Zničí kosmodrom Elona Muska tropický ráj indonéského ostrova Biak?

Zničí kosmodrom Elona Muska tropický ráj indonéského ostrova Biak?
8 / 6 / 2021 Pavel Zvolánek

Za druhé světové války se Biak stal dějištěm jedné z významných bitev o to, kdo se stane pánem Pacifiku. Nyní se tento indonéský ostrov ocitnul v epicentru jiného zápasu – zápasu o dobytí kosmu. Indonéský president Joko Widodo nabídl tuto lokalitu americkému podnikateli Elonu Muskovi jako místo, odkud by mohly startovat jeho rakety. Místní obyvatelé však v otázce, zda by se jejich domov měl stát novou bránou ke hvězdám, zůstávají rozděleni.

Biak leží v nejvýchodnějším konci Indonésie, poblíž ostrova Nová Guinea. Administrativně je dnes tato oblast rozdělena do dvou provincií - Papua a Západní Papua. Mapu současné Indonésie tato část doplnila až jako poslední. Zatímco Indonésie svou nezávislost vyhlásila 17. srpna 1945, Papua zůstávala ještě následujících osmnáct let pod názvem Nizozemská Nová Guinea v nizozemských rukou, byť kontrola nad málo prozkoumanou oblastí nepokrývala více než pět procent plochy. Indonésie nad tímto územím převzala správu 1. května 1963 a v roce 1969 si ji tzv. Aktem svobodné volby nechala potvrdit tisícovkou pečlivě vybraných papuánských zástupců.

 

S novou východní hranicí Indonésie získala rozsáhlé teritorium tvořící asi pětinu její dnešní rozlohy, tehdy ještě netušené přírodní bohatství a také oblast osídlenou etniky, z nichž některá jednou nohou spočívala v době kamenné. Ještě v devadesátých letech minulého století nesly mapy tohoto regionu poznámky upozorňující, že kompletní data nejsou k dispozici. Legendární česká cestovatelská dvojice Hanzelka – Zikmund, která se stala svědky transferu správy do indonéských rukou, si zapsala své dojmy takto: „Pod námi byla Nová Guinea, země monumentální a velkolepá. Nedohledná divočina bez sebeznatelnějšího zásahu lidské ruky. Letíš-li nad pralesy Konga nebo Sumatry, spatříš aspoň občas mýtinku nebo slimáčí stopu. To udělali lidé, pod těmi korunami stromů je tedy život, třebaže rafinovaně skrytý pod pohledem shůry. Tady nic. Pusto. Vakuum. Půl člověka na čtverečním kilometru.”

 

Geograficky složitý terén ještě více komplikuje etnická struktura. Řídce osídlenou oblast obývají asi tři stovky kmenů, převážně melanéského původu, dělící se do různých klanů a subklanů. Od etnik z jiných částí Indonésie Papuánce na první pohled odlišuje tmavší kůže a kudrnaté vlasy. Dosáhnout širší shody v takto různorodé společnosti je nesmírně složité a o to složitější, když zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století ústřední vláda pod dojmem kulturní a civilizační převahy praktikovala politiku shrnutou jedním z místních politiků do věty: „My je z těch stromů dostaneme za každou cenu”.

 

Papuánské soužití s Jakartou nebylo nikdy jednoduchou záležitostí a od samého počátku se potýkalo se separatistickými snahami, reprezentovanými zejména prostřednictvím Hnutí za svobodnou Papuu (OPM). Nedůvěru a křivdy z minulosti se zatím nepodařilo překlenout ani současnému indonéskému prezidentovi Joko Widodovi, který oproti svým předchůdcům věnuje tomuto regionu mnohem větší pozornost. Zájem o odlehlou oblast se Widodovi politicky vyplatil, při posledních prezidentských volbách obdržel v provincii Papua devadesát procent hlasů, větší podporu získal již jenom na Bali. Ke splnění předvolebních nadějí však ještě vede dlouhá cesta. Papua oproti jiným částem Indonésie nadále zaostává ve zdravotnictví, školství i infrastruktuře. Klíčem k vyřešení papuánského problému se má stát ekonomický rozvoj. A tak vznikají projekty jako transpapuánská dálnice nebo uvažovaný vesmírný přístav v Biaku. Rychle se rozvíjející Indonésie vidí v kosmickém projektu další krok, který nakopne domácí ekonomiku a přinese prospěch i domorodcům. Kromě pracovních příležitostí má biacký kosmodrom učinit ze čtvrté nejlidnatější země světa jedno z významných míst výroby baterií pro elektromobily. Také pro tuto perspektivní produkci má Papua, se svými nalezišti lithia, výborné předpoklady. Nabídku na výrobu baterií pro své Tesly dostal při setkání s indonéským prezidentem i Musk.

