evanem Feigenbauem a s hosty z médií. Campbell kritizoval předešlou Trumpovu politiku a poukázal na projekty Partneři v modrém Pacifiku nebo QUAD, kde se jde pacifickým partnerům velmi vstříc, ovšem vzhledem k americké tradici demokratických voleb nemůže on ani nikdo jiný stejně ručit za to, jak se k oblasti postaví příští vláda.
Čínský akademický i diplomatický pohled je samozřejmě odlišný, dobře jej reprezentuje Chengxin Pan, docent z univerzity DEAKIN a Macau University. Zpochybňuje přirozenost termínu „Indo-Pacifiku“ a představuje jej jako produkt geopolitických očekávání z „budoucího vzestupu Číny", sdílený některými vlivnými politiky zejména z USA, Austrálie, Japonska a Indie. Idea „Indo-Pacifiku“, poháněná jejich kolektivními obavami z rostoucího vlivu Číny v Asii, není podle Pana „nevinným či neutrálním termínem, nýbrž záměrně vytvořeným super-regionem“, stavěným proti potenciálnímu nastolování sinocentrického řádu. Je přitom nástrojem, jenž přiostřuje velmocenskou rivalitu a regionální bezpečnostní situaci.
Karl Haushofer, který zemřel vlastní rukou v březnu 1946, by se dnes určitě bavil nad přijetím své teorie někdejšími euroatlantickými nepřáteli, proti kterým ji původně namířil. Jako velký stratég by také hned postřehl, že se už svět nedobývá dělovými čluny, kulomety nebo opiem, nýbrž přesně mířenými investicemi, úvěry a ekonomickými vazbami. Určitě by i na ně uměl vymyslet nějakou novou nápaditou teorii, která by mezi úředníky řady významných zemí světa časem zase zlidověla.
Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník