Životní příběh autora Deklarace tchajwanské nezávislosti

Životní příběh autora Deklarace tchajwanské nezávislosti
15 / 8 / 2022 Ivana Bakešová

V pondělí 15. srpna 2022 by se dožil devadesáti devíti let, podle čínského způsobu počítávání věku již sta let, autor Deklarace tchajwanské nezávislosti Pcheng Ming-min (nar. 15.8.1923 - zem. 8.4.2022).

Pcheng Ming-min (Peng Mingmin 彭明敏) se narodil ve městě Tchaj-čung 台中 v rodině lékaře, jejíž předci přišli na Tchaj-wan z města Čchüen-čou 泉州 v provincii Fu-ťien 福建. Narodil se čtvrt století poté, co se ostrov, do té doby jedna z čínských provincií, stal japonskou kolonií, v době, kdy byli jeho obyvatelé dlouhodobě podrobováni systematické japanizaci a hnutí za sebeurčení Tchaj-wanu bylo - na rozdíl od současnosti - vedeno snahou kultivovat čínské kulturní tradice a zdůrazňovat historické vazby na čínskou pevninu. 

 

Je pozoruhodné, že tehdejšími tchajwanskými aktivisty hnutí za emancipaci čínské kultury byli převážně absolventi japonských škol. Například zakladatel Tchajwanské kulturní společnosti profesor Lin Hsien-t´ang (Lin Sien-tchang林献堂) se pod vlivem protagonistů čínského tzv. Májového hnutí 1919, se kterými se seznámil na studiích v Japonsku, zasloužil o rozšíření hnutí za moderní čínskou literaturu, psanou hovorovým jazykem, z pevniny na Tchaj-wan. Jeho zásluhou vznikl časopis Min pao 民报 (později Sin min pao 新民报), který jako první na Tchaj-wanu publikoval povídky psané hovorovou čínštinou a dodnes je považován za jeden ze zdrojů současné moderní tchajwanské literatury.

 

O významu historických vazeb na pevninu pro tehdejší hnutí za sebeurčení Tchaj-wanu svědčí mimo jiné Obecné dějiny Tchaj-wanu台湾通史 od Lien Henga (Lian Heng连横) vydané Tchajwanskou kulturní společností dva roky před narozením Pcheng Ming-mina. Autor se v ní snaží dokázat přímé vazby ostrova na pevninu počínaje už 7. stoletím.

 

Svědek Nagasaki

Stejně jako řada jeho vrstevníků odjel i Pcheng po absolvování střední školy za dalším vzděláním do Japonska, kde na Císařské univerzitě v Tokiu studoval práva a ekonomii. Jako občan kolonie nemusel narukovat do japonské armády, ale po prosinci 1941 se i od tchajwanských studentů předpokládalo, že do armády vstoupí jako „dobrovolníci“.

 

Aby se vyhnul službě v japonské armádě a bombardování Tokia, přerušil Pcheng Ming-min studia a odjel k bratrovi, který pracoval jako lékař v rybářské vesnici poblíž Nagasaki. Následkům války se nevyhnul. V důsledku zranění, které utrpěl během amerického ostřelování lodi, na které se plavil, mu musela být amputována levá paže a krátce na to se stal očitým svědkem hrůz, které způsobilo svržení atomové bomby na město Nagasaki.

 

Po kapitulaci Japonska se Pcheng Ming-min vrátil na Tchaj-wan. Dramatické události, které následovaly po vrácení Tchaj-wanu Číně, prožíval ještě jako student.

 

Využil možnosti absolvovat kurz, na jehož základě bylo tchajwanským studentům japonských škol uznáno studium a vědecké hodnosti kompatibilní s čínskými vysokými školami na pevnině. Při této příležitosti se poprvé setkal se spolužákem, pozdějším prvním v přímé volbě zvoleným tchajwanským prezidentem Li Teng-chuejem李登辉, se kterým ho spojilo celoživotní přátelství a společný zájem o budoucnost Tchaj-wanu. Přesto, že oba nakonec kráčeli různými cestami, byli na sklonku života považováni za nejvýraznější protagonisty první etapy hnutí za nezávislý Tchaj-wan.

 

Po promoci již jako asistent na katedře politologie Tchajpejské univerzity odejel Pcheng Ming-min do Kanady a do USA, později do Paříže, kde obhájil doktorát. Během pobytu v zahraničí na sebe upozornil aktivní účastí na mezinárodních kongresech a seminářích a autorstvím několika hodnotných studií z oblasti mezinárodního práva. Získal si uznání a popularitu, kterou v kritické době po vydání Deklarace tchajwanské nezávislosti musela respektovat i tchajwanská justice.

 

Expertem na zasedání Valného shromáždění OSN

V roce 1961 byl Pcheng Ming-min jmenován poradcem čínské delegace na zasedání VS OSN. Stal se tak přímým svědkem diplomatické roztržky, kterou způsobil Čankajškův příkaz vetovat přijetí Mongolské lidové republiky za člena OSN. Na nátlak ze strany USA a jejich spojenců musel Čankajšek příkaz odvolat. Jeho „ztráta tváře“ však přispěla k ostré výměně názorů mezi tchajpejskými diplomaty a přesvědčila mnohé reprezentace států, především těch nově vzniklých rozvojových, že je načase přijmout ČLR do OSN i za cenu vyloučení Tchaj-wanu.

 

Jak Pcheng Ming-min uvádí v pamětech nazvaných Jak chutná svoboda, (彭明敏,《自由的滋味:彭明敏回忆录》(台湾出版社, 1984), zkušenost získaná sledováním zákulisí Čankajškovy diplomacie ho definitivně přesvědčila o neudržitelnosti mantry KMT „určitě se vrátíme na pevninu“. Pochopil, že je jen otázkou času, kdy bude vláda KMT donucena OSN opustit. A zhroutí-li se uměle udržovaná velmocenská pozice KMT v mezinárodním prostoru, zhroutí se i jeho pozice na ostrově. Aby se předešlo vnitropolitické nestabilitě, je třeba včas provést reformy, které změní vztah přistěhovalců k původním obyvatelům ostrova. 

 

Po návratu z New Yorku využil Pcheng Ming-min své funkce vedoucího katedry politologie na univerzitě v Tchaj-peji a vytvořil nejen z řad svých studentů platformu, na které bylo možné diskutovat o současné situaci a o vizi do budoucna. Závěry diskusí v roce 1964 shrnul do dokumentu nazvanéhoDeklarace tchajwanského hnutí sebezáchrany 台湾自救运动宣言. Tento název byl později několikrát pozměněn. Pod názvem Deklarace tchajwanské nezávislosti, který jsme použili v titulku, vyšla deklarace v periodiku 独立台湾 vydávaném tchajwanskými separatisty v zahraničí. Tento text jsme ostatně měli k dispozici krátce po jeho vydání.

 

Zrod nové identity

Na textaci dokumentu se podíleli i dva bývalí Pcheng Ming-minovi studenti, toho času badatelé Politologického ústavu Čínské akademie věd Sie Cchung-min (Xie Congmin 谢聪敏) a Wej Tching-čchao (Wei Tingchao 魏廷朝).

 

Základní myšlenka byla následující: většina současných problémů Tchaj-wanu je způsobena tím, že si vláda KMT není schopná přiznat, že pevnině už nevládne. Představa, že ovládá celou Čínu včetně Sin-ťiangu, Tibetu a Vnějšího Mongolska je absurdní a nárok na Okinawu a souostroví Liou-čchiou směšný. (pozn.: souostroví Liou-čchiou 流球 (Ryukyu) mezi Japonskem a Tchaj-wanem bylo tradičně v tributární závislosti na Říši středu. Ve druhé polovině 19. století ho obsadilo Japonsko). Je třeba podívat se pravdě do očí a přestat se rozptylovat nesplnitelnými iluzemi. Vláda se musí smířit s realitou, že je její jurisdikce omezená pouze na Tchaj-wan a přilehlé ostrovy. Je třeba vypracovat novou ústavu, přizvat rodilé Tchajwance do státní administrativy a najít pro ostrov novou identitu.

 

Autoři hodlali dokument vytisknout v desetitisícovém nákladu a rozeslat ho všem veřejně činným osobám, politikům, vědeckým a kulturním pracovníkům, učitelům, vojákům a podobně. Avšak v situaci, kdy platil zákon o výjimečném stavu, se těžko dalo očekávat, že akce nevzbudí pozornost tajné policie. Dokument se podařilo vytisknout, ale dříve, než mohl být rozeslán, byli autoři odhaleni. Z 10 000 výtisků se policii podařilo dohledat asi 9 800 kusů. Některé výtisky se včas dostaly do zahraničí, a tak zatímco tchajwanská policie zatčení Pchenga déle než měsíc tajila, informaci o jeho zatčení a obsah deklarace zveřejnila zahraniční média.

 

Soud 

Pcheng a Wej byli odsouzeni k 8 letům vězení, Sie na 10 let. Protože se za Pcheng Ming-mina postavila řada vlivných zahraničních osobností, rozhodl Čankajšek, že Pcheng může být, jak bývá v Číně u prominentů zvykem, propuštěn do domácího vězení. V Číně jde o tzv. měkké vězení 软禁. Po pěti letech, kdy byl držen v izolaci a pod policejním dohledem, se na začátku roku 1970 podařilo za pomoci Amnesty International a japonského konzulátu získat pro Pcheng Ming-mina falešný pas. Pcheng tajně opustil Tchaj-wan, nejdřív do Švédska, kde získal politický azyl, a později do USA, kde se stal výzkumným pracovníkem Centra pro studium Číny při Michiganské univerzitě.

 

Bohužel pro Pchenga to bylo v době, kdy USA vyjednávaly o normalizaci styků s ČLR a přistoupily na sice jedinou, nicméně zásadní čínskou podmínku: existuje pouze jedna Čína a Tchaj-wan je její součástí. Hnutí za nezávislý Tchaj-wan, které administrativa USA do té doby podporovala, muselo za této situace odejít do stínu. Pcheng Ming-min sice mohl v USA legálně žít a pracovat, ale nesměl se příliš aktivně projevovat.

 

V zahraničí Pcheng Ming-min strávil celkem 23 let. Založil Tchajwanskou společnost věcí veřejných 台湾人公共事务协会, prostřednictvím které apelovat na americkou vládu, aby si uvědomila, že je za současnou situaci na Tchaj-wanu spoluzodpovědná a pomohla ji řešit.

 

Návrat domů

Na Tchaj-wan se Pcheng Ming-min definitivně vrátil až v roce 1992. V době, kdy žil v zahraničí, došlo na Tchaj-wanu k výrazným změnám. Stará garda veteránů KMT revoluce postupně odcházela z politiky i ze života a zásadu, podle které se před návratem vlády na pevninu nebudou konat žádné volby, už nebylo možné dodržet. Do státních a stranických orgánů museli být, zatím v omezeném počtu, přijati i rodilí Tchajwanci, mezi jinými Pchengův přítel Li Teng-chuej.

 

Díky iniciativě Čankajškova syna Ťiang Ťing-kuo 将经过, se kterým Li Teng-chuej úzce spolupracoval, se podařilo přestát krizi, která nastala poté, co tchajwanský delegát musel opustit OSN a řada vlivných států v čele s USA normalizovala styky s ČLR. Podařilo se prosadit společenské reformy, které, což je pro nás zajímavé, do značné míry korespondovaly s návrhy obsaženými v Pchengově Deklaraci: byl zrušen zákon o výjimečném stavu, KMT se vzdal totalitní moci a umožnil legalizovat opoziční politickou stranu –  Demokratickou pokrokovou stranu 民主进步党, DPS, u nás známou pod anglickou zkratkou DPP.

 

Do této strany vstoupil Pcheng Ming-min po návratu z exilu. Dokonce za DPS kandidoval v prezidentských volbách 1996.

 

Prezidentské volby

V roce 1996 se na Tchaj-wanu konaly první přímé volby prezidenta. Za vládní stranu KMT kandidoval Li Teng-chuej, za opoziční DPS Peng Ming-min. Oba byli rodilí Tchajwanci, oba usilovali o nezávislost ostrova. Přesto kandidovali za strany se zcela odlišným ideologickým zázemím a s odlišnou historií. Již tato skutečnost nás musí varovat, že polarizace tchajwanské společnosti není tak jednoznačná, jak se jeví při pohledu z dálky.

 

Politické programy obou stran, v zahraničí většinou interpretované jako odlišné, se ve skutečnosti příliš nelišily. Na stránkách tchajwanského tisku i na internetu se proto v době voleb a po nich vedly diskuse na téma: jaký je vlastně rozdíl mezi DPS a KMT?  DPS se prezentovala jednoznačně jako strana usilující o nezávislost Tchaj-wanu, ale i kandidát KMT byl znám jako odpůrce sbližování s pevninou. Jeho aktivita v předvečer voleb vyvolala kritiku se strany pekingské vlády a nebezpečně vyhrotila napětí v Tchajwanské úžině. Již osobnostní profil obou protikandidátů dokazuje, že, pokud šlo o vztah k čínské pevnině, existovala mezi oběma krajními póly - sjednocením a právně potvrzenou nezávislostí - celá škála nuancí.

 

Po volbách

Volby byly spíše o osobnostech než o programu. Zvítězil kandidát KMT, dosavadní prezident Li Teng-chuej. Pcheng Ming-minovi dalo hlas jen 21 % voličů.

 

Neúspěch ve volbách přiměl část členů DPS k rozhodnutí stranu opustit a pod heslem Tchaj-wan musí budovat stát a nespoléhat se na DPS „台湾要建国, 不能寄望民进党“ založit novou politickou stranu, nazvanou Strana budování státu建国党.  Mezi těmi, kdož DPS v roce 1996 opustili, byl i Pcheng Ming-min. Straně budování státu se nepodařilo oslovit širokou veřejnost a do vnitropolitického života Tchaj-wanu významně nezasáhla. Činnost ukončila v dubnu 2020.

 

Z rozkolu DPS vzešlo ještě další politické seskupení nazvané Společná linie nového státu 新国家连线, jehož byl Pcheng Ming-min zvolen čestným předsedou. Ani toto seskupení do života Tchaj-wanu výrazně nezasáhlo a v roce 2018 mu byla odebrána licence.

 

Otevřený dopis prezidentce Cchaj Jing-wen

Poslední Pchengovou aktivitou, zaznamenanou tiskem, je otevřený dopis prezidentce Cchaj Jing-wen 蔡英文 z ledna 2019. Dopis, který reagoval na nedávné neúspěchy DPS v komunálních volbách, podepsali kromě Pcheng Ming-mina bývalý poradce prezidentské kanceláře Wu Li-pchej (Wu Lipei吴礼培), bývalý prezident Akademie věd Li Jüan-če (Li Yuanzhe 李远哲) a pastor presbyteriánské církve Kao Ťün-ming (Gao Junming 高俊明). Celý text dopisu zveřejnily Svobodné noviny 自由时报 dne 3. ledna 2019. Signatáři vyjádřili znepokojení nad situací ve straně, které v době, kdy v jejím čele stojí Cchaj Jing-wen, ubývají voliči. Obávají se, že strana není vůči pevnině dostatečně razantní a příliš se ohlíží na zájmy USA. Dalším problém je kumulace prezidentských pravomocí na úkor Výkonného dvora (vlády). Autoři dopisu vyzvali Cchaj Jing-wen, aby některé prezidentské pravomoci předala Výkonnému dvoru a aby v roce 2020 znovu nekandidovala.

 

Jak víme, výzva nebyla vyslyšena. Cchaj Jing-wen obhájila funkci prezidentky i v roce 2020, dokonce velmi přesvědčivě přesto, že v předcházejících měsících nebyly prognózy příliš optimistické.

 

Závěr

Shodou okolností právě v době Pchengova úmrtí se na Tchaj-wanu konala výstava nazvaná „Osvícení a probuzení tchajwanské kultury”, která prezentovala činnosti Tchajwanské kulturní společnosti založené v roce 1921, o které jsme se zmínili v úvodu. Produkci této společnosti autoři výstavy ohodnotili jako fundament, na kterém stojí nová, identická, typicky tchajwanská kultura.

 

Všímají si také skutečnosti, že z atmosféry, která v letech japonské kolonizace na Tchaj-wanu panovala, vzešli „tři velikáni“ první éry hnutí za sebeurčení Tchaj-wanu. Všichni tři se narodili na Tchaj-wanu na počátku 20. let 20. století a zemřeli na počátku 20. let 21. století v úctyhodném věku: Pcheng Ming-min 99 let, Li Teng-chuej 97 let a Š´ Ming 101 let.

 

Rebel Š´ Ming

Se dvěma ze „tří velikánů“ jsme se již v tomto textu setkali, je proto třeba představit třetího: Š´ Ming 史明 (také Su Beng) studoval na univerzitě Waseda. V roce 1943 poté, co studium dokončil, odjel do Číny, aby bojoval v řadách Rudé armády proti Japoncům a po roce 1946 proti Kuomintangu. Do komunistické strany ale nikdy nevstoupil! V roce 1949 se vrátil na Tchaj-wan a zapojil se do ilegálního protivládního hnutí, které se nevyhýbalo ani teroristickým akcím. Mimo jiné připravovalo atentát na Čankajška. Po prozrazení se Š´ Ming zachránil útěkem do Japonska. Živil se prodejem nudlí v jeho malé restauraci a ze zahraničí organizoval další protivládní akce na Tchaj-wanu. Zároveň napsal pozoruhodnou publikaci nazvanou Čtyři sta let historie Tchajwanců (台灣人四百年史), která vyšla v japonštině, čínštině a angličtině. Je koncipována jako souvislá historie zrodu a vývoje tchajwanské identity.

 

Š´ Ming, jeho pověstné rohové nudlárny “Nová vzácná chuť” na předměstí Tokia šířily ideje desítky let.

 

Ze jmenovaných „tří velikánů“ zemřel jako poslední Pcheng Ming-min. (Š´Ming zemřel v roce 2019, Li Teng-chuej v roce 2020). Pchengovým skonem tedy podle mnohých komentátorů současného dění na Tchaj-wanu skončila první etapa hnutí za nezávislý Tchaj-wan, éra formovaná generací s mládím prožitým v letech japonské kolonizace a totality KMT. „Tři velikáni“ byli rozdílní, ale měli jeden cíl: zatímco Pcheng Ming-min byl idealista, který hnutí obětoval slibnou kariéru, Li Teng-chuej byl pragmatik a Š´Ming rebel.

 

Který z těch tří má větší zásluhu na úspěchu hnutí za nezávislý Tchaj-wan? ptá se autor jednoho z komentářů, Jerome Keating v článku Peng Ming-min and end of an era a odpovídá: Každý po svém. Žádná velká společenská změna se neobejde bez idealistů, ale ani bez pragmatiků a ani bez rebelů.

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Zdroje:

Peng, Ming-min. 1972. A Taste of Freedom: Memoirs of A Formosan Independence Leader. New York: Holt, Rinehart and Winston.

https://www.cdk.cz/prezidentske-volby-na-tchaj-wanu

https://www.taipeitimes.com/News/editorials/archives/2022/04/14/2003776560

Jerome Keating: Peng Ming-min and end of an era. Taipei Times 14.4.2022

https://baijiahao.baidu.com/s?id=1729773455563014430

https://zh.wikipedia.org/zh-hans/彭明敏

https://zh.wikipedia.org/wiki/魏廷朝

https://en.wikipedia.org/wiki/Su_Beng