 

Kosmodromy obvykle vznikají v dostatečné vzdálenosti od obydlených míst, pokud možno co nejblíže rovníku, aby se pro počáteční rychlost rakety maximálně využila zemská rotace. Startuje se ve směru oceánu, aby obyvatele neohrožovaly pády prvního stupně raket. Řídce osídlený Biak, ležící jeden stupeň pod rovníkem, s výhledem na Tichý oceán, má pro podobný projekt ideální podmínky. Tyto výhody již dávno rozeznal Národní institut letectví a kosmonautiky (LAPAN), který již v osmdesátých letech minulého století zakoupil na ostrově stohektarový pozemek, odkud by se mohlo do vesmíru startovat. Podle skromnější varianty by rakety vynášely satelity nepřesahující hmotnost sta kilogramů, rozmáchlejší verze hovoří o obřím kosmickém centru. LAPAN doufá, že se stavbou se začne do roku 2023. Ke stému výročí nezávislosti v roce 2045 by Indonésie chtěla mít vlastní kosmodrom a také zařízení na výrobu družic.

 

Musk, který plánuje do roku 2026 vypustit 12 000 satelitů, je jedním z řady potenciálních investorů, na něž se Jakarta obrátila. Finance by mohly poskytnout také Čína nebo Japonsko. V roce 2002 zde s podobnou myšlenkou neuspěli Rusové, ale ani oni nezůstávají mimo hru.

 

Ale zatímco Jakarta sní o moderní budoucnosti a ekonomickém rozvoji, Papuánci dávají přednost jednoduššímu a méně okázalému životu. K opatrnosti je vedou i příklady jiných projektů, které se nakonec pro domorodce neukázaly tak výhodné, jak bylo slibováno. Největší důl na zlato a druhý největší důl na měď na světě Grasberg, ležící v Sudirmanském pohoří v provincii Papua v nadmořské výšce 4200 metrů, je od samého počátku ve vlastnictví a provozu americké společnosti Freeport-McMoRan. Na indonéské straně po dlouhá léta z chodu obřího dolu nejvíce profitovala kleptokratická rodina bývalého prezidenta Suharta, teprve před dvěma lety získala Jakarta z tohoto lukrativního byznysu 51 procent příjmů, desetina zisku má směřovat také na Papuu.

 

Nejde však jenom o peníze. Těžařský gigant zvýšil v regionu přítomnost armády a podobného scénáře se obávají i lidé na Biaku, kteří s ozbrojenými silami mají své vlastní neblahé zkušenosti. V roce 1998, krátce po Suhartově pádu, zde vojáci zmasakrovali více než stovku domorodců, kteří vztyčili zakázanou vlajku Západní Papuy.

 

Podle šéfa LAPANu Thomase Djamaluddina vesmírný projekt přinese Biaku potřebnou modernizaci a většina místních obyvatel s jeho realizací souhlasí. Namísto závislosti na zemědělství a lovu na ně čekají profese spojené s provozem oboru budoucnosti. V zahraničních médiích však silněji zaznívají hlasy, které za hvězdnými plány vidí i jejich stinné stránky – startovací plochu ničící ekosystém, znečištěné moře a domorodce nucené opustit vlastní domovy a tradiční způsob života.

 

V případě kosmodromu na Biaku se tak vrací otázka, která indonéskou správu nad Papuou provází od samého počátku: jak ze dvou běžců, pohybujících se zcela rozdílným tempem, vytvořit funkční štafetu? Zdolání podobných překážek se pro realizaci smělé myšlenky zdá podobnou výzvou jako technické aspekty celého projektu.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